Protože on chtěl (21. kapitola)

Anotace: =)

Rychle jsem vstala z postele, ale zastavila se mezi kuchyní a ložnicí. Šel ke mně, aniž by zvedl oči. Chtěla jsem zase začít vyšilovat, i já jsem uznala, že to není dobrý nápad. Zastavil se těsně u mě. Nevěřícně se mi podíval do očí. V jeho pohledu nebyla ani kapka naděje na dobrou zprávu a já citíla, jak mě začínají pálit oči. Už už jsem chtěla promluvit, ale položil mi prst na rty. Naposled se na mě utrápeně podíval, ale pak se mu na tváři vyrýsoval úsměv.
„Je v pohodě,“ špitl a dlouze mě políbil..
Proletěl mnou zvláštní pocit. Přesně teď nastal ten okamžik, kdy jsem byla opravdu šťasná…spadly ze mě všechny obavy. Na druhou stranu ve mně bylo něco, co mě brzdilo…
„Promiň, já já… já nemůžu,“ podívala jsem se na něj…
„Co se děje?“ Nechápal.
„Já nevím, známe se sotva tři dny a…“
„Dva měsíce,“ odsekl.
„Cože? Ale vždyť…“
„Nic si nepamatuješ…“
„Co to plácáš?“ Vykolejil mě.
„Alex,“ zašeptal tak tiše, že mu sotva bylo rozumnět.
„Ale to je blbost….pomatuju si na první den a …“
„Správně…na první noc… a teď poslední tři dny jestli dobře počítám…“
„Ale proč?“
„Je to tak lepší….trápila si se…“
„O tom co je lepší bych měla rozhodovat snad já ne?“
„Promiň… hrozně si se úžírala kvůli tátovi… a s nikým si se nebavila… Alex čekal, až tě to přejde…“
„Pitomej nápad,“ nadávala jsem…tak hrozně mě to naštvalo… už jsem chápala, co myslel tím řídit můj život.
„Chtěl jsem ti pomoc.“
„Tak to se ti moc nepovedlo,“ podívala jsem se na něm vyčítavě.
Konečně, když jsem mu začínala plně věřit, když začínalo bejt všechno v pohodě… se muselo ukázat, že je to vlastně úplně jinak.
„Pojedeme?“ Rozzářil se, aby odběhl od tématu.
„Dobře,“ odsekla jsem a šla naházet věci zpátky do tašek.
„Nezlob se…“
„Až se budu zlobit, bude to vypadat jinak,“ odpověděla jsem už trošku mírumilovně.
„Já si počkám…“ smál se.
„Jestli to půjde tímhle tempem dál, nebudeš muset čekat dlouho.“
Bylo fajn ho pozorovat, jak se snaží zase všechno urovnat. Odnosil všechny věci do auta. Neustále házel milé pohledy, ale radši nemluvil. Udělal jedině dobře. Něco ve mně mi sice nedovolilo, abych na něj byla hnusná, ale od mého výbuchu chyběl optavdu jen kousíček. V autě radši pustil nahlas hudbu a dělal, jako by se nic nedělo. Možná spíš dělal, jako bych vůbec neseděla na místě spolujezdce. Štvalo mě to. Chtěla jsem zpátky včerejší večer. Sice jsem jeho většinu vyšilovala, ale patřil nepopřitelně mezi ty nejlepší s ním. Teda… z těch co si pomatuju. Grrr…Vždycky, když jsem si na to vzpomněla mě to hrozně naštvalo. Měla jsem sto chutí ho praštit, jenže… on by se nejspíš nezmohl ani na blé Au.
Jeho převeliké snažení zakončil, když auto zastavil u restaurace…