Pláč a smích

Anotace: Povídka do soutěže, kterou jsem nepsala já, ale velice dobrá kamarádka :3 :)

DANIEL
Dneska se stane něco strašného.

Překvapeně se koukám na větu, kterou jsem napsal do sešitu a zuřivě jí několikrát přeškrtám. Vůbec nechápu, proč to píšu. Zase nějaká hláška z filmu? Protáhnu se a zase se spokojeně zaposlouchám do výkladu učitele. Jmenuju se Daniel. Daniel Novák. Narodil jsem se před 18 lety. Jsem vlastně vymodlené, milované dítě a rodiče mám opravdu rád. Stejně tak svou o dva roky mladší sestru Vanessu, která je teď snad v té nejhorší části puberty. Ale ani po jejích scénách, kdy se nevyhnu jejím sadistickým sklonům nebo hysterickým záchvatům si myslím, že to zvládáme docela dobře a já na ní nedám dopustit. Je znát, že jsme jedna krev a navzájem víme, že si můžeme ve všem věřit. Náš vztah sestry a bratra je, jak jsem zpozoroval, docela neobvyklý. Bydlíme v poměrně honosné vile za městem. Díky tvrdě pracujícím rodičům, kteří vlastní stavební firmu, máme opravdu všecko, na co si vzpomeneme. Já si na tom nijak nezakládám, protože všechen majetek, auta, pozemky a to všechno nejsou moje. Já jsem zatím nic nedokázal. Nestudujeme se sestrou nikde jinde než na Střední průmyslové škole stavební v Brně. Stejně jako moji rodiče dřív. Patřím mezi ty lepší studenty, ale když se mi něco nepovede, učitelů věta většinou začíná na slova: „ Tvoji rodiče byli…“ Paráda no. Z přemýšlení mě vytrhne zvonění školního zvonku, oznamující konec vyučováni. Dneska jsme tu vlastně byli naposledy. Od zítřka jdu hezky makat na stavbu. No to bude měsíc. Pak ještě celé léto brigáda a do školy se budu vracet odpočívat a pak hurá maturita. Kéž by to všecko proběhlo tak, jak mělo.
Netrpělivě čekám před školou na Vanessu a vyťukávám si melodii Lordů do volantu. Zase se někde vybavuje s kamarádkami. Co si pořád můžou vykládat? Vidí se přeci každý den, před školou, ve škole, po škole, o víkendech, čas od času u sebe přespí. Nechápu to, vážně. Po chvilce jí zahlédnu a po pravdě, nestačím se divit. Ach jo, co to má zase na sobě? Je nějaká vyhublá a bledá. S kým to vůbec jde? Však ona mi to poví, jen si musím chvilku počkat. No co je tohle za individuum, to fakt nevím. Dredy, umorousané oblečení a vypadá to, že se nejméně měsíc nemyl. No, nebudu ho soudit podle vzhledu hlavně, když je… hodný? No moment to vůbec nevypadá, že by byl nějak milý a hodný. Jakmile zahlédnu, že jí uhodil, vystoupím z auta a rozeběhnu se k nim. „Co si jako myslíš, že děláš?“ Zeptám se s klidem toho týpka, ale krev mi v žílách docela solidně vře. Nadechne se k odpovědi, ale to mu Vanessa skočí do řeči a chytne mě za ruku. „Nevšímej si ho, je to ubožák. Jdeme!“ zavelí a už mě táhne zpátky do auta. Usednu za volant a pevně ho uchopím. Kouknu na toho kluka a pak na ní. „Co to mělo znamenat?“ zeptám se, i když odpověď nečekám. „Povím ti to doma. Uděláme si popcorn, koupíme si colu a chipsy.“ zasměje se ne moc vesele a zapne pásy. Odpovím jí pouze kývnutím hlavy a zajedu k nejbližšímu obchodu, kde na ní počkám. V hlavě se mi honí spousty scénářů, co se mezi nimi asi přihodilo. Když se vrátí, dveře se prudce otevřou, až sebou cuknu. Promnu si oči a pak se rozjedu svým BMW k domovu. Sestra opravdu vyplní, co řekla, připraví jídlo a pití, ke kterému já si přinesu ještě láhev rumu. Pro jistotu. Ne že bych byl alkoholik. „Tak začni.“ pobídnu jí a ona se pohodlně usadí a ne moc nadšeně začne povídat svůj příběh, který jak jsem pochopil, zatím neskončil a jeho konec ani není v dohlednu.
„Brácho, jedu v drogách.“ oznámí mi stroze. Vyvalím na ní oči, ale z úst nedostanu ani hlásku. Rozhodne se pokračovat. „Takže, to nejdůležitější už víš. Začalo to celé před půl rokem. Víš přeci, jak pořád chodím pryč a doma už se moc nezdržuju.“ Ano to byla pravda. Vanessa domů už vážně chodila jen přespat a najíst se. „Ty nechodíš na brigádu? Nebo na tancování, výtvarný kroužek a na studium jazyků?“ zeptá se jí šokovaně a ona jen protočí oči. „Na brigádu chodím, sem tam ale ne na takovou, jakou si myslíš. A to ostatní… ne. Tam opravdu nechodím. Ty peníze mám právě na… však víš.“ řekne roztřeseným hlasem a nervózně se zavrtí v křesle. „Proč?“ položím otázku doslova zoufalým hlasem a hlavu si položím do dlaní. „Nechápu to. Co tě k tomu do hajzlu vede? Copak nemáš to, co chceš? Musíš si takhle ničit budoucnost?“ vychrlím ze sebe, prudce vstanu a svůj proslov doprovázím zběsilým rozhazováním rukama. Podívá se na mě se slzami v očích, ale zahlédnu tam ještě cosi. Něco jako nenávist. „Ty se mě ptáš proč? To jako vážně? Koukni se kolem sebe. Danečku tohle, Danečku támhlensto. Já jsem tady snad jen do počtu. Za těch šest měsíců, co jsem se změnila, si toho nikdo ale vůbec nikdo nevšiml. Ani ty ne.“ povzdychne nad poslední větou a zadívá se na mě. „Tohle nemá cenu řešit, brácha.“ rezignuje a vyskočí z křesla. „Jdu pryč.“ popadne svůj batoh a vydá se ke dveřím. Zmocní se mě vztek ale i strach. Vezmu jí za ruku a hodím jí zpátky do křesla. „Doma budeš“ syknu k ní a začnu přecházet po obýváku. Sleduju její výraz, který se taky začíná proměňovat ve vzteklý. „Ty do toho nemáš vůbec co kecat. Ty snad ani nejsi můj brácha!“ řekne větu, ze které mě zamrazí, a já zůstanu stát na místě.
VANESSA
Tohle jsem přehnala. Tohle jsem sakra moc přehnala. Neměla jsem mu to říkat. Ne. Měla jsem mu říct tohle všechno ale v klidu. Bráško moc, moc se ti omlouvám. Promlouvám k sobě poněkud zoufale a naštvaně v duchu, zatímco si balím ty nejzákladnější věci. Nemůžu tu zůstat. Ne, když jsem proti sobě poštvala i posledního člověka v téhle rodině, vlastně na celém světě, co mě má doopravdy rád a záleží mu na mě. Ještě naposled si prohlédnu, zda jsem něco nezapomněla a seběhnu schody. Neopomenu dupat na důkaz, že se vážně zlobím a odchod byl aspoň o trošku snazší. Vidím Daniela, který stále stojí na tom samém místě a výraz se mu ani trošku nezměnil. Fakt jsem mu ublížila. Když mě ale zahlédne, jak jdu ke dveřím a hodlám odejít, vzpamatuje se. „Vanesso Nováková, okamžitě se vrať. Doma budeš“ zařve natolik, až z něj dostanu strach a opravdu se na chvíli zastavím. „Co ještě chceš? My dva, vlastně já s vámi s nikým si tu už nemám dál co říct.“ řeknu mu dost nenávistným hlasem a v duchu mi létají omluvy. Pak mě napadne poslední fakt, se kterým jsem se mu ještě nepochlubila, a který ho skoro stoprocentně dorazí. „Jo mimochodem bráško. Jsem těhotná“
S mírným a hlavně chvilkovým pobavení sleduju jeho výraz a vyčerpaně se posadím na schody. „Vanesso…“ vydechne a bezmocně si prohrábne vlasy. „Jak dlouho?“ zeptá se trochu smířeně a dojde ke mně. Trošku se odtáhnu ale on se tak snadno nevzdá a obejme mě, což ve mně zlomí veškeré snahy a zábrany. Rozbrečím se jako malá a pevně ho obejmu. „Čtyři měsíce.“ vzlyknu, a když si uvědomím situaci, v jaké se nacházím, prudce vstanu a setřesu ze sebe brášku. Zadívám se, na svých věci plnou tašku, kterou popadnu a zamířím s ní ke dveřím. Utřu si slzy z očí a usměju se na Daniela. „Naši by mě zabili. Mě i mimčo, které si hodlám nechat až do konce. Je to moje nezodpovědnost a pochop, já nehodlám být vražedkyně. I ono má právo na život. Na krásný život, který mu zařídím.“ řeknu, ale hlas se mi při tom trochu třese. Do teď nejsem úplně čistá, co se týče drog a slibuju tady, kdo ví jak krásný život, na který má stoprocentní nárok? Jsem opravdu lhářka. Už už se chystám na definitivní odchod, když zaslechnu brášku: „Počkej! Není otec náhodou ten…“ už se nadechuje, k jistému pojmenování Sebastiána ale podaří se mi ho přerušit dřív, než to stihne. „Jestli myslíš toho, co si viděl před školou, tak ano. A jmenuje se Sebastián.“ usměju se na něj slabě a vydechnu. „Nebudeme to déle protahovat. Rodičům řekni, co chceš. Klidně, že si mě neviděl a netušíš. Prostě, co chceš. A ještě ti dám číslo na můj druhý mobil. Opravdu nerada bych s tebou přerušila kontakt. Pokud mi ovšem teď slíbíš, že mě nepráskneš.“ povídám dost vážně a tázavě se na něj zadívám. Chudák je z toho na složení. Jestli tohle někdy pomine, musím mu to vynahradit. Když přikývne, položím na zem papírek, rozhlédnu se po bytě a zabouchnu za sebou dveře.
O ČTYŘI MĚSÍCE POZDĚJI - DANIEL
Ve škole, teď jako maturant, zažívám jeden z mnoha nudných dnů a na mysli mám stále to samé. Vanessu. Už jsou to čtyři měsíce od té doby, co jsme se naposledy viděli. Párkrát jsme spolu telefonovali, ale jelikož utekla z domu jako nezletilá, je to dost komplikované. Vím naštěstí s přesností na centimetr, kde je, ale přes situaci jaká tu panuje, setkání vážně riskovat nebudeme. Jsem její bratr, neprásknul bych jí. Rozhodně to není tak, jak jsem si představoval. Situaci naší rodiny bych měnil za sebevětší nudu. Odchod sestry vyvolal skoro rozpad naší rodiny. Někteří z nás si vůbec neuvědomovali, jakou oporu v sobě máme. Jak je rodina důležitá, a že Vaness opravdu trošku odstrčená od rodičů byla. Z části jsem je seznámil s její situací. Musím s překvapením říct, že žádná hysterická scéna se nekonala. Jen zděšení, stejně jako u mě. (Ten den jsem vypil celou láhev rumu, kterou jsem si připravil zrovna pro takovou situaci.) Rodiče byli ochotní jí pomoct, nechtěla. Doufám, že časem pochopí, jak by tomu dítěti ublížila, kdyby se s ním toulala, kdo ví kde s nějakou smažkou, která jí táhne jen ke dnu.
Sakra, zvoní mi telefon. Uvědomím si trošku zděšeně. „Kdo mě vyrušuje z přemýšlení?!“ syknu nevrle a zadívám se na číslo volajícího. Vanessa! Překvapeně zamrkám a jsem rád, že mi v tu chvíli štěstí přeje. Zvonek, který oznamuje konec hodiny. Ufff. Až s děsivým klidem přijmu hovor a náhle pocítím jakýsi nával nevolnosti. Vůbec netuším, co se stalo. Zazoufám a konečně se zmůžu k nějaké reakci. „Čauky, co potřebuješ?“ zeptám se, když zaslechnu pláč. „Zlato co se děje“ ptám se jí konejšivě a posadím se rovně jako pravítko. „Budu mít miminko!“ zakřičí zoufale a už slyším, jak panikaří. A není sama. V tu chvíli, kdy mi to oznámí, si uvědomím, jak moc pravá tahle situace je. Děti přeci nemají mít děti. A stejně je to jinak. „Vanessoooo, přestaň. Uklidni se a zavolej si sanitku, hned za tebou přijedu, rozumíš mi?“ promluvím k ní klidně, i když se tak vůbec necítím. Ještě slyším, jak mi to ségra ukňouraně potvrdí, sbalím si učebnice a rozběhnu se ke svému autu.
Přijel jsem včas, ale za mojí milovanou sestrou mě nepustili. Zavolal jsem rodičům, abych jim oznámil, že budou prarodiči. I když teda ne takoví, jací by chtěli. To dítě není moje, bohužel. Několik hodin neklidně překvapujeme na chodbě. Jediného, koho za ní pustili, byla máma. Přál jsem jí to. Hodně si vyčítala to, co se stalo, tak tohle by třeba mohlo napravit jejich porušené pouta. Když se konečně otevřou dveře operačního sálu, ani nedutám. Všichni se tvářejí tak vážně. Zděsím se a tázavě koukám na doktora. „Tak co?“ zeptám se, když i poslední kapka mé trpělivosti je někde v čudu. „Byl to těžký porod, ale máte zdravou, roztomilou holčičku Vanessu. A tím nemyslím vaší dceru, ale miminko.“ zasměje se, ale pak zase zvážní. „Ehm… jak jsem řekl, byl to těžký porod a zatím si u vaší dcery nejsem stoprocentně jist dalším průběhem.“ dokončí a po chvilce našeho koukání s tátou na sebe, zmizí. „Můžete za nimi.“ zmíní ještě před svým odchodem a my se poměrně dost pomalu rozejdeme k pokoji, kde leží naše Vanessy. „Ahoj matko.“ pozdravím ségru nevinně a usměju se na ní. Do smíchu mi ale doopravdy není. Všechny ty hadičky co z ní vedou, pípání stojů a všechno… Nic pro mě. Když zahlédnu postýlku, vrátí se mi alespoň něco z mého nadšení.
„Brácha.“ slyším hlas mé sestry a kouknu na miminko a pak na ní. „Ano?“ zeptám se a i přes ten chtíč, dítě si pochovat, dojdu až k ní. „Postarej se prosím o ní. Věřím jen tobě. Budeš jí mít rád a opatrovat jí. Nedovol, aby z ní jednou bylo to co teď ze mě. Jsi pro mě to nejdůležitější a jsem moc ráda, že si zrovna ty můj bráška. Proto prosím se netrap.“ slyším jí žádat a na její bledé, unavené tváři zahlídnu i náznak úsměvu. Po tomto proslovu, jako by se všechny přístroje pominuly. Zděšeně vyskočím z postele a vyběhnu na chodbu. „Doktore, doktore, prosím vás!!“ žádám zoufale a znovu dojdu k sestře, které se zavírají oči. „Odpusťte…“ slyším ještě její poslední slovo a pak mám všechny zážitky už rozmazané. Doktoři, bílo, mrtvé, nehybné tělo, rakev, pláč, zhroucená matka, držící rodinu otec, pohřeb, kytky a… miminko. Malá, maličkatá Vanesska.
O PĚT LET POZDĚJI
„Stlýčku Dane, stlýčku Danéé. Povídej mi o mamince…“ usmívá se na mě malá dívenka. Moje ze začátku starost, teď moje největší radost a láska pod sluncem. „Tvoje maminka beruško, byla neobyčejně silná dívka, která se namočila do průšvihu a popasovala se s tím nejlépe, jak mohla. Kdyby byla s námi, milovala by tě. Ale nakonec byla moc slabá, než aby mohla bojovat a pověřila mě.“ řeknu a vezmu jí do náruče. Usměju se na ní a dám jí pusu na tvář. „Stlejdóóó, takže teď je maminka oplavdu andílek? A myslíš, že se mi o ní zase bude zdát?“ ptá se mě znovu zvídavá dívka, která mi tak moc připomíná sestru. „Ano, je stejný andílek jako ty.“ potvrdím jí a na chviličku se zamyslím. Tak sestřičko, doufám, že vidíš, jak plním tvé prosby. A s radostí. Víc si mi dát snad ani nemohla. Děkuju v duchu a zároveň teskním, po její památce.