Povídka pro černou kočku

Anotace: Nebuďte kočky...nezávislost je hezká věc, ale ta Vás pak nezahřeje...

Jmenovala se Mína. Byla to úplně obyčejná černá kočka stejná jako miliony dalších. Svého Člověka si dokonale obmotala kolem drápku. Přesně jak to dokážou jen kočky. Udělal by pro ni první poslední, přestože mu sem tam rozdrápala kus nábytku nebo si ustlala na klávesnici jeho notebooku. To však po 4 letech mělo skončit. Nejdříve se její Člověk začal během večerů ztrácet. Pak i během dne se vytratil a vždy se vracel s cizím pachem kolem sebe. Nakonec přišla ONA. Jen co vešla, začala kýchat a když ji zahlédla, otočila se a zmizela. Člověk samozřejmě vyběhl hned za ní.

Pár dní poté se slovy:„Mrzí mě to, krásko“ strčil Mínu do krabice a odnesl pryč od všeho, co znala nebo měla ráda. Co provedla, že ji už nechtěl? Provedla snad něco, co ho rozzlobilo? Co s ní bude?

Krabice se přestala hýbat. Když se však víko otevřelo a Mína vyskočila ven, byla na neznámém místě s neznámým člověkem. Bylo tam pár věcí, které znala, ale kde je její Člověk? Zkoušela ho volat, hledat po celém tom jinak vonícím místě. Není schovaný v koši? Nebo na křesle? Či snad ve skříni? Nikde však nebyla jediná stopa. Začala vysedávat na okenním parapetu nebo přede dveřmi. Čekala. Až se jednoho dne prosmekla otevřenými dveřmi a zmizela. Nechtěla už někomu patřit. Utekla před strachem, že by mohla mít někoho ráda...