Dívka ve žlutých šatech

Anotace: Náhodné setkání, takové jako každé jiné...

Poslední letmý dotek dlaní. Konečný záchvěv emocí. Hudba dozněla. Akord Amoll ukončil poslední čtyřčtvrteční takt. Otočila se na podpatku. S posledním letmým úsměvem a zavlátím jejích žlutých šatů zmizela v davu. S lehce omámeným výrazem jsem se koukal směrem, kde se naposledy zavlnily její kaštanové vlasy. Až loket cizího muže v modrém obleku v mých zádech mě vrátil do reality, ve které už kapela hrála další píseň k tanci a ve které jsem se při své existenci na parketu stal přebytečným sloupem. Zajel jsem si rukou do vlasů. Mám to tak ve zvyku po každém svém výpadku soustředění. Je to pro mě krátký rituál, při kterém se snažím nastartovat svoji osobu.
Sešel jsem k parketu a znovu jsem se rozhlédl. Žluté šaty jsem nikde neviděl. Posadil jsem se na nejbližší prázdnou židli. Usmál jsem se. Ta slečna v žlutých šatech byla krásně roztomilá a zvláštní příchuť posledních dvou hodin mě přinutila k úsměvu. Začala mi docházet její omluvná slova, ikdyž jsem jim stále nepřicházel na řešení. Ještě stále jsem cítil její parfém. Podíval jsem se na stůl a uchopil prázdnou sklenici, která se blýskala přede mnou. Nechal jsem si ji od procházejícího číšníka dolít šampaňským, ikdyž nebylo co slavit. Barva sektu mi opět připomněla barvu těch šatů, jejíž záhyby lehce tančily kolem ní, když procházela sálem. Zmizela z tohoto sálu stejně jako voda ze sklenice Rychle a tiše.
Lidé v sále se pohupovali v rytmu hudbu, přitisknutí ke svému tanečnímu protějšku, řízení kapelou jako stádo ovcí. Nerad tančím. Musím mít k tomu opravdu důvod, nebo mít upito více než tři sklenice. Dnes jsem střízlivý. Sklenice kterou mám v ruce je dnes večer teprve má druhá. Pomalu jsem ji vyprázdnil. Rozhlédl jsem se po číšníkovi a v dáli jsem zahlédl žluté šaty. Ihned jsem zpozorněl, oči upírajíc tím směrem. Byl to ale pravděpodobně pouze přelud z omámení. Když člověk netrpělivě něco vyhlíží, najednou se všechno začne podobat tomu na co čeká. Klasika. Přemístil jsem se k baru. Měl jsem chuť na něco ostřejšího.
Opřel jsem se lokty o bar a objednal si svůj oblíbený nápoj. Náhle jsem koutkem oka zahlédl vedle sebe osobu něžného pohlaví. Věnoval jsem ji letmý pohled. Stejně jako ona. Naše oči se na okamžik střetly a poté se vrátili zpět směrem k lahvím alkoholu za barem. Něco mě ale přinutilo opět se na ní podívat. Usmáli jsme se na sebe. Objednávala si stejné pití jako já.
„Není to na vás trochu silné pití?“ poznamenal jsem směrem k její sklenici.
„Myslíte si, že by mohlo být?“ s rozverným úsměvem mi odpověděla také otázkou.
„To nevím, vždycky jsem si myslel, že je to spíše pití pro muže.“
„Když je dobré, je jedno kdo ho pije“
„To máte pravdu, můžu vás na něco pozvat?“
Začínal jsem se ztrácet v jejích očích. Měla je krásné, modré a hluboké.
„Můžete to zkusit“
Měla krásný úsměv.
Objednal jsem dvě skleničky toho stejného nápoje, posadili jsme se ke stolku poblíž a dali jsme se do řeči.
„Ženich nebo nevěsta ?“ snažil jsem se zjisti, čí je na této svatbě hostem.
„Nevěsta. Byla jsem její spolubydlící, když utekla ve dvaceti z Londýna od rodičů a nějakou dobu žila v Paříži, našla jsem ji, jak bloudí hladová po Chanselise promočená a bez peněz a okukuje výlohu pekárny. Ujala jsem jí, bydlela u mě celý rok a dokonce mě přemluvila a já se s ní přestěhovala do Londýna. V poslední době jsme už nebyli tolik v kontaktu, ale pořád ji považuji za blízkou kamarádku. Na naše toulky půlnoční Paříží jen tak nezapomenu.“
Až teď jsem si všiml, že v její mluvě je lehce slyšet francouzský přízvuk. Byla kouzelná. Stejně jako město ze kterého pocházela. Pomalu ale jistě si mě získávala. Pokaždé když se naše oči střetly rozbušilo se mi srdce. Vyprávěla mi o sobě. O svých psech. O knížce, kterou zrovna četla. Já ji jenom se zájmem poslouchal. Líbily se mi její roztomilé ďolíčky ve tvářích, když se usmívala i její pravděpodobně podomácku vyráběné náušnice velkých blíže nespecifikovaných tvarů. Ta dívka měla své velké osobní kouzlo. Měla krásný zvonivý smích, který vždy letmo protančil přes její rudě natřené rty, až do mých ušních lalůčků.
„Slečno, prozradíte mi své jméno ?“ zaprosil jsem ve snaze zjistit patrně to nejdůležitější z její osoby. Překvapilo mě, že jsem její odpovědí nebyl překvapený.
„Jméno je jenom štítek. Nezáleží na něm. Neovlivňuje osud, přestože si spoustu lidí myslí opak. Nepotřebujete znát mé jméno, abychom se mohli dnes večer bavit.“
Byla kouzelná ve všech směrech a já hladově hltal každé její slovo z těch rudých rtů. Bavili jsme se o všem možném. Skvěle jsme si rozuměli. Vyprávěl jsem ji o své knížce. Ona mi naoplátku vyprávěla jak byla jako malá nadějnou krasobruslařkou, ale přestalo ji to bavit, když se ji přestalo dařit. Bavili jsme se skoro hodinu a půl o všem možném, stihli jsme toho probrat opravdu moc. Strašně se mi líbila. Nenazýval bych to láskou na první pohled, spíše bych to nazval okouzlením. Byl jsem jí opravdu očarován. Seděli jsme vedle sebe, při řeči si koukali si do očí. Ona se lehce odvracela pokaždé, když se červenala ve snaze, abych si toho nevšiml. Hrála si s malým přívěškem ve tvaru růže na svém krku. Najednou, když večer a tím i naše setkání postoupil do další fáze se mě zeptala s roztomilým pohledem v očích:
„Proč se se mnou vlastně dnes večer bavíte.“
„Jste mi sympatická.“ řekl jsem popravdě a musím se přiznat, že jsem se pravděpodobně lehce začervenal.
„Děkuji vám, ale tak jsem to nemyslela, já myslím, co vás vedlo k tomu, že jste mě oslovil.“
„To vám bohužel nevysvětlím, prostě jsem měl to nutkání a to se také vyplnilo.“
„Věříte na osud?“ očividně jí tento rozhovor bavil.
„Věřím, že co se má stát stane se.“
„Nevěřte na osud, buďte sám sebou, nenechejte se ničím vést.“
Jiskřičky v jejích očích tančily valčík.
Na jazyku mě pálila otázka, o které jsem věděl, že ji musím vyslovit:
„Slečno tančíte ? Víte já nerad tančím, ale jsem si jistý, že pokud si s vámi dnes nezatančím, budu si to navždy vyčítat“
„A nemyslíte si, že byste si mohl vyčítat to, že jste chtěl se mnou tančit?“
Opět ten její úsměv. Pokud bych stál, podlomily by se mi kolena.
„Nevidím jediný důvod, proč bych měl.“
„Dobrá, ale zítra si uvědomte, že jsem vás před sebou varovala. Dopředu se omlouvám, ale jinak to nejde.“
„Pokud mi věnujete tanec, budu nejšťastnějším mužem v místnosti. A to je na svatbě opravdu co říci.“
„Nenechejte se klamat tím co si myslíte, že je správné. Občas si člověk musí chyby odhalit sám.“
Nechápal jsem, co se mi snažila naznačit. Ale už to, že se zvedla ze židle a podala mi svou ručku mi vykouzlilo úsměv na tváři. Uchopil jsem její malou dlaň a přesunuli jsme se k parketu. Zaklesli jsme se do sebe, tak jak se při tanci sluší. Možná trochu důvěrněji jsme se k sobě tiskly. Byla přesně tak malá, že mě pár jejích vlasů šimralo ve tváří. Cítil jsem její parfém. Zvolna jsme pluli tanečním parketem, písní kterou hrála kapela i časem, který běžel okolo nás. Její modré oči mě pozorovaly. Snažil jsem se ji nepošlapat nohy. Ta chvíle byla magická. Nevím jakou náhodou se naše rty začaly blížit. Její rty šly těm mým naproti. Letmo jsem ji políbil. Chutnala po medu. Pohybovali jsme se v rytmu kapely, tak jako ty stáda tanečníků, které jsem vždy pozoroval z pohodlí židle. Bylo mi jedno že jsem se stal jedním z nich. Byl jsem tam s ní. Byla jako sen v dlaních. Půvabná a kouzelná. Drželi jsme se v tanečním objetí a líbali se. Existovali jsme jenom my. Náhle se mi zničehonic vytrhla z objetí. Poslední letmý dotek dlaní. Konečný záchvěv emocí. Hudba dozněla. Akord Amoll ukončil poslední čtyřčtvrteční takt. Otočila se na podpatku. S posledním letmým úsměvem a zavlátím jejích žlutých šatů zmizela v davu. S lehce omámeným výrazem jsem se koukal směrem, kde se naposledy zavlnily její kaštanové vlasy.