A začalo to úplně nevinně...

Anotace: Mno, vzhledem k tomu, že je to text češtinářský olympiády, nevím, nevím, jestli to bude co k tomu, to tady publikovat... stress neni dobrej pomocník a tohle jsem psala v docela velkym stressu. Tak snad to nebude tak zlý.

A začalo to úplně nevinně. Na obzoru, kde nebe se snoubí se zemí, se objevily první blesky nadcházející bouřky. V okamžicích, kdy na pár vteřin osvětlily prostor přede mnou svou bílou září, jsem viděla postavu kráčející směrem k mému „deštníku“. Stála jsem pod rozložitým, přinejmenším stoletým dubem a schovávala se před kapkami deště. Se zmenšující se vzdáleností mezi mnou a oním tajemným člověkem jsem se začala bát. Když však stanul tak blízko, abych mu viděla do obličeje, zjistila jsem, že hledím na téměř pohádkovou stařenku. Skoro jsem očekávala otázku, zda-li nemám tvarohovou buchtu. Avšak babička se zeptala na něco jiného:
„Víš, kdo já jsem?“ a vidouc moje zmatení, raději si odpověděla sama:
„Jmenuji se Aurea a jsem tvůj Anděl strážný.“
Připadala jsem si jako ve snách, jako v Jiříkově vidění.
„Anděl? Ale ti přece mají křídla a jsou...“ nestačila jsem dopovědět, protože mi stařenka skočila do řeči:
„...mladí a krásní, chceš říct? Ano bývala jsem mladá a krásná, i křídla jsem mívala. Můj čas se ale krátí, umírám. Proto si musíš najít nového strážce tvé duše. Člověka. Někoho, komu budeš věřit a kdo tě nezradí.“
Nabrala jsem dech a vychrlila na babičku plno otázek:
„Kdo to je? Kde ho potkám? A kdy? Jak ho poznám?“ a spoustu dalších.
Čekala jsem jinou odpověď, ta, které se mi dostalo, byla až příliš obestřena tajemstvím.
„Dočkej času, děvenko, tvé srdce ti napoví. Hledej pečlivě, lidé se umí přetvařovat. Ještě jedno ti řeknu, a to, že pravý přítel je člověk, který přijde první, když celý svět už odešel.“
Teď už jsem nechápala vůbec nic:
„Ale CO mi řekne, že je to on?“
„Tvoje srdce to pozná, musíš se na lidi dívat i srdcem, nejen očima. Sama víš, že není všechno zlato, co se třpytí.“
Stařenka se odmlčela, smutně se podívala k obzoru za ustupující bouřkou a pravila:
„Můj čas vypršel, musím tě opustit. Nehledej mne, ale pravého přítele. On je odteď tvým Andělem strážným. Sbohem.“
A odešla, nečekaje na slova odpověď, slova díků nebo rozloučení. Beze slova přišla a stejně tak i zmizela. Navždy. Ale zanechala ve mně cosi ze sebe. Od té doby už můj život nebyl stejný.