Příšerka

Anotace: Povídka o tom, co se může takhle v neděli stát...

Sedím v křesle, napětím ani nedýchám, všechny svaly mého těla se chvějí očekáváním a chutí už už vyrazit.

Manžel sedí o kus dál, na sedačce, naklání se mírně doprava.

Oba napjatě pozorujeme skříň vedle dveří do kuchyně - celý den se zpoza ní ozývají divné zvuky…

Ani nedýcháme, když se to ozve znovu.

Škrabání drápků po podlaze a rychlý, skoro neslyšný dech.

Zvuk se blíží ke kraji skříně a já zavírám oči v děsivé předtuše.

"To nám nemůže vyjít," vydechnu směrem k manželovi, který se neohroženě naklání, aby viděl původce zvuku.

"Vydrž, hlavně se nehýbej," odpovídá mi téměř neslyšně zpět.

Ztuhnu jako socha a čekám.

Po pár sekundách, které mi připadají jako nekonečné, se to konečně pohnulo. Ve škvíře mezi skříní a zdí se objevují chlupy tří barev. Skousnu si spodní ret a pomaličku se posouvám ke kraji křesla, svaly zaťaté, až bolí. Po zpocených zádech mi přeběhne další kapička potu, zastaví se až o linii kalhotek. Mám co dělat, abych se neošila, jak to zalechtalo.

"Necháme ho vylézt, pak po něm skočím. Buď připravená," spíš naznačí, než zašeptá, můj statečný muž.

Mám strach...

Sleduji ten kousek, který je jako jediný z malého tvorečka vidět. Doufám, že mu neublíží....

"Teď!" zakřičí manžel, když se tvoreček vynoří v celé své kráse, a téměř ragbyovou rybičkou se vrhá ke skříni.

Stvoření uniká, jeho drápky na hladké podlaze podkluzují a tak ve smyku naráží do dveří od kuchyně.

"Mám ho, zacpi tu díru!" křiknu na manžela, zatímco vyrážím z křesla.

Mé napjaté svaly poslouchají s radostí, takže třemi obřími skoky dosáhnu dveří, za kterými byly ještě před chvílí vidět jemné chloupky.

"Sakra, utíká!" zavolám zoufale a z posledních sil padám na kolena, dokonalým fotbalovým skluzem kloužu po dlaždicích, naražená kolena bolí…

Skluz mě dostal skoro až k lince, pod kterou je dostatek prostoru, aby se tam tvoreček schoval. Se zatnutými zuby a obrovským strachem sahám do temného prostoru, mé prsty naráží na měkké tělíčko, svírám v prstech jemnou srst a s vítězoslavným zařváním vytahuji příšerku zpod linky.

"Mám tě! Ještě jednou, Teddy, a nechám tě tam fakt chcípnout hlady!" nadávám s úlevou mláděti králíka, které se mi marně škube v rukou. Pak ho láskyplně přitisknu k hrudníku - šťastná, že se nám konečně, po dvou dnech různých triků a přemlouvání, podařilo chytit synův dárek k narozeninám - a s něžným lamentováním ho vracím do klece…