Začarovaná noc. (10)

Anotace: Jak vlastně dopadl výlet do Kanady a co dopadení zločinců?

Sbírka: Začarovaná noc

"Cedricu!" volal na něj jeho kamarád.
"Co je?"
"Co s nima uděláme. Koukni se na ně, prásknou nás!"
"Říkal jsem od začátku, že byly divné. Zabijeme je, těla skryjeme a nikdo je nenajde, alespoň né do té doby, kdy my utečeme. Neboj se. Tyhle by nás nemohli nijak ohrozit." jako by snad řekl nejlepší vtip na světě. Začal se zlověstně smát. Znáte ten smích. Je to něco, jako když se v Simsonových smál Homerovi ďáběl. Nevím, proč jsem si vzpoměla zrovna na tuhle scénku, ale ať už to mělo jakýkoliv důvod, zlepšilo mi to, tak dost zničenou a zkaženou náladu.
Zatím, co se chlapci bavili o tom, jak se nás zbavit, jsem já vymýšlela způsob, jak nás odsut dostat. Dívám se kolem, ale vůbec nic mě nenapadá. Mohla bych je praštit, ale jak když jsem spoutaná. Najednou, když sedím připoutaná se svou nejlepší kamarádkou, mám takový pocit, že sebeobrana u nás mi byla k ničemu. Dost sebelítosti! Musím nás odsut něják dostat, navíc jsem to byla já, kdo nás dostal do téhle situace. Ještě že venku jsou posily, ale ty jsou nám teď k ničemu. Sakra!
A v tom mě něco napadlo.
"Teď se nelekni Mell mám plán." mrkla jsem na ní. Naše myšlenky v tu chvíli směřovali stejným směrem, Mell moc dobře veděla, co chci udělat. Něvím přesně jak je to možné, ale čas od času se naše myšlenky spojily a my jsme myslely naprosto na stejnou věc. Omdlela jsem. Kluci si toho okamžitě všimli.
"Co se jí stalo?" ptal se Cedric svého nejlepšího kamaráda Bryana.
"Sakra, jak to mám vědět, najednou omdlela."
Něco by jste měli vědět. Měll je dobrá herečka, své role zahraje vždy na jedničku s hvězdičkou. Měla jít na hereckou fakultu, ale nešla. Své nadání využije perfektně i u policie.
"Ona omdlela! Potřebuje doktora! Pomocte jí! Vždyť jí zabijete!" křičela Mell jako na lesy. Nejdříve jsem jí to uvěřila a tak nenápadně do ní bouchla, aby věděla, že to jen hraju, ale ona to věděla moc dobře a šibalsky se na mě usmála.

Mezitím se to venku hemžilo policisty a zásahovou jednotkou.

"Sakra ona omdlela Ema omdlela, co budeme dělat." Hannah byla na nervy. Na stupnici od 0 do desíti, byla na nervy na 11. A tak nechtěla čekat. Zavelila a zásahovka vtrhla dovnitř. Bylo to jako ve filmu. Najednou jsem se vzbudila a všichni jen tupě zírali nejdříve na policii a pak na mě. Rychle jsem se od Mell odtrhla - jo zlatý nožík, co Mell nosívá u sebe. Vytrhla jsem se tak rychle, že se snad nedivím ani překvapenosti svých panů ůnosců. Utíkala bych, ale kam? Najednou jsem stála ve prostřed mezi ůnosci a policií. Bylo by to fajn, kdyby na sebe každý nemířil zbraní. V rukou jsem držela jeden hloupí nožík, a však na mě směřovalo devět různě velikých zbraní. Zamnou stál Bryan. A co ho napadlo? Co by jste čekali je snad jasné, že mi přidržel zbraň k hlavě.
"Nestřílet!" zavelila Hannah.
Všichni stáli jak zařezaní. Mell se klepala hrůzou, Petr se klepal, Alex byl jako hromádka nštěstí a já jsem se usmívala od ucha k uchu. Není příjemné mít u hlavy zbraň, ale věřte nebo ne, já se nebála. Věděla jsem totiý hned, co udělám.

Opravdu mi byla sebeobrana k ničemu? Ne! S tím musím nesouhlasit!
"Hele, co to sakra dělá?!" zakřičela jsem a nejen, že jsem odlákala pozornost těch zločinců, ale k mému neštěstí i policistů, což jsem opravdu neměla v plánu. Udeřila jsem Bryana mezi nohy, asi víc, než jsem měla v plánu, ale to mi bylo vážně jedno. Přikrčil se, já ho kolenem praštila do zubů a dala mu páku, sebrala zbraň a namířila ji na něho. Byl jako u vytžení, přeprala ho holka. To pro jeho ego musela být strašná věc. Držící v rukou jeho zbraň jsem se usmála a...
"Tak co je? Bojíš se snad, že tě střelím?"
"No-o-o to-o , p-o-lož tu zbraň." snažil se mluvit klidně, ale klepal se jako oslíček, když z něho padaly drobné.
"Já to neudělám, ale ty si teď musíš lehnout a tvoji kámoši taky."
"Co je mi do něho..." zakřičel Cedric a vystřelil.
"Nééééé!" zakřičela Mell.
Lekla jsem se. Co se to stalo? Proč ležím? Najednou se dívám nahoru na světlo a zavírám oči.
"Neusínej Emo, buď tu s námi."
Netuším, co se děje a proč Mell tak křičí. Křičí snad na mě...Co to? Potřebuju spát. Usínám...

...

"Jak jsem to mohla dopustit?" litovala se Hannah.
"Bude v pořádku?" ptala se starostlivá Mell.
"No nic přesně nevíme, není na tom moc dobře, než sem dojela ztratila příliš krve." odvracela se od nich naděje, stejně jako odcházející sestřička.
Byla to docela dojemná chvíle. A jak já to vím? Zdál se mi totiž sen a já měla pocit, že cestuju. Viděla jsem všechny své přátelé a slyšela co říkají. Jejich pocity jsem najednou vnímala opravdu intenzivně. A v tom jsem si něco uvědomila. Mám namále, mohu zemřít, ale já nechci. Potřebuji je. Potřebují oni mě. A jestli něco musím, tak to přežít a být s nima. Ta velká síla se ve mě probudila. Naštvala jsem se. A rozhodla se...
Rozhodla jsem se žít a to byla jediná věc, kterou jsem si byla kdy jistá na sto procent.

O 3 DNY POZDĚJI

"Emo! Jsem tak ráda. Přežila jsi to."
"Co to říkáš?..."
"Víš oni tě postřelili a vypadalo to zle..." plakala Mell.
"ale pak si zázrakem přežila." dořekl to Petr a já ho poprvé viděla plakat.
Najednou jsem si jedno uvědomila, pokud lidé mají vůli, dokaží přežít cokoliv. I střelnou ránu do hrudi.