Rozcestí

Anotace: Je jen na tobě, jakou cestou se vydáš.

Každý znás se někdy ocitne na rozcestí. Naše rozhodnutí tvoří náš život. Věřím tomu, že osud existuje. Osud nás dovede na rozcestí, ale kterou cestou se vydáme, to už je jen a jen naše volba.

Jedna cesta vedla vpravo. Tu cestu jsem znala dobře, pokaždé, když jsem vyrazila na procházku, šla jsem právě tou cestou. Byla tichá a poklidná, ale skoro vždy máte jistotu, že na této cestě potkáte nějakého chodce, protože je to cesta velice známá a lidé si sem chodí užívat klid. Maminky tudy tlačí své kočárky, pejskaři tu venčí své psy. Tu cestu mám ráda, protože vím, že mě vždycky v bezpečí dovede domu.
Druhá cesta vedla vlevo. Dříve mi ta cesta byla hodně známá. Líbilo se mi, že tudy nikdo nechodí, byla jenom moje. Tou cestou jsem nešla dlouho...od té doby, co jsem jí ukázala jemu. Pak, když on odešel, nechtělo se mi tam vracet, protože bolestivé vzpomínky na mě koukaly z každného kouta té cesty. V každém stromu, louži, kameni, v každém stéble trávy na mě padaly vzpomínky. Byly to vzpomínky radostné, které mi působily spoustu bolesti.
Teď jsem stála u těchto dvouch cest a rozhodovala se, kterou se dám. Moje nohy se samy rozešly...vlevo. Nic na mě nikde nevyskočilo, žádná vzpomínka. Užívala jsem si tu cestu, byla zase jenom MOJE. Vyšla jsem až nahoru na kopec, kde bylo rozlehlé pole a uprostřed toho pole stál strom. Můj strom. A u toho stromu byla lavička. Sedávala jsem na ní sním, trošku mě bodlo u srdce, když jsem se pomalu posadila. Pořád stejný výhled, nic se nezměnilo. Jen já jsem tam seděla sama, jen to se změnilo.
Najednou mě někdo chytil za ruku. Lekla jsem se, trošku jsem vykřila. Moje rychlá otočka málem vedla k tomu, že jsem z lavičky spadla. Moje srdce se rozbušilo ještě víc, když přišlo zjištění, že za mnou stojí on.
,,Co tady sakra?" ...
On se smál. Panebože, vykal mě k smrti a smál se tomu!
,,Uklidni se, jsem jenom tvoje představa", řekl.
Moje co? Představa? Seděla jsem tady, na naší lavičce, sama a představovala si jeho? Jsem cvok, prostě mi z toho všeho přeskočilo. Ovšem musím uznat, že ta představa byla dokonalá. Vypadal uplně přesně jako on. Měl na sobě tu košili, co mu tak hrozně moc slušela a na krku měl řetízek, který jsem mu dala k jeho narozeninám.
,,A proč si tě představuju?", ptala jsem se tedy mé představy.
,,Protože ti musím něco říct." Popošel a usadil se vedle mě, na naší lavičku. ,,Nevzdávej to."
Čekala jsem dál, ale nic jiného neříkal.
,,To je všechno? Prostě jenom, nevzdávej to?" Docela mě rozčílil. Protože já už jsem to skoro vzdala. Uchechtl se...
,,Pořád stejná. Prostě o mně bojuj. Možná nevyhraješ, co já vím, jsem jenom tvoje představa. Ale když to aspoň nezkusíš, zmizim uplně a už o mně nikdy neuslyšíš, prostě tiše odejdu, ale ve tvym srdci pořád kus mě zůstane. Ale když budeš bojovat a vyhraješ, zůstanu. Nemyslím sebe, jako představu. Myslím opravdového mě. Prostě jdi jen tou cestou, kterou chceš jít. Chceš abych zmizel, nebo mám zůstat? Je to jen tvá volba."
Měla jsem spousty, spousty otázek, ale moje představa zmizela. On zmizel.
Pomalu jsem se vydala zpátky k domovu a říkala si, že jsem uplně mimo. Vážně jsem blouznila? Měla jsem halucinaci. Přišla jsem domu, zapla počítač, pustila facebook. Bliknul mi online. Už tolikrát jsem měla otevřené jeho okýnko a chtěla mu napsat, ale nikdy jsem k tomu nesebrala dost odvahy. Vadilo by mi, kdyby neodepsal. Vždycky říkal "Lidi, se kterýma se nechci bavit, tak těm neodepisuju." Pak jsem si vybavila mou představu jak říká "nevzdávej to".
,,Ahoj", odeslala jsem po dluhém rozhodování. Chvilku nic, bylo ticho, žádná zpráva zpátky nepřicházela.
A najednou se objevilo "Ondra píše...."

Je jen na nás, jakou cestou půjdeme. Každý z nás si píše svůj osud. Když za nic nebojujete, nic nevyhrajete. A já jsem se rozhodla, že bojovat budu. Protože on mi za to stojí.