Dialog před branou

Anotace: Povídka o tom, co je... potom

"Dobrý den."
"Den? Tady nejsou dny."
"Tak dobrý... neden? Zdravím vás? Zdrávstvujtě? Dóbro dóšli?"
"..."
"Asi nemáte smysl pro humor, co? Neuražte se, nevypadáte na to. Všechny ty řetězy a to nablýskané brnění... Předpokládám, že jste tu, abyste mě vystrašil."
"Jsem strážce brány. Ti, kdož toho nejsou hodni, neprojdou."
"A jak to poznáte? Myslím to, jestli je někdo hoden, nebo není."
"Poznám."
"No, asi máte nějaké instrukce svrchu. Tak jsem hoden, nebo ne?"
"Ne."
"Aha. A můžu se zeptat proč? Víte, rozsudek se přece musí náležitě zdůvodnit."
"Já nemusím nic. Tady vaše zákony neplatí."
"Ani zákony obyčejné slušnosti?"
"Co je to slušnost?"
"Ach... Podívejte, pane..."
"Nejsem pán."
"A kdo tedy jste?"
"Jsem strážce brány. Ti, kdož toho..."
"Já vím, já vím. Ale kdo jste doopravdy? Nebo CO jste?"
"To byste nepochopil. Žádný člověk to nemůže pochopit."
"Ale já už vlastně nejsem člověk, ne? Jsem jenom zbloudilá duše..."
"Lidská duše."
"Lidská duše? A netvrdí se náhodou, že duše a tělo jsou dvě rozdílné věci? Že se duše může vtělit do jakéhokoliv těla?"
"Ale vy myslíte jako člověk."
"To ještě nemusí znamenat, že člověk jsem. Heleďte, ležím támhle v té uličce s nožem v zádech, ale zároveň jsem tady. Znamená to, že jsem dva?"
"Samozřejmě, že ne. V té uličce je to jen vaše tělo."
"Moje lidské tělo. Jinými slovy, všechno, co mě dělalo člověkem, jsem nechal tam. Nemám pravdu?"
"Ne."
"Ne?"
"Tělo není jediná věc, která dělá člověka člověkem. Jsou tu i další."
"Jako například?"
"Například vzpomínky. Emoce. Vědomosti. Druhová paměť."
"Vy jste psycholog?"
"Myslíte tím, jestli studuji lidské duše? Svým způsobem."
"A jaký je ten váš způsob?"
"Jsem strážce brány. Jednou se setkám s každým."
"Aha, takže průzkum populace?"
"Dá se to tak říct. Zajímají mě reakce lidí na to, když je nepustím dál."
"A jaké jsou to reakce?"
"Většinou emoce. Hněv, zklamání, strach, beznaděj..."
"Pustíte vůbec někdy někoho dovnitř?
"Někdy ano. Nedávno jsem ale dostal instrukce, že mám snižovat počty... Naše kapacita je omezená, víte."
"Tak já půjdu. Děkuji vám za rozhovor, bylo to pro mě velice přínosné."
"Kam chcete jít?"
"Co já vím... Kam obvykle chodí ti, které odmítnete?"
"Na druhý konec mostu, tam je také brána. Tam už vás dovnitř určitě pustí."
"Tak vám pěkně děkuju. Nashledanou."
"Počkejte ještě."
"Copak?"
"Kde jsou vaše emoce?"
"Emoce?"
"Nezlobíte se? Nepláčete? Nejste zoufalý?"
"A měl bych být?"
"Asi ano. Je to obvyklá reakce."
"No vidíte, já jsem neobvyklý. A teď bych už, s vaším dovolením, šel... Možná už na mě čekají naproti."
"Nechoďte. Třeba jsem změnil názor. Začínáte se mi líbit. Takoví, jako jste vy, se nám hodí."
"Ale, nepovídejte... Vám se někdo líbí? To je přece lidská emoce, a vy nejste člověk, jak mi alespoň tvrdíte."
"Jsem strážce brány. Tak, pojďte dál."
"Třeba jsem taky změnil názor. Co když by mi naproti bylo líp?"
"To přece nemůžete!"
"A proč bych nemohl? Můžu se rozhodnout, jak chci."
"Nemůžete... To přece lidé neumí."
"Vidíte, a já to umím. Asi už přece jenom nebudu člověk, co říkáte? Sbohem, rád jsem vás poznal."

O chvíli později na druhé straně mostu

"Dobrý... den?"
"Jste překvapený?"
"Popravdě řečeno, nečekal jsem, že se s vámi ještě někdy setkám."
"Konečně, aspoň nějaké emoce. Už jsem si začínal myslet, že opravdu nejste člověk. Ale překvapení... překvapení na vás funguje vždycky. Tak, pojďte dál."