Obchod

Anotace: kraťounká povídka, dá se říct, že má prvotina

Chodil tam každý den po práci, nakoupit večeři. Někdy tam chodil i pro cigarety po ránu, ale nesnídal, takže nikdy si nic k jídlu nekoupil. Dost často tam byla mladá prodavačka, která si ho se zájmem prohlížela, a když se na ní podíval, ona se usmála. On ji to neopětoval, ale jeho oči se na ni smály. Měl pokaždé kamennou tvář a skoro nepromluvil. Ona nevěděla, jak si to má přebrat, byl pro ni hrozně moc zajímavý. Chtěla ho oslovit, ale styděla se a on vypadal tak elegantně, že si připadala méněcenná.

Všimla si, že snad nikdy nevaří, jen málo si kupoval čerstvé suroviny, většinou chleba a něco k tomu. Taky si dost často kupoval drahý chlast. Asi hodně pije. Sám? Nebo někoho má? Ani jednou ho neviděla s doprovodem. Tak si říkala, že by mohla mít šanci. Jak ale může mít šanci u chlapa, který vypadá od pohledu na úrovni, vzdělaně a očividně je bohatý. Pořád dokola si to opakovala. Byla z toho nešťastná. Slyšela od něj maximálně jakou chce značku cigaret a "Na shledanou". To byla proti němu příšerně ukecaná, když pokaždé opakovala fráze jako "Dobrý den, Bude to vše?, Na shledanou." Přesto už měla pocit, že je z něj totálně mimo.

Zase se ukázal. Měl na sobě polodlouhý kabát, elegantní šálu. Slečna prodavačka zrovna přerovnávala cenovky. Když procházel kolem rohu regálů s instantními polívkami a dalšími polotovary, aby došel k lednicím se sýry a salámy, dřepěla za tím rohem a přerovnávala jednu z cenovek. Byl hluboce zamyšlený a zakopl o ni. Byla to drsná srážka, úplně ji porazil, ale snažil se jí i sebe zachytit. Nakonec dopadl na ni a shodil tak dvacet sáčku polívek. Oba se začali hlasitě smát. Nic se jim nestalo, slečna cítila jeho parfém a myslela, že omdlí blahem, když na ni ležel. Pak se od ní zvedl a pomohl jí na nohy. Pořád se smáli a on se s úsměvem omluvil. Z ní, hned vylítlo: "Děkuji." Znělo to, jako děkuji na ten incident spíš, něž na to, že jí pomohl vstát. A hned se začervenala. Ale on vypadal, že to nepochopil. Jenom vypadal. Dost dobře věděl, že se ji líbí.
"Myslím, že vám dlužím nějakou náhradu, slečno." Řekl jí, když vraceli polívky na své místo.
Chtěla se štípnout. Nevěřila tomu, co se právě stalo. "A-a-a jakou?" zakoktala se z toho.

Měsíc se tam nezjevil. Vyměnili si po poslední události čísla, ale pak se neozval a do obchodu už nepřišel…

Už měsíc v kuse byl na cestách. Nevěděl, kde se probouzí, měl v tom naprostý chaos. Mrzelo ho, že už nemůže do obchodu, aby si nakoupil. Od té poslední návštěvy musel na slečnu myslet a nechápal, jak osud mohl dovolit, aby se pracovně dal na cesty. Cestoval vlakem, lodí i letadlem. Měl z toho už nemoc. Každý den byl jinde. Jeden den v Japonsku, pak v Anglii, tu celou procestoval vlakem. Pak do Francie lodí a tam to samé. Skončil v Paříži a z ní odletěl do Argentiny.

Měl toho plné zuby. Většinou cestoval v noci a vyspal se přímo v dopravním prostředku. Jednu noc v Kanadě přespal v hotelu. Nějak nemohl spát v posteli a v županu šel do baru. Objednal si whisky a zapálil si cigaretu. Přemýšlel jak se z toho vyvlíknout. Měl samozřejmě moc rád cestování, ale když byl na jednom místě sotva den, tak z toho měl akorát psychické trauma. Totálně nalitý šel do svého pokoje padl na postel a usnul.
Druhý den se probudil se slušnou kocovinou. Normálně ji nemíval, ale pak si uvědomil, že je v Kanadě. Zapnul si svůj počítač a napsal šéfovi e-mail:

"Už Vám na to, milý pane, seru! Tohle se nedá zvládat. Letím domů!"

Podíval se na mobil. Měl ho vybitý. Jak si ho zapnul, přišlo mu pár sms. Ty psaly, že mu někdo asi stokrát volal, z toho třicetkrát šéf. Následně se podíval na hodiny a tušil kvůli čemu. Bylo 13 hodin a to už je fakt pozdě, měl už mít dávno jednání. Hned mobil vypnul, aby se mu nikdo nedovolal. Pak se podivil, že mu nepřišel žádný mail, když ho tak sháněli, ale bylo mu to jedno. Zavolal na pokojovou službu a vyřídil si odlet do Prahy.

Slečna byla nešťastná. Když se povedlo, aby si dali kontakt, očekávala od toho nějaký krásný příběh. Ale on se neozval a ani nepřišel. Chtělo se ji brečet.

Po měsíci už se její postoj změnil. Byla naštvaná a toho mizeru zapřísahala, ať už nikdy do obchodu nevstoupí, nebo to bude bolet. Snažila se ignorovat to, jak se jí líbil, cítila se ublíženě. Vždyť ji ukázal, že má šanci a pak z čista jasna zmizel. To se přece nedělá, znělo ji v hlavě. Nejhorší pro ni bylo, že na něj nedokázala zapomenout.

Pak se najednou objevil ve dveřích. Roztekla. Nevěděla, jestli se má radovat, brečet, utéct nebo mu běžet nakopat koule. A ten hajzl se na ni ještě ve dveřích usmál. Ale rychle ho to přešlo, když viděl, jak ho její oči probodávaly. Nebyl si jistý, jestli nemá radši jít nakoupit jinam, když ji viděl, ale rozhodl se, že se ji to pokusí vysvětlit. Šel rovnou k ní.


"Co chceš?"
"Omlouvám se, musel jsem odjet na služební cestu."
"Jasně, proč ses neozval?"
Nevěděl co odpovědět a jen se na ni díval.
"Běž si vzít, co chceš nebo vypadni"
Šel k oddělení s alkoholem, vzal si sedmičku whisky. Zaplatil ji u jiné pokladny a odešel se smutkem na tváři.

Opíjel se doma v posteli a kouřil jednu za druhou. Říkal si, že by si měl najít jiný obchod. Co mohl čekat, když se jí neozval.
Pak usnul.

Po čtyřech dnech co vylezl jednou jedinkrát z domu, aby si nakoupil v obchodě s lihovinami, který byl dál od jeho bytu, než ten obchod, kam chodíval normálně, kam už chodit nechtěl. Vypadal hrozně. Byl bez práce. To ho štvalo nejvíc. Dívka z obchodu nebyla pro něj problém. Jen kvůli ní vypěnil na cestách v té největší cestovatelské náladě. Byl to průšvih, ale co naplat.
Když jsem debil, jsem prostě debil.

Viděla ho, jak jde venku v teplákách, v bundě a rozcuchanými vlasy kolem obchodu. Uvědomila si, že už asi nikdy nepřijde. Začalo ji to mrzet. A proč tak hrozně vypadá? Chtěla za ním jít a zeptat se co blbne. Pak si řekla, že se nenechá citově vydírat.

O pár dnů poději slečna v obchodě přerovnávala zboží. V tom se odhlédla ven skrz vitrínu a uviděla jejího ztrhaného bývalého oblíbeného zákazníka znovu. Vypadal, že je ožralý jak doga a říkala si, jestli to myslí vážně. Pak se ozval hlasitý náraz aut. Jedno předjíždělo druhé na ulici a z rohu nesvětelné křižovatky vyjížděla tramvaj. Když jedno z aut brzdilo, narazilo do druhého. Pak se ozval hlasitý náraz aut. Auta vjeli na chodník a smetli i naprosto na sračky opilého toho muže, který chodil kdysi denně nakupoval v obchodě. Stalo se to přesně před vitrínou, přes kterou se dívala. Rychle vyběhla ven a snažila se dostat k muži. Pak k němu přiklekla. Byl mrtvý. Začala brečet. Úplně se zhroutila, začala litovat toho, jak se k němu chovala a nevěděla co dělat. Celý svět se ji zhroutil.

Už nemohla v tom obchodě pracovat a tak podala výpověď. Už nikdy se na to místo nevrátila, nikdo neví kde je a co dělá. Ale žije a zřejmě se má dobře, protože se časem s tím incidentem smířila.

(Konec)