Dcera čarodějky ze Salemu

Anotace: ,,Mojí moc. Já jsem potomek čarodějky ze Salemu."

Mirabel byla už půl dne svazána někde v nějaké kobce, kde nějakej kněz řezal její kamarádku. Složila řeholní sliby a měla se stát jeptiškou, ale teď je někdo unesl a nikdo se o ně nestaral. Proč? Nejsou tak důležité. Mají jěště sto dalších holek. Chtěla promluvit, ale roubík který ten magor nasadil byl natěsno a nedalo se přes něj mluvit.
,,Zavři zobák.“zakřičel přes rameno, protože vyndaval mozek Mirabeliny kamarádky a dával ho na pelchový podnos. Mirabel odvrátila zrak a z očí jí začaly kanout slzy, které dopadali na operační stůl.
Měla dobrý sluch. Na ostatní dívky až moc. Slyšela, že se pootevřeli dveře a za nimi někdo stál. Něbýt spoutaných rukou věděla by do pár minut kdo to je, ale ten mizera věděla jaká je její slabina. Byl to muž. To poznala podle kroků.
Chlapec pootevřel dveře a tichými kroky přešel místnost, kde byli nože na rozřezání těla. Vzal ten největší a chtěl kněze bodnout přímo do krkavice, ale ten byl rychlejší a navíc o něm věděl. Měl také nachystaný nůž. Měnší, ale učinější. Ohnal se po něm, ale kluk rychle uskočil a nůž mu nespůsobil víc než ránu, kterou Mirabel lehce zahojí. Chvíli to vypadalo, že zvítězí kněz, ale chlapec prolezl pod jeho nohami a zezadu ho do krku nakonec bodl. Stříkaly gejzíry krve a polily vše co bylo v dosahu. Pár kapek dopadlo i na Mirabel.
„Jmenuji se Simon. Půjdeme.“rozvázal Mirabel a vzal jí do náruče. Měl silné paže a cítila, že má vypracované tělo. Kolik mu mohlo být? Pátnáct? Šestáct „Jak jsi tam byla dlouho?“zaptal se po deseti minutách cesty.
„Asi půl dne.“pokrčila rameny. Kamarádky jí bylo líto, ale lítost... ta sem nepatřila. Simon jí stále nesl a tak si opřela hlavu o jeho prsa. Mirabel byla tak trochu panovačná, ale lidi odhadla většinou správně.
„Neboj za chvíli jsme na místě.“řekl jí, ale ta to neslyšela, protože Simonovi usla v náruči.
…
Simon položil dívku opatrně na postel a mezitím co spala došel pro dřevo na zatopení a nakoupit nějaké jídlo. V domě, který patřil jeho adoptivním rodičům bydlel krátce, ale skoro furt byl na cestách za dobrodružstvím a moc se tam nezdržoval. Až tehdy kdy sem dorazil a šel do kostela pozdravit otce Lyra se dozvěděl o únosu dvou dívek, které naposledy viděly v zahrádach kostela. Začal po dívkách pátrat sám až jednou se mu poštěstilo a viděl jednoho bratra jak vchází do dvěří, které byli tajné a nikdo tam nesměl chodit. Počkal si na okamžik, kdy bratr Louise – pod tímto jménem ho Simon znal – odejde na večerní mše a šel pokoj prozkoumat. Dívky tam byly, ale jedné už pomoct nedokázal. Zabil Louise a Mirabel vzal k němu.
„Hej Simone jsi tu?“zavolal někdo od branky. Stáli tam dva chlapci ve stejném věku jako Simon. Přiběhl k nim s naznačením, aby mluvili tišeji. Oba na sebe koukli s vyrazem naprostého nechápaní. Pokynul jim, že mají jít dál.
„Co se děje?“zeptal se polohlasem druhý z nich.
„To je na dlouho. Pojďte dovnitř tam je..“ukázal na dům a naznačil, aby ho následovali.
„Jo takže je to ona.“pokýval hlavou první a společně kromě Simona se oba zasmáli. Simon protočil oči a vedl je do domu. Když viděli ležící dívku nevěděli co si myslet. Byla sice neobyčejně krásná, ale oba z ní byli celý nesví, protože na ně zapůsobila nějak magicky.
„Hele kámo mě se to nějak nezdá. Mě se ta holka nelíbí.“řekl druhý kluk. Mirabel je postřehla a z postele vylítila. Chvíli se vznášela nad zemí a pak ladně přešla do bojovného postoje. Ruce jí začali zářit. Vyslala celou energii proti nové příchozím a ti se náhle vznesli do vzduchu. Mirabel se začala usmívat. Dala pomalu ruce dolu a luskla. Oba dopadli tvrdě na zem. Od prvního z nich se ozvalo hlasité křupnutí.
„Co to mělo znamenat do háje?“zakřičel druhý a pomahál kamarádovi si sednout do křesla.
„Promiň já myslela, že mi to vzal.“zakroutila hlavou Mirabel.
„Co by ti měl brát a kdo?“zeptal se první.
„Mojí moc. Já jsem dcera čarodějky ze Salemu. Mirabel jméno mé. Řekni mi tvoje.“
„Peter. A tohle David. Počkat jak jako čarodějky?“chtěl se postavit, ale zlomená noha mu to nedovolila. Zakňučení, které Peter ze sebe vydal vytrhlo Mirabel z povídaní.
…
,,Ukaž. Já to napravím. Způsobila jsem to, tak to napravím.“řekla mu a přistoupila o krok blíže.
„Nech ho na pokoji.“zarazil jí David, ale Mirabel máchla rukou a odhodila ho na nedaleký gauč, který se pod Davidovou váhou a sílou, který měl odhod, převratil.
„Zvládal bys to? Konec konců je to stehenní kost a ve škole jsme se učili, že..“lusknutí prstů ho zarazilo. Bylo to čarodějčino lusknutí.
„Nemluv, protože potom z tebe může vypadnout něco čeho budeš litovat.“usmála se trochu nejistě, ale sklonila se nad Peterovou nohu. Začala nad ní kroužit rukou ve které se začala tvořit vlna energie, která „přetékala“ na Petera. Ozvalo se další křupnutí doprovázené němým výkřikem Petera. Luskla jěště jednou a ozvalo se hlasité oddechování.
„Je to stehenní kost. Jinak jsme nemohla. Promiň. Dojdeš do postele?“zeptala se.
„Já.. já nevím. Asi ne.“ozvalo se tiše a unaveně z křesla. Simon ho podepřel pod rameno a položil na postel, na které ležela Mirabel.
„Simone. Můžeš na slovíčko ven?“zavolal od dvěří David. Simon se usmál na dívku a společně s Davidem odešli před dům. Mirabel uladila Peterovi vlasy. Byly špinavě blond. Lehce oddechoval. Zajímalo by mě co se mu asi zdá.ptala se v duchu čarodějka. Líbil se jí už od prvního pohledu, ale..
„..moudré jí tu mít. Koukej co udělala Peterovi.“ozvalo se před domem. Tlumeným hlasem, ale pro Mirabel dost nahlas. Byla to pro ni rána. Věděla, že je to Davidům, protože Simon by tohle neřekl... doufala, že neřekl.
„Davide je mi jasný, že k ní chováš averzi, ale ona ti nic neudělala. No tak se tě lekla a omylem tě vynesla do vzduchu, ale jinak jí nemáš co vyčítat.“ozval se Simonův klidný hlas.
„No jistě. Vždyť mě jenom vynesla kouzlem do vzduchu. Nic to nebylo. Promiň kamaráde, ale bylo. A vůbec co jí bráníš?“zeptal se z ostra se stoupou sarkasmu David.
„Nevím. A proč bych neměl. Je moje chráněnka. To já jí zachránil.“
„Simone co si to nalháváš. Každou holku, kterou zachráníš přineseš sem, uložíš do postele, necháš jí vybrečet si na rameni, pak se s ní vyspíš a ona odejde spokojená domu. Je to pořád dokola. Co kdybys změnil jednou rozvrh?“
„Ona je jiná. A navíc jěště se mi na rameni nevybrečela, protože taková jako je Mirabel je málo. A jak víš, že nemá třeba bratra. Můžeš to být ty.“
„No to bych si pomohl. Mít za sestru čarodějnici. To by mi pomohl k popularitě. David Kirrkle má za sestru čarodějnici, která se náhodou narodila v Salemu. Jo už vidím titulky školních novin až by se to provalilo.“
„Seš ubožák. Nezažil si co ona. Tak jí nech na pokoji. A teď – chceš jít semnou se kouknout jak je Peterovi nebo půjdeš domu?“
„S ní už nebudu v místnosti ani minutu. Řekni, Peterovi, že mě to mrzí, ale že jsem musel naléhavě odejít.“
Pak se ozvali kroky, které pomalu utichali ve skřípotu branky. Simon si sedl vedle Mirabel a koukl na svého kamaráda, který stále spal a netušil, že se jeho kamarádi právě pohádali.
…
„Nechtěla jsem způsobit problémy. Je mi to líto.“řekla tiše Mirabel, aby nevzbudila Petera. Simon po ní nechápavě koukl. Slyšela to. Všechno.řekl si. Doufal v opak.
„Tobě nic nevyčítám. To David on je paličatej. Když si postaví hlavu nenechá si nic nevymluví.“usmál se na ní smutně. Nakonec to byl Simon, kdo se vybrečel na Mirabelininu rameni. S kamarády se nechtěl hádat, ale bránit holku mu přišlo správnější.