Odjezdy

Anotace: Co pro nás znamenají naše vzpomínky? A kým vlastně jsme, když je ztratíme? Přece nelze jen tak odejít...

Seděla u stolu a psala dopis. Psala pomalými táhlými pohyby. Tužka po papíře jakoby klouzala a vyvolávala zdání, že tření neexistuje. Připadalo jí to poněkud poetické a starosvětské, psát dopis. Koneckonců, není to víc, něž kousek papíru s pár řádky černě zabarveného textu. Třeba je to můj poslední dopis v životě… Na čele se jí vyrazily drobounké kapičky potu, dotkla se jich prstem a potom je setřela dlaní. Nic než text… Soustřeď se prosím, nakazovala si v duchu. Pak cítila, jak se jí začínají klepat kolena. To nic nebude… Ta slova zněla tak neskutečně. Rychlými tahy připojila ještě podpis a zpáteční adresu na obálku.

Potom vstala a přeletěla očima rozlehlé atrium. Dvojité stočené schody k ní stékaly z prvního patra. A květiny, které na nich stály se stávaly čím dál nezkrotnějšími. Větve už přesahovaly zábradlí a padaly dolů do prostoru atria. Tolik to tady milovala. Přes zaprášené okno uviděla pošťáka, jak se houpavým krokem přibližuje ke dveřím.

S těžkým srdcem vsunula psaní do obálky a olízla lepivý okraj, cítila, jak si o něj nepatrně poranila jazyk. Několikrát v puse převrátila jazyk sem a tam a pak nasucho polkla. Chuť krve z úst ještě úplně nezmizela. Přešla ke dveřím a trhavým pohybem je otevřela do kořán. Musela na to vynaložit značné úsilí protože panty už byly staré a dveře se otevíraly spíše silou vůle než mechanickým procesem.

Pošťáka zaskočila nepřipraveného, jak rukou instinktivně sahá po zvonku. Když ho plaše pozdravila, viděla jak se mu na hlavě nakrčily vlasy leknutím. Podala mu dopis a chvilku zírala do jeho vrásčité tváře a do jeho sklených modrých očí. Vzpomněla si při tom na dětství a na rodiče. Proč jen on zůstal z těch, které milovala? Ale i on se změnil, zestárl a vlasy zestříbřely. Sladké a opojné dětství. Bylo pryč.

„Posíláte dopisy často, slečno Misstreonová?“ Zeptal se se zkoumavým pohledem člověka, který ji zná už věčnost.

„Ne, ne. Bohužel, už dávno ne.“ Mile se na něj usmála a uhladila si kanýrovanou sukni svýma malýma rukama. Potom na něj znovu upřela zrak a tentokrát se v tom pohledu zračilo cosi velice podobného provinění. „Odcházím víte, myslím tím, odcházím z Chins, už jsem tady moc dlouho…“ S prosbou v obličeji z něj nespouštěla oči, ruce měla založené na prsou a nehty si zarývala hluboko do paží.

Takřka neslyšně si odkašlal a potom se celkem lhostejně zeptal: „A kvůli čemu nám bude odepřena vaše společnost?“ Lhostejnost skryl za sladký úsměv.

Jako když spolkne cukrkandl, prolétlo jí rychle hlavou. Naklonil se dopředu na špičkách a jeho tělo se na prahu nebezpečně zakymácelo. „Je to kvůli vašim, viďte?“ Pokýval lehce hlavou a uhladil si vousy na bradě. „Znával jsem je, slečno, byli to dobří lidé. Nemusíte si kvůli tomu dělat starosti…“ Nato jí naznačil rukou pozdrav, otočil se a odcházel. Jeho styl chůze ji tak fascinoval, že za ním zírala ještě bůh ví jakou dobu. Minuty míjely. Další a další.

Dělat starosti, jako kdybych jich neměla dost už tak, pomyslela si a s ikonickým úšklebkem zmizela v útrobách starého domu.

Zbytek dne strávila poněkud neproduktivně tím, že zatahovala rolety ve všech čtrnácti místnostech sídla a také kontrolovala, zda jsou okna pořádně zavřená a nikam už nezatéká. S nejistotou prozkoumala také velkou skvrnu na stropě, kterou způsobil poslední velký podzimní déšť. Nechala v tom místě střechu opravit z posledních úspor, které jí ještě zbyly po otci doufala, že to po všech těch výdajích něco vydrží … Jako poslední úkol, který si vytyčila, měla srolovat koberce a postavit je do přístěnku pod schody.

„Když odjíždíš na delší čas, musíš vždy srolovat koberce, drahoušku. Nesmí ztratit hodnotu.“ Podívala se na ni svýma krásnýma očima.

„Já to dělat nechci!“ Dupla nohou do parketové podlahy až ji z toho začala bolet pata. „Joseph přece taky nemusí!“

Podívala se na ni se shovívavým výrazem ve tváři. Rty našpulené, jak se jí chystala pokárat za nevhodné chování. „Miláčku, Joseph přece dělá spousty jiných věcí. Třeba právě teď pomáhá otci nosit věci do auta.“ Po očku ji sledovala, zda její slova měla kýžený účinek.

„Ale já nechci!“ Svezla se na koberec, který měly společně odnést a začala do něj bušit pěstičkami. „Já nechci, nechcííí!“

Matka jí popadla za paže a prudce ji zdvihla zpátky nahoru do její normální výšky. Pak se předklonila a se zamračeným výrazem ve tváři si ji prohlížela. Odvrátila se od ní. „Tys mě neslyšela zlato?“ Nadzdvihla jedno obočí. „Notak,“ otočila ji zase směrem k sobě, „je ti už sedm let, měla by ses naučit, jak se máš o sebe správně postarat.“

Chtěla se jí podívat do tváře s tou stále přítomnou vzpurností, která jí kolovala tělem, ale nešlo to. Do očí se jí vlily slzy… a vzpomínka se rozplynula, jako mávnutím kouzelného proutku.

Zničeně pohladila drsný chlup Peršanu, na několika místech už zcela vypadaný, a ještě chvíli se nechala unášet minulostí. Nakonec se zvedla, prohlížeje si otlačeniny na kolenou a odkráčela středem místnosti.

Nedokázala to, nedokázala to tak jako naposledy, nikdy to nedokázala. Koberce zůstaly i tentokrát ležet na svých místech.