Stockholm Syndrome

Anotace: -

„Chtěl bych ti říct a sepsat 115 elegií a jedinou z nich otisknout do záhybů kůže, do koruny vlasů, mezi
soumračnou šíji. Vyvézt ji do Číny a importovat k norským břehům, nakrmit jimi každé z finských jezer; vykolébat ji z jihu a zamrazit
v severském dešti; zahltit jí koráby Sahary.“ Proč mi nikdy nenapíšeš takový vzkaz na ledničku?“

Zeptá se Julien stínové siluety objímající lem jeho zad; sleduje Noa  z periferií.

(Znáte ten šimravě písečný pocit převracující se v dunách od vrcholku holeně až
do nejneznecitlivělejších plání v buněčných náhrobcích spících milimetrů nitra?
Uchopte jej a inhalujte.)

(Cituji:Písečná bouře sypkosti v kostech a žhnoucí nedopalky zděšení v koutcích žaludku.)

Aneb jeden z charakteristicky monolexikálně neidentifikovatelných pocitů, kterým jste
beznadějně (řeckotragicky) předurčeni, pokud vám skrz cestu („postel, hvězdo, postel“) přeběhne Julien.

(A pokud jste Noah, máte po kapsách zastrkané manuály ke speciálním edicím: „pokud s
Julienem existujete ve společné kuchyniobývákukoupelněbytě“, „pokud s Julienem sdílíte lavici na hodině matematiky“, „pokud vám Julien ze
soukromí tvaruje veřejnost“. Každotýdenní aktualizace doporučena.)

„To sis sakra neměl přečíst!“

(Bože, všechny jeho komplexy, všechny. Žijící v útrobách elektronických kolébek a neprožitých terapeutických sezení
(lesníválkyazlomenépalcedlaněvítězství).)

„Já vím; indikoval to už jen ten velmi nepodezřele motivovaný název „Juliene, tohle si nikdy
nesmíš přečíst“. Jeho očividnost trochu kalila ta azbuka, ale hej, Google je
ucházející lingvista.“ Otočí se na něj a dívá se jako kotě; vrnící a hladové a slepé.

(Dívá se jako válka; vrnící a hladová a slepá. Jako láska.)

A Noah vrací prskot a sytost a vidoucno.

(A všechna ta neadekvátní substantiva a vzkazy na ledničkách jsou domestikace a
počítámstebouvderivacích.)

„Ale podle tvého chcipřekročitněkolikzákonůnarázaprohodittěoknem pohledu by
přesnější překlad byl: Juliene, když si tohle přečteš, Noah tě zabije. Tak to
nečti, ano?. Asi Googlu napíšu stížnost. Posmrtnou. S pohlednicí. A na účet adresáta.“

A zrovna defenestrace Noa nenapadla (popadnout monitor – ne, popadnout všechna data – a
prohodit se oknem, jistě, ale –)

Julien ho uchopí za okraje stehen; imituje neznámé zámořské plavby a noční stráž – hemoglobin
v přílivech a atmosféra v odlivu, kontinenty v prstech.

(Zahákne za klouby ukazováčky do kapes Noových kalhot, rozprostře palce podél jejich
hrubě sešitých lemů. (To vše ve zkosených, pouličních vteřinách; perspektiva času.))

Noah zapomíná, kterým manuálem se měl cítit a kterýmmělmluvit.

„Hvězdo,“ zavrní Julien jemně, měkkými tahy rtů „tohle je něco, co bych nikdy nenapsal. A
to, že bych něco nikdy neudělal, znamená, že to nedokážu. To co umím a chci
udělat, to taky udělám. A věci, které já nedokážu a někdo jiný ano – obdivuju je. Všechny. Bylo by mi
nevyčíslitelněji milejší, kdybys mi na ledničku místo „Jestli chceš kafe, běž si ho koupit“ napsal něco jako – věty o korábech. Protože koupit si kafe – nebo ho
jen kofeinovým deficitem řízenou flirtmanipulací vymámit ze sousedky – to dokážu. Ale napsat ti elegii s pouštními koráby místo magie a algebraicky
nesepsanými slovesy nezvládnu. Jediná elegie, kterou znám, je ta pouliční.“

(A slova jsou elegiemi samy v sobě. Každé je odsouzeno k dechem zastřené samotě;
střípek idee prosycený fyzičností a propadem prostoru; bytosti měnící se vněcomagičtějšíhonežpísečnékorábyJulienepřestaňmluvit.)

Noah se nevrací do,  do – komplexů; protože –

„ Ale můžu kvůli tobě začít pouliční válku, kdybys chtěl.“

– (cituji:) kluk, který má prsty v jeho kapsách; kluk, který si apokalypsou přešil
konce dní a dechu (nepijtuvodunechoďdomůneptejse na strach z šerem
prorostlých pokojů); kluk, do kterého se nedobrovolně zamiloval celý rozkládající
se svět (zbytky chaosu a vnímášměhvězdo?; je tabu k jeho noa).

Kluk, který by kvůli dvouvětnému vzkazu na ledničce vyhlásil válku v ulicích (elegii;
apokalypsu v nejbytostnějším pojetí).

„Juliene? Defenestrace se odkládá do doby, než budeme mít plastové okna, okay? “

(My.

Kolik druhů samot znáte?

Protože žádná není soumračnější než my.

Upovídanější než ty a ospalejší než já.

Nádherná.)