Inspirace

Anotace: O tom, jak jsem dlouho nemohl na nic přijít, než se jednou večer zjevila....

Inspirace

 

(http://youtu.be/93bjmLYvMkg) - doporučuji jako podkres

 

Chytil jsem ji za ruku a podíval se jí toužebně do očí „Neodcházej prosím“

„Ale no tak, chlapče, víš že to nemohlo trvat věčně.“

„Proč by ne. Spoustě lidí to přece vyšlo. Tak proč ne nám.“

„A zasloužil jsi se?“

„O co?“

„Abych zůstala?“

„A co mám pro tebe udělat? Řekni udělám cokoliv.“

„Vzal jsi mne za samozřejmost, nakládal jsi se mnou jako s něčím co ti nikdo nevezme. A to byl tvůj omyl.“

„Mrzí mě to. Dejme tomu šanci.“

„Až peklo zamrzne…“řekla a zmizela ve tmě.

 

Čas si bez ohledu na mou bolest a nepokoj běžel dál a uběhlo několik měsíců. Nemohl jsem to vyhnat z hlavy. To co jsem považoval ve svém  životě za věc, kterou vynikám nejvíc, jsem nemohl nikde prezentovat. Nemohl jsem se předvést. Nemohl jsem Jí ukázat a říct tak všem to na čem jsem si vždycky zakládal. Mám něco co vy ne.

 

Samozřejmě proběhlo několik zoufalých nocí, v kterých jsem se snažil prokázat, že na to ještě mám. Všechny skončili v propadlišti času. Byli i takové, kterým jsem dal pár dní, ale nebylo to ono. Nevydržel jsem u nich. Chyběla jsi ty.

 

A pak jednoho zimního večera jsem nemohl hrozně dlouho usnout. Notebook jsem už dávno vypnul. Nemělo to smysl. Ani poslední dílko, které jsem rozepsal jsem nemohl dokončit. Vzdal jsem práci a doma vypadalo všechno už také lépe a tak jsem chtěl věnovat svůj čas na psaní aspoň recyklovaní starších námětů. Bylo to liché.

 

Opustila jsi mě. Ty. Ty, které lidi říkají inspirace, múza. Moje jediná přítelkyně, které jsem mohl říct všechno a pak to díky ní dát na papír.

 

Jak jsem tak ležel a sledoval kousek odhaleného okna, zahlédl jsem první vločky. Usmál jsem se. Tak konečně začíná zima, jak má být. Doufal jsem, že aspoň padající vločky mi přinesou kýžený spánek a já tě, Inspirace, najdu aspoň ve snech. Nestalo se. Spánek se nedostavil. Poslední pokus byl si do sluchátek naladit rádio. Občas to tak před spaním dělám. Nechal jsem běžet automatické ladění stanice. Sotva jsem zavřel oči a chtěl se nechat unášet tóny důvěrně známých stále dokola hraných písniček, překvapili mě tony, které jsem slyšel v životě prvně.

 

Několik vybrnkávaných akordů, následovaných tklivou melodií píšťaly. Chtěl jsem otevřít oči a podívat se co to hraje, ale jako by mě moje smysly odmítli poslouchat. Jediné co jsem slyšel byly ty podmanivé tóny.  Bylo to jako bych byl ve snu. A vem to čert, ať to trvá, co to dá, řekl jsem si. V ten okamžik ses vrátila.

 

Měla jsi podobu černovlasé dívky a šla jsi mi naproti skrz tmu jako před třemi měsíci, kdy jsem tě spatřil naposledy. Dívala ses mi do očí a stejně jsem věděl, že tě mám aspoň na chvíli. Lehla sis vedle mě a šeptala mi. Šeptala jsi mi o zemi ledu a sněhu, šeptala jsi mi lidech, šeptala jsi mi o hrdinských činech, které mám lidem prostřednictvích příběhů předat.

 

„Neboj se, jsem tu a zase tu nejsem.“ šeptala mi „Přicházím a odcházím, jako jsem to dělala celou dobu.“

„Bál jsem se, že jsem tě ztratil.“ Špitl jsem bojácně jako by mi opět bylo deset

„Jsem stále s tebou, jsem v každé větě, v každé myšlence v každém tónu písně.“

„Tak proč jsi tehdy odešla?“

„Bylo jenom na tobě, jestli se zase vrátím.“

 

Uplynulo pár minut a já opět osaměl. Rty se mi však roztáhly do úsměvu. Písnička dohrála a já do ticha zašeptal.

 

„Děkuji“

 

Na druhý den jsem otevřel čistý list a začal psát větu „Chytil jsem jí za ruku a podíval se jí toužebně do očí……