Černá můra

Anotace: -

První, na co si vzpomínám, je sněhová vločka. Žádný nepovedený chuchvalec, ale opravdová a pravidelná vločka. Jediná mezi všemi. Usadila se mi na rukavici a já odolala pokušení ji setřást. Kdyby tohle byl film, právě by hrála nějaká klavírní skladba. Podkreslila by tu chvíli, ten záblesk okamžiku a pak, na znamení napětí, by zahřměl mohutný orchestr, obraz by se zpomalil a já bych v šoku pohlédla doleva. 

Jenomže to nebyl film. Nehrála dramatická hudba, protože kdyby ano, varovala by mě a já bych tomu autu uskočila. Smůla. Nehoda. To se stává. Jenomže to mrtvého a pozůstalé těžko utěší. Stejně jako ta věta ,,Skoro vůbec to necítila". Jasně že jsem to cítila. Ta bolest se nedá popsat. Myslím si, že jsem žila ještě několik minut, ale možná mi to tak jen připadalo. Každopádně, když přijela záchranka, už jsem byla mrtvá. Nechce se mi do detailů popisovat všechno to, co jsem viděla a prožívala ve chvíli, kdy mi to došlo. Takový pocit, taková bolest se těžko popisuje. Prchla jsem odtamtud dřív, než mohli zavolat někomu z rodiny. Nechtěla jsem prožívat ještě úzkost bližních.
Několik týdnů jsem proseděla na pařezu jednoho bývalého kaštanu. V lese bylo ticho a já mohla přemýšlet, aniž by si na mě někdo sednul nebo tak něco. I tak jsem ale přišla na to, že jediné, co se změnilo je to, že mě smrtelníci nevidí a já se vůbec neměním. Mohla jsem pohybovat předměty, které jsem unesla už jako živá. Mohla jsem si dokonce kondičku zlepšit. Co jsem naopak nemohla, bylo procházení zdmi (ač lidmi ano) a takové ty legrácky (třeba létaní!), které jsem viděla v tolika filmech.

Tohle všechno jsem však začala zkoumat až potom, co jsem si prošla prvotním šokem a dost slušnou depresí. Potkala jsem už hodně bláznivých duchů - to jsou ti, co ten fakt prostě neunesou. Nedokážou se smířit s tím, že jsou mrtví. Prostě jim přeskočí. Divím se, že já jsem to ustála. Nebylo to jednoduché. Zakázala jsem si chodit domů. Myslím, že by mě to hned ze začátku taky duševně vykolejilo. Ted tam občas chodívám. Dívám se na maminku jak myje nádobí a tak. Chybí mi a vím, že nejlepší by byl čistý řez, odpoutat se od rodiny, ale na to jsem příliš slabá.  A taky tam chodím spát a číst svoje oblíbené knížky. Ano, i my duchové spíme. Je pravda, že spánková deprivace nám asi nehrozí, ale je to zvyk. Stejně jako jídlo a pití (jestli vás to zajímá - na záchod chodit nemusíme - nevím proč). Ze zásady nekradu. Jím jen tehdy, když najdu na zemi peníze (třeba si vezmu pomeranč z obchůdku Jane Fo a na oplátku jí tam nechám peníz) nebo když je léto a rostou lesní jahody a jiné pochutiny. Spousta duchů, se kterými jsem se setkala, se mi za to vysmála. Dostala jsem kvůli tomu i přezdívku. Nebudu vám ji říkat - je poměrně sprostá.

Dá se říct, že si žiju spokojeně. Našla jsem si takovou starou chalupu u lesa. Nemá elektřinu, topím si dřevem v krbu. Na skládce jsem našla  matraci, malou rozbitou poličku a pár knížek. To je celý můj majetek. Sem tam se mi poštěstí vyspravit tuhle moji chajdu. Střechou sice pořád zatéká, ale co bych jako duch chtěla, že? Někdy si připadám spíš jako bezdomovec než duch, ale spokojený bezdomovec.
Nás duchů je celkem dost, ale neškobrtáme o sebe, čímž soudím, že ne všichni tu po smrti zůstanou. Zajímalo by mě, kam jdou ti ostatní a proč zrovna já jsem pořád tady. Možná jsem si nezasloužila ,,jít dál". Vážně nevím. Nicméně jsem nepotkala nikoho, kdo by byl vyloženě zlý a tudíž si tohle odpykával jako trest. Ani já sebe sama nepokládám za největšího hříšníka.  Jak říkám, nevím.

...

Probudila mě vůně podzimu - taková ta vlhkost, vůně jehličí a zetlelého listí.  Opláchla jsem si obličej v nedalekém potůčku a šla se proběhnout. Jako živá jsem měla menší nadváhu a sport jsem nenáviděla. Jaká ironie, že až po smrti jsem se rozhodla být pružná a fit.
Věděla jsem přesně, kam běžím - k přehradě. Ráda jsem se kochala výhledem na hladinu a kopce za ní. Tak jsem se zahleděla, že jsem si nevšimla ženy, která mnou doslova proběhla. Není to zrovna příjemné. Docela to bolí.
,,Vy jste taky duch?" ozvalo se za mnou. Polekaně jsem se otočila. Za mnou stál muž. Byl starší než já, ale to bylo dost duchů, co jsem poznala. Sedmnáctiletého ducha, tedy stejně starého, jako jsem já, jsem ještě nepotkala. Ani nikoho mladšího.
Tomuhle mohlo být kolem pětadvaceti, možná méně, možná více. Vypadalo to, že je duchem mnohem delší dobu než já. Měl v sobě jakousi eleganci dávných časů, kdy muži ještě líbali ženám ruku a psali dopisy, začínající ,,Spanilomyslná slečno..." .
,,Už to tak vypadá," odpověděla jsem. Usmál se na mě. Snažila jsem se o totéž, ale šlo mi to hodně špatně.
,,Vypadáte mladě," poznamenal.
,,Sedmnáct," přikývla jsem. ,,A vy?"
,,Dvacet sedm."
Chvíli mlčel a měřil si mě pohledem. Tak jako on se na mě ještě nikdo nedíval. Bylo v tom něco nepříjemného, ale zároven zajímavého až hezkého.
,,Jste místní?"  zeptal se.
,,Ano."
,,Tak to byste mi mohla pomoc."