Tradiční Vánoce

Anotace: Rozjímal jsem u zdobení stromku, jak asi vypadaly svátky zimního slunovratu v dobách předkřesťanských a pak se mé myšlenky stočily do budoucnosti. Co lze ještě považovat za tradiční ... ?

Tradiční Vánoce

Potemnělou místností se zvolna snášel sníh. Vločky dopadaly na sváteční prostírání, na podlahu i do dlaní dětí s rozšířenýma očima a tály. Ovšem nestudily. Holosníh nestudí.

„Chybí nám už jen večeře a hlavně stromeček“, usmál se otec a otočil se k dětem. „Kdo mi ho dnes pomůže vypěstovat?“  „Já, já!“, křičely děti přes sebe. „Půjde Maryša a Sekvoj, Karafiát a Oliva pomůžou mamince materializovat kapra.“ A tak šli dlouhou tmavou chodbou, osvětlenou úsporným červeným světlem, pak přes centrální hangár a pak další rudou chodbou až do biosféry č. 1. Robotický zahradník se schovával v rybízoananasových keřích, jako vždycky měl strach ze zvuků uzávěrů vzduchotěsných dveří a hydraulických čerpadel. Bál se i lidí, hlavně dětí. A děti se bály jeho. Chvějící se skorolidská silueta se žlutě svítícíma žabíma očima vystoupila na příkaz z keře a děti couvly a chytily se otce za kalhoty. „Nic se nebojte děti, tady Žabák nám přinese šišku. Žabáku, přines nám šišku ke kvantovému urychlovači růstu.“ Robozahradník odešel a děti s otcem pokračovali do středu biosféry č. 1, už se nebály a začaly zkoumat UDOPy (Univerzální Dřeviny Ovoce Plodící) a jejich prohnuté větve obsypané trsy banánů, trsy jablek či hrozny švestek. „Smíme si ulomit čokoládovou větvičku? Smíme? Smíme?“, volaly. „Vemte i mamince, Karafiátovi a Olivě“, přikývl táta. A tak měli za chvíli plné kapsy čokoládového dřeva.

U kvantového urychlovače, který vhledem připomínal obrovský květináč plný hlíny, už na ně čekal Žabák a ve své chvějící se robotické ruce něžně svíral šišku. „Děti, dobře si ji prohlédněte, to je smrková šiška.“ „Je ze Země?“ Zeptala se Maryša. „Ne, samozřejmě, že není,“ začal otec, ale když viděl, jak dětem posmutněla očka, rozhodl se zalhat. „Ta je z Měsíce, vždyť víte, že na Zemi už žádné stromy nerostou.“ Sekvoj se natáhl pro šišku a Žabák se rozechvěl ještě více. Když se ho dětská ruka dotkla, zcela roztomile omdlel ve sprše jisker šišku stále svíraje. Jak tak ležel a kouřilo se z něj, děti veškerý strach přešel. „Bude v pořádku?“ Zeptala se Maryša. „Ovšem děti, nebojte, dáme mu nové pojistky a bude to. To dělají ty svátky, nebyl stavěn na silné emoce.“ Mezitím Sekvoj Žabákovi vypáčil šišku z nehybné ruky a vsunul ji do hlíny kvantového urychlovače. Ozval se hlas z hůry: „Zadejte vstupní heslo.“ Otec se poškrábal na hlavě: „to bude problém, zapomněl jsem heslo. Budeme muset hádat, vzpomínám si jen, že to byla nějaká písnička.“ „Byla to Koleda,“ pronesl pak vítězoslavně. „Budeme muset zpívat.“

A tak si děti stouply, každé na jednu stranu kvantového urychlovače, a zpívaly koledy. Zpívaly tradiční kousky jako Nesem vám noviny, Pasli ovce pastuškové i Tichou noc. Šiška jejich snažení ignorovala, ale uvnitř ve své šiščí duši se usmívala, protože věděla, že na to za chvilku přijdou. Pak konečně zanotovaly Z jedné strany chvojka. Z hůry se ozvalo: „Heslo akceptováno,“ květináč se rozzářil modrým světlem, šiška ožila a roztančila se na nožičkách z klíčků semínek. Malé kořínky se bořily do půdy a hltaly živiny, vodu a radioaktivitu. Byla to podívaná. Během pár desítek sekund vyrašily první měkké jehličky ze zelených kmínků, které se proplétaly, rostly do výšky, voněly smůlou a dřevnatěly. Po několika minutách pohyb v kvantovém květináči ustal a nad dětmi se tyčila beztvará změť větví a jehličí. Z jedné strany chvojka, z druhé borověnka. Děti zatleskaly a otec se pyšně usmál. „Tak toto děti, je pravý smrk ztepilý, jako rostly na Zemi a stále rostou na Měsíci.“ Pak už šlo všechno hladce, vyměnily Žabákovu pojistku a využili jeho dřevozpracujících podprogramů.

V obytné sféře je přivítala máma a Oliva a Karafiát a obdivovali se, jak krásný stromeček vypěstovali. Sami pak předvedli svého syntetického kapra. Měl krásnou hřbetní ploutev, sem tam nějakou šupinku a dokonalé rybí oko, zbytkem těla a hlavně tlapami připomínal spíše medvěda. Oliva se na vysvětlenou pochlubila: „Dali jsme mu trochu medvědí DNA.“ A vždy praktická máma dodala: „Alespoň bude mít méně kostí.“

Později večer za okny zuřila pověstná rudopísečná bouře, jak už tomu bylo na Marsu zvykem, na stromku žhnuly plazmové ozdoby, holosníh poletoval a usedal na pečené kapří tlapy a rodina usedla ke sváteční tabuli.

U přípitku si tatínek povzdechl: „Není nad tradiční Vánoce.“