Hledání

Anotace: Po delší době jsem se rozhodl vložit novou věc. Je úplně čerstvá a možná dost nevyzrálá. Ale potřeboval jsem něco takového napsat. Taková malá zpověd. Možná nuda, možná sebestředný výlev...ale snažím se trochu změnit. Být pozitivnější.

Rozhodl jsem, že se vydám na cestu. Že se konečně odhodlám a něco udělám. Něco pro sebe.

A tak jsem šel. Nic jsem si s sebou nebral, jen černé kalhoty, ošuntělou mikinu a mobilní telefon, na který mi stejně nikdo nevolá. Můžu rovnou říct, že jsem pořádně netušil kam jít, ale i cesta může být cílem. Anebo ten cíl můžete při cestě najít.

Hledal jsem.

Obloha podvečerního Duchcova tmavla a jako opona se pozvolna zatahovala. Šel jsem po hlavní ulici. Provoz pozvolna řídl a i chodníky pomaličku osiřely. A když jsem míjel nějaké lidi, ani se na mě nepodívali. Každý si šel svou trasu. Z práce, k manželovi, k manželce, od milence nebo od kamarádky. Cítil jsem se sám. A taky sám jsem si za to mohl.

Krůček za krůčkem. Pěkně rozvážně, žádný spěch. Po dlouhé době jsem měl čas. Tahle cesta mi ho dodala.

 

Vzpomínka: „Proč nechodíš víc mezi lidi?“ ptal se mě kamarád Milan, když jsem si postěžoval, že jsem furt sám bez partnerky.

 

Nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na tohle. Je fakt, že jsem si vždycky připadal neviditelný, že mě prostě ostatní přehlížejí. Chtěl jsem být středem pozornosti, mít respekt a být oblíbený. Když jsem však už někdy někam zašel, necítil jsem se ve společnosti dobře. Vždycky jsem byl hrozně nervózní. Zvlášť v přítomnosti opačného pohlaví.

Sakra! Zakopl jsem. To se mi stává, když se zamyslím. Okolní svět pro mě přestane existovat a já se ponořím do toho vlastního.

Zabočil jsem doleva a prošel kolem gymnázia. Nebe už bylo úplně zatažené a pouliční lampám právě začala šichta.

Míjel mně zamilovaný pár mladých lidí. Drželi se za ruce, usmívali se a každou chvilku se zastavili, aby se mohli políbit. Prostě byli šťastní. Když vidíte na ulici někoho takhle spokojeného, závidíte mu? Neřeknete si: „Já bych to také chtěl mít takové?“ Já ano. Závidím jim, ale zároveň přeju.

Dvojice zmizela za rohem ulice. Z domu po mé pravici se ozývaly zvuky hádky. A pořádně ostré. Výčitky ženského hlasu a nadávky mužského. Z těch hlasů sršel vztek a bohužel i nenávist. Jak spolu vydrží pod jednou střechou? Odpovědí mi byl dětský pláč, který se rozezněl jak poplašná siréna. „Tak přestaňte se hádat,“ jako by říkal. A když vidíte či slyšíte, jak se lidé přou, jak je mezi lidmi tolik negace, nevážíte si toho, co máte? Já ano. Je mi líto těch, kteří se mají zle, zároveň však pociťuji radost z toho, že se mám – oproti nim – vlastně hrozně fajn.

Jo, mám se fajn. Život se mi zlepšil. Našel jsem holku svých snů. Tak proč si furt stěžuju?

 

Vzpomínka: „Vezou nás do márnice, musíme vystoupit,“ řekla mi tiše, ale naléhavě máma.

„Klid mami, jedeme do nemocnice, tam ti bude dobře.“

Seděla naproti mně. Pořád jsem byl napnutý. Ať už jsme v té nemocnici.

Zase se sápala po dveřích a chtěla vyskočit ven. Dalo mi velkou námahu ji zpět usadit. Překvapovalo mě, jak snadno se dokázala dostat z bezpečnostních pásů.

„Tomáši, oni nás zabijí! Musíme pryč!“

„Mami, nikdo nás nezabije. Pomůžou ti.“

A zkoušela se zase dostat ven. Bože, ať už jsme v té nemocnici.

„Vezou nás do márnice! Tomáši, musíme pryč!“

 

Tma se blížila. Vzduch chladnul. Došel jsem ke kostelu. Na vrcholu jeho věže svítil ciferník hodin. Zamířil jsem k Barboře.

Máma má paranoidní schizofrenii. Pěkně blbá diagnóza, ale ještě horší bylo to, co jí předcházelo. Změnila se. Nemoc ji změnila a já do dneška nevím, jestli jsem udělal všechno správně. Snažil jsem se, ale nikdo mi neporadil. Dnes už je na tom docela dobře – v rámci možností. Jenže co dál? Snažím se jí pomoci, motivovat ji, ale moc mi to nejde.

To je jeden z důvodů, proč si stěžuju. Mám na to právo? Vždyť podobné, i horší, problémy zažívají i všichni ostatní.  

Myšlenky se mi v hlavě vlní jako hladina rybníku Barbora. Malinký ostrůvek v jeho středu působí kouzelně. Když jsem byl malý, představoval jsem si, že je na něm ukrytý poklad. Ve skutečnosti jste v něm mohli po válce najít spoustu zbraní, helem a dalších vojenských předmětů.

Je mi smutno. Tuhle cestu sice beru jako zcela osobní, takovou jakou by možná měl absolvovat každý, ale raději bych tudy šel jen tak na procházku se svou holkou. S holkou mých snů.

 

Vzpomínka: „Promiň, já teď nikoho nechci,“ řekla a rychle zmizela za dveřmi paneláku, ve kterém bydlela.

Cítil jsem se mizerně, zklamaně. Pak jsem si řekl, že jsem vlastně zvyklý – na odmítnutí. To je mé druhé jméno.

 

A o pár měsíců později už neodmítla. A já se poprvé v životě cítil opravdu šťastný. Měl jsem ji stále čím dál víc rád a chtěl s ní být pořád častěji. Vlastně furt.

Začala se projevovat další špatná část mého já. Strach. Bál jsem se, že ji ztratím, přitom k tomu nebyl důvod. Studuje. Hodně studuje. Nedivím se a obdivuju ji. Jenže každý den, co se mnou nebyla a ani nepsala, to ve mně vřelo. Sžíravý oheň pochybnosti. Konečně jsem ji našel a tak mi chvilky samoty přišly hrozně dlouhé.

A to byl důvod dnešní hádky.

Vyčetl jsem jí to. Že je se mnou málo, že se na mě netěší. A přitom se na mě těšila, to jsem poznal z jejího pohledu, ve kterém se objevily slzy. Byla zklamaná. Zklamaná ze mě.

Do prdele, proč si furt stěžuju?! Je to snad nějaká moje nemoc? Kdybych měl víc vnitřního klidu, sebejistoty a nemyslel si, že svět se točí kolem mně, bylo by všechno v pořádku.

A proto jsem vyrazil na tuhle cestu.

Tma je hrozně fajn. Jsme si v ní rovni. Všichni bez rozdílu. Všichni jsme černí, a když je úplná tma tak i neviditelní. Tma je anonymní.

Čtvrť za Barborou je jedna z těch nejlepších. Rodinné domy a klid. Ten však naruší občasné zaštěkání psů, kteří stráží domy svých pánů.

 

Vzpomínka: Tahle je taková obecná. Skládá se z více obrazů. Jak jsem byl ještě dítě. Uzavřené dítě, co mělo neustále rýmu. Vzpomínám, jak se táta s mámou hádali a jak se potom máma odstěhovala. Brečel jsem. Vidím se na střední škole. První opíjení, první pařby. Ale pořád jsem se nezbavil toho svého věčného boje. Boje se mnou samotným. Závoj upředený z nízkého sebevědomí ne a ne odhodit.

Hlavou mi prožene myšlenka na tu noc, co jsem přišel o panictví. Ale to zas cestuji více k přítomnosti, protože slyším hluboký hlas, který říká: „Jestli máš v sobě kousek hrdosti, tak ten barák neprodáš.“ Sakra, co má hrdost společného s barákem? Nepříjemnou vzpomínku nahrazuje příjemná. „Mám tě ráda.“ Řekla mi to jen párkrát, ale pohladilo to. Přál bych si to slyšet častěji. Chci být milován.

 

Ano, chtěl bych. Možná až moc. A všeho moc škodí.

Někdy si připadám strašně hloupý a nevyzrálý.

Moc všechno řeším. To jsem slyšel už taky tolikrát.

Mám holku, co mě ráda, i když to jenom prostě neříká často. Tak proč si furt stěžuju?

 

Jsem na mostě. Pode mnou vede železnice, která však příliš využívána není. Nemám rád výšky, ale vždycky tu chvilku pobudu a dívám se dolů. Ještě kousek a budu tam. Nevědomky mé kroky vedly na jedno místo. Provází mě celým životem. Je to moje schovka. Schovka před okolním světem.

Několikrát jsem tu byl i s ní. Vzali jsme na procházku Baka a strávili tu třeba několik hodin. Obora je prostě kouzelná. A v noci ještě víc.

Sotva vkročíte na tu úzkou cestu lesem, obklopí vás tajemná atmosféra. Vítr si hledá cestičky mezi hustými korunami stromů a vy napínáte sluch, jestli třeba nezaslechnete, jak se k vám blíží nějaký noční tvor. Nemám baterku a tak si svítím mobilem. Trochu pomáhá měsíc, ale ten mě spíš straší, protože kreslí roztodivné stíny. Větve se k zemi sklání jako by mě snad chtěli uchopit a vyzvednout do výše.

Po pár metrech je cesta širší a po levé straně je samotná obora. Jsou tu srnky a o kousek dál divoká prasata. Ty však dnes v noci jistě neuvidím. Cítím, jak mě začínají bolet nohy. To je dobře. Cesta, po které vám nebolí nohy, nebyla pořádná. A pak jsem zaslechl podezřelý zvuk. Ne, vítr to nebyl. Slyšel jsem to znovu a zřetelně. Na druhé straně cesty. Něco se ke mně blížilo z lesa. Telefon daleko nedosvítila tak jsem tam stál a čekal. Nohy mi ztěžkly a já se nemohl ani hnout. Bylo to blízko. Keře u cesty se zatřásly a na cestě, jen pár metrů přede mnou, se objevil statný jelen.

Ani jsem nepřemýšlel nad tím, kde se tam vzal, ale byl tam.

Jako by z něj vyzařovalo světlo, protože i v té tmě jsem ho viděl zcela zřetelně. Díval se na mě. Přímo do očí. Necítil jsem strach. Naopak, zaplavil mě příval pozitivních pocitů. Mír a porozumění. Jako by to ani nebylo zvíře. Nebál jsem se přiblížit, bylo mi skvěle.

Znovu jsem si vzpomněl na to, co mě tíží. Na nemoc mé mámy, na vlastní barák, který jako by mi stál na zádech a hlavně na holku mých snů, kterou jsem začal dusit svým neustálým stěžováním si.

Proč si furt stěžuju? Řekni, jelene, proč?

Jelen nic neřekl, ale kývl hlavou a pochodoval dál po cestě. Byl to pokyn, že mám jít za ním.

Šel jsem a cítil se uvolněně a skvěle. Takový bych chtěl být pořád.

Pokračovali jsme až za území divokých prasat, tam se cesta stáčí doprava a vede podél železnice. Jelen však šel rovně do lesa. Následoval jsem ho.

Brzy jsem se vyškrábal na malou vyvýšeninu. Musel jsem projít hustým keřovým, a často jsem zakopával o větve, ležící na zemi, a kameny. Jelen zmizel.

Místo něho jsem však na vyvýšenině, na které nerostlo nic, spatřil někoho jiného. Byl jsem v šoku. Tohle bylo naprosto neočekávané, ale mé cestě to dodalo smyslu.

„Ahoj, čekám tu na tebe,“ řekl známý hlas.

„Opravdu?“

Postava přistoupila blíže a už nebylo pochyb. Díval jsem se na sebe.

„Konečně jsi mně našel,“ řekl s lehkým úsměvem.

Ano, konečně jsem našel sám sebe. Proto jsem se vydal na tuhle cestu.

Dnes trvala tak hodinu, ale vlastně jí šlapu celý život. Každý z nás.

„Našel, škoda, že mi to trvalo tak dlouho,“ povzdechl jsem si.

„Zase si stěžuješ?“ zasmál se.

„Sakra, no vidíš, to jsem celý já.“

„Člověče, si celkem fajn a máš skvělou holku, dobrý rodiče, práci, pár opravdových přátel. Tak si nestěžuj.“

„Pravda. Měl bych být spíš šťastný.“

„Tak proč nejseš?“

„Ale jsem, jen si na to zvykám. Dřív jsem spíš zažíval zklamání. Nevím, jestli to chápeš.“

Mé druhé já se opět zasmálo. „Vždyť já jsem ty.“

Byla to zvláštní chvíle. Ač střízlivý, tak jsem si povídal sám se sebou a chvilku předtím jsem šel procházkou s jelenem.

„Podej mi ruku,“ řeklo mé druhé já.

Učinil jsem tak. Na chvilku se mi před očima rozlilo ostré světlo a celé tělo mi začalo brnět. Splynuli jsme. Během toho světla mi proběhl myslí opět celý můj život. A já se cítil vyrovnanější. To co jsem viděl, nakonec nebylo vůbec špatné. Tak proč jsem si furt stěžoval?

Fňukání, negace, utápění se v myšlenkách o špatných věcech. Zahodit to, zbavit se toho. Svět není růžový, ale barevný. A já se chci uvolnit.

A tak kráčím zpět domů. Dnes už za ní nemůžu jít. Snad zítra. Obejmu ji. Povím jí o té mé cestě. O cestě na které jsem našel sám sebe.