Víra
Víra
Na pokraji skály,
na začátku smrti,
na schodech do nebe,
do pekla.
Stojím v dešti. Zkouším roztáhnout křídla, pokouším se vznést.
(Prý umím létat)
Nemohu. Vždyť nejsem pták ani motýl. Toužím však, doufám, cítím to.
(Prý jsem anděl)
Vy, kdož jste bratři mí, přileťte, povzbuďte mne.
Kdepak jste?
Pryč.
Nejste.
Nejsem.
(Prý jsem sám)
Zoufalství mne objímá.
Beznaděj mne hladí.
Samota mnou prostupuje.
Tma mne obklopuje.
Přichází noc. Přestává pršet. Zavírám oči,
ukápne slza.
Vykročím...
Pak
Nic.
Komentáře (4)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
Zajímavé, ale doufám, že máš snad před sebou mnohem víc než NIC! Tak ať to dobře vidíš! ;)
27.04.2009 19:49:00 | Anne Leyyd
tohle je mi strašně blízké.. to znám.. jen nemyslím, že by to povzbudilo.. spíš naopak.. říká se, že každý člověk má jen jedno křídlo.. malinké.. a létat se dá pouze a jedině se dvěmi.. křídly..
21.12.2006 22:05:00 | o ...(borůvka)
Zrovna dneska jsem s náladou úplně v háji a tahle povídka mi strašně pomohla se uklidnit. Proto Ti moc děkuju a ... no, prostě nemám slov. Jenom slz ... Dík!!!
20.12.2006 22:34:00 | meg...
