Indický sen

Anotace: Krátká povídka. Pokud se vám zdá, že občas nedává smysl, tak se vám to nezdá.. Je to v podstatě přepsaný sen, co se mi zdál..

Zrychlený dech, nohy klopýtající přes kořeny, pařezy a občas jen z vyčerpání.
"Stůj! Tak počkej přece na mě! Už nemůžu…“ vydechla z posledních sil.
"Musíš! Když nás chytí… nechci na to ani pomyslet. Co budeme dělat?" Odpověděla ustaraně.

Byly dvě. Tak odlišné a přesto v očích vojáků naprosto stejné. Bylo to tím, že nebyly Indky? Možná.
Jedna byla princezna. Narodila se velice bohatým a vlivným rodičům. Tak vlivným a bohatým, že jí mohli bez nejmenších výčitek domluvit sňatek s indickým princem, kterého nemohla ani vystát. Nebylo to jen tím, že by ho nemilovala. Byl jí přímo odporný. Ale čím si tuto nenávist u ní vysloužil, to nikdy nikomu neprozradila.
Druhá oproti tomu pocházela z velmi chudé rodiny, kde často nebylo ani co jíst. Pro svou rodinu by ale udělala všechno na světě. Byl to ten důvod, proč je honili vojáci? Ukradla něco, aby svou rodinu zachránila od hladovění? Zabila snad někoho? Nikdo neví. Ale vojáci je už doháněli. A podle nich byly dívky od sebe k nerozeznání. Jediný rozdíl mezi nimi byl. Princezna měla kolem krku ovázané různé barevné hedvábné šátky. Zdobily nejen její krk a vlály za ní, když utíkala vojákům.

"Poslouchej mě. Tohle je důležité." Princezna se podívala naléhavým pohledem na svou kamarádku. "Vyměníme se."
"Ale to přece nejde, vždyť by tě zabili!" Pokoušela se protestovat.
"Můj život stejně nemá smysl, provdají mě za prince a já s ním prostě nevydržím. Obětuji se pro tebe, vdáš se za prince místo mě, ale budeš žít." Byla pevně rozhodnutá. Kamarádce nezbylo nic jiného než souhlasit. Na nějaké odmlouvání už stejně nebyl čas a tak než se vzpamatovala, ucítila na svém krku hebkost šátků a vzápětí na svých rukách pevný stisk vojáků. Odtrhli je od sebe a obě je vedli na náměstí před princův palác.

Nová princezna sledovala, jak její spřízněnou duši odvádějí. Ještě jí rychle splnila poslední prosbu, odmotala z krku jeden z šátků a podala jí ho. Pohlédla do jejích očí plných odhodlání. Sledovala, jak si narovnává šátek kolem krku tak, aby jí oprátka byla co nejpohodlnější. Sledovala, jak mizí v davu skandujících lidí a míří v obležení vojáků k šibenici postavené uprostřed náměstí. Už se na to nemohla dívat a nechala se radši dalšími vojáky odvést do paláce k svému budoucímu muži…