Nikdy na tebe nezapomenu

Anotace: Příběh založený na skutečných událostech. Smutný, ale pravdivý

„Mami, mami! Máme hříbátko! Je to kluk jako buk a doktor říká, že bude největší ve stáji!“ Běžela jsem jako střela a volala po celém našem domě tu šťastnou novinu. Byla jsem svědkem našeho prvního narození hříbátka a byl to vážně velký zážitek Hříběti jsme dali jméno Orion pro jeho krásnou hvězdu na čele.
Čas plynul a z malého nemotorného hříbátka se vyklubal opravdu největší kůnˇ ve stáji. Nebyl to však žádný hromotluk i přesto, jak byl veliký. Měl neuvěřitelně dlouhé a silné nohy, proto byl vhodný na skákání. Jeho talent pro parkur byl nepřehlédnutelný. Trénovala jsem s ním každý den a on se pořád zlepšoval. Začali jsme jezdit na závody a i když byl Orion ještě mladý kůnˇ, dařilo se mu. To nám také vyneslo pozvánku na Hubertovu jízdu. Abych vám to trochu upřesnila, je to podzimní slavnost, která se koná každý rok na zakončení jezdecké sezony. Jede se přírodou a soutěží se o to, kdo najde a „uloví“ lišku. Liška je totiž vycpaná nebo plyšová. Těšila jsem se jako malá holka a počítala dny, které zbývali do slavnosti.
Konečně nastal den „D“ a já chystala Oriona už od rána. Srst jsem mu čistila tak dlouho, až se leskla. V jeho zkrášlování bych pokračovala, kdybychom neměli nastoupit na start.
„3,2,1 TEDˇ! Ozvalo se z megafonu a my vyjeli. Měli jsme dobrou pozici a já si to náramně užívala. Už z dálky jsem viděla první přírodní skok. Nebyl složitý pro takového koně jako byl Orion, ale nezkušený jezdec se na něm mohl pěkně zapotit. Blížili jsme se a já cítila napnutí Orionových svalů. Vznesli jsme se do vzduchu, ale najednou…jsem ucítila náraz. Jako na povel jsem vylétla ze sedla a tvrdě dopadla na zem. Měla jsem co dělat, abych se včas odkutálela do strany, jinak by mě pošlapali koně. Vzpamatovávala jsem se z toho, co se vlastně stalo, a uvědomila si, že do nás musel při skoku někdo narazit. Ale co Orion? Vzpomněla jsem si na svého koníčka. V tu chvíli jsem uslyšela bolestné zařehtání. Prolétlo mi hlavou jako nůž. Okamžitě jsem poznala, komu patří. Zvedla jsem se a došla k Orionovi ležícímu na zemi. Z očí mi vytryskly slzy. Měl rozdrásané tělo do krve od koní, kteří na něj dopadli,nohy měl v nepřirozeném úhlu. Pohled na něj mě ničil. Přiklekla jsem k němu a z úst se mi valila slova. Nevěděla jsem, co říkám, netušila jsem, jestli dávají nějaký smysl: „Orione,koníčku můj, všechno bude v pořádku. Neboj se, zase bude dobře.“ Hladila jsem Oriona po hřívě a plakala. Z očí mu čišel děs a mě se promítal jeho život, který právě končil.
Přiřítilo se spousta lidí. Já je vůbec nevnímala. Byla jsem jako v bublině, která nechtěla prasknout. Přiklekl ke mně veterinář a v rukou svíral injekční stříkačku. Naposledy jsem se sklonila k Orionově hlavě a šeptala: „Jednou spolu zase budeme cválat po polích. Nikdy na tebe nezapomenu.“ Potom se k Orionovi sklonil veterinář a můj milovaný kůnˇ naposledy vydechnul. V tu chvíli se mně zdálo, že se mi najednou zhroutil celý svět.