Znám tě, blázne?

Anotace: -

(2.část)

Malá bílá pilulka poslušně sklouzla mým hrdlem. Za chvilku se mi sníží tlak a dostaví se bodavé pocity kůže. Minimální cena za to, že se budu celý den vnímat svět alespoň trochu pozitivněji, než normálně. Vedle mé postele se kupila obrovská hromada oblečení, večer jsem se chystala ven. Základy našeho paneláku otřásal jakýsi hardcore, někdy mi prostě bylo jedno, co poslouchám.
Zdi se na mě valí ze všech stran. Vidím je na mě padat, ale necítím bolest. Celý svět se houpe a propadá do sebe, ale já cítím, že setrvávám pořád na místě. A všechny ty hrůzy se valí přese mě. Nevím, jestli je pro život lepší si tímhle projít, nebo tyto pocity nikdy neokusit. Těžký je život blázna.

Dotýkáš se mě. Cítím tě, snad fyzicky, ale duše létá někde jinde. Vždyť ani nevím, kdo jsi. A tím, že mě uvádíš do transu, nevím ani, kdo jsem já. Mám tvé ruce všude, tvoje chuť se stala mojí chutí. Znám tě? Znala jsem tě vůbec někdy? Skončilo to dřív, než jsem ucítila první záchvěvy. Dřív, než jsem posbírala odvahu se tě zeptat, jestli si mě měl (ze začátku) alespoň trošku rád.
Často tě potkávám, postáváš tam s lahví v ruce a se zdánlivě prázdným pohledem, který však říká: „Znali jsme se my dva vůbec někdy?“. Vím, že nejsi prázdný. Nesmíš být, protože jinak by ztratila část mého života smysl. Pár okamžiků, které i přes jejich krátké trvání tvoří významný kousek mého bytí. Pokaždé ti pohledem odpovídám stejně: „Nevím. Ale pokud jsem tě znávala, byla to chyba.“

Letí ke mně spousta slov. Jsou prázdná, bezbarvá a neupřímná, vyplňují propast, která vzniká mezi mnou a lidmi, které jsem kdysi měla ráda. A kteří měli rádi mě. Někdy si říkám, jak může několik hodin nadobro změnit váš život. Nechci se spokojit s odpovědí „prostě se to muselo stát. Budeš teď silnější.“ Jestli silnější znamená úplně jiná než předtím, pak o to opravdu nestojím. Je divné, když se člověk dobrovolně zřekne celého svého dosavadního života. Jen proto, aby se mu alespoň na pár chvil ulevilo.
Zaplavuje vás taky pocit euforie, když cítíte, že jste potkali někoho, kdo se dotýká přímo vaší nejhlubší podstaty? Natahujete se za ním a ten druhý mezitím odkráčí, protože má pocit, že právě potkal někoho, kdo se dotýká jeho nejhlubší podstaty. Ale nejste to vy. S nataženou rukou padáte přímo na hubu. Život je jako síto, odděluje dvě části. Jedna část, ta hrubá, velká, povrchní, zůstává ležet nahoře v cedníku. Máme k ní lepší přístup. A když máme štěstí, někdy se nám povede dostat dolů pod síto. Najdeme tam šťávu, která naším životem protekla bez toho, že bychom jí stačili zachytit, opravdový nektar, který nám dokáže vlít život opět přímo do žil. Dostat se zpátky nad síto, tam, kde svítí slunce a fouká vítr pravdy, je potom někdy skoro nemožné.

V sobotu jsem výjimečně spala doma. Celou noc jsem se převalovala a budila se hrůzou. Ve snech se na mě šklebily znetvořené obličeje lidí, ze kterých jsem měla strach. Byli to především lidé, co mě soudí. Právo soudit druhé už dneska získal asi každý. Nad ránem se mi konečně povedlo usnout pořádně, spánkem vyčerpaných. Zdálo se mi o nekonečné tmě. Věděla jsem, že někde na neexistujícím konci té tmy čekáš ty. Mohl bys mi pomoct, ale měl si na práci důležitější věci. Možná si přemýšlel nad tím, jestli má cenu zachraňovat někoho, koho vlastně vůbec neznáš. Když jsem si už začínala být jistá, že mi nepomůžeš, zmocnila se mě panika. Potom mi však, i vtom zpropadeném snu došlo, že přetržené lano, které vás dostalo na dno propasti, vám už přece nemůže pomoct dostat se zpátky na světlo. S trhnutím jsem se probudila a rozbrečela se úlevou.