Ze života Modré Nessie

Anotace: O pohledu jednoho draka na nás.

Před čumákem jsem měla sotva 15cm místa, ocas vzadu občas o něco zavadil, ale tam jsem neviděla. Přede mnou byla jen jakási dřevěná stěna ale napravo tam, kde stál on, bylo okno ven. Aspoň něco pozitivního, poprvé vidím zelenou trávu a stromy.

Po prvním rozhlédnutí jsem usoudila, že není čeho se bát a podívala se na toho člověka, zřejmě svého majitele, který stál kousek ode mne. Nakonec to časově odpovídá tomu, co mi říkali, „tři měsíce na cestě spát v těsné krabici, a pak tě rozbalí, dá ti život a bude tomu říkat datum narození.“ Přitom musí přece dobře vědět, že si se mnou povídal už před půl rokem.

Podívala jsem se na něho, pořád ještě tam stál, je menší než já a nevypadá tlustý, takže nebude ani moc těžký. Vyprávěli mi totiž, že našich majitelů je hned několik typů, vypadají různě od pohledu a také se k nám různě chovají. Nechtěli mi prozradit, co všechno špatného by mě mohlo potkat, říkali, že podle toho, co mi povídal, to vypadá na slušný a dlouhý život. Netušila jsem, co tím myslí, jestli se některé z nás má něco špatného přihodit a co by to vlastně mělo být, vždyť s námi ti lidé tam měli tolik práce, aby z toho zvláštního, tak trochu tajemného materiálu, vyrobili to, co oni sami můžou vidět, cítit a mít rádi.

Když jsem se mu podívala do očí, zjistila jsem, že on se dívá na mě, usmíval se, ale nic neříkal. Předtím, když jsme byli tisíce kilometrů daleko, se mnou vesele mluvil ale teď, když tu konečně jsem, jak si přál, a jak pořád dokola opakoval, jak moc se těší, tak teď jako na potvoru mlčí. Zvláštní tihle stvoření. Teď na mě kouká jako na obyčejnou věc, takhle to přece nemá být! Pak se konečně pohnul.

Přistoupil ke mně blíž a jemně mě pohladil za krkem „Nessie, tak jsi konečně tady“ zašeptal a hladil mě dál, teď už na čumáku koukajíc mi zpříma do očí. Tvářil se zvláštně, jakoby smutně, říkali, že mám čekat jásot, zářící úsměvy a hlasité výkřiky, o tomhle mi nevyprávěli.

***

Skoro jsem se tenkrát bála vzpomínám, už je to hodně týdnů. Bála jsem se, že to bude jeden z těch, o kterých mi nechtěli říct nic jiného než to, že kvůli nim nás bude za pár let o několik méně. Ale pak jsem pochopila, že je to jinak, on není takový. Naopak jeho chování při prvním setkání bylo takové prostě jen tím, jak moc si mě přál vidět a jak beznadějně dlouhé to čekání bylo. Vím, bylo to dlouho, mě to ubíhalo úplně jinak, pořád se dělo něco nového, zajímavého, pracovali na mně, vezli přes půlku světa, dvakrát, ale pro něho to musela být nuda. Zatímco já jsem se pomalu stávala z myšlenky skutečností, jemu nezbývalo než čekat a věřit, že všechno dobře dopadne. Vídal mě jen výjimečně ve snech a nebo když si se mnou povídal. Slyšela jsem na tu dálku jeho hlas stejně zřetelně, jako on můj. Má to tak být. Pamatuji si den, kdy právě mě dokončili a já ho volala a chtěla se předvést, jak vypadám, už skoro usínal, ale uslyšel mě. Vidět mě nemohl, jen si mě představoval, děkoval mi, že jsem se ozvala, že ví, že je všechno v pořádku. Jak týdny ubíhaly, tak mu ale už docházely slova. Po čtyřech měsících čekání mi smutně říkal, že už se nedokáže těšit dál, že se těšil tak moc, že už není jak se těšit víc. Aspoň tak to říkal doslova. A to byla teprve polovina čekání za námi. Ano, říkám za námi, mám ho ráda a i když pořád ještě nesplnil, co mi slibuje už měsíce, jet spolu k vodě, je na mě hodný a prožili jsme spoustu krásných momentů.

***

Hladil mě dál a říkal tichá něžná slova o tom, jak moc je rád, že jsem konečně tady. Pomalu kousek po kousku si prohlížel mé, od těsného složení ještě poněkud zmuchlané, tělo.

Cítím, jak prsty přejíždí po cestičkách svárů, jsem hrdá na to, že použili právě tuhle technologii, dnes nejlepší ze všech. Bylo to složité, dlouhé, ale něčím krásné. Možná věděli, kolik radosti dokážeme předat dál.

Najednou stál zase vedle mě a vypadal, že se rozmýšlí, jestli má konečně na mě zkusit vylézt. Trochu jsem znervózněla, ale ukázalo se, že je velmi opatrný. Jakmile mi poprvé opatrně vylezl za krk, objal mě kolem krku a svoji hlavu zabořil zezadu na moji, svět byl hned krásnější. Nemluvil, teď ani nemusel.

Tlak vzduchu trochu zahladil vrásky na mém těle, napřímil uši a můj dlouhý těžký ocas konečně sám pevně držel ve vzduchu. Teď jsem teprve cítila, že je vše v pořádku. Pohladil mě po tmavomodré hřívě, pak za ušima, kam sotva dosáhl a stále nešetřil krásnými slovy a děkoval, že jsem tady a že jsem přesně taková, jakou si mě představoval, jakou mě vídal ve snech, nebo jen jako první myšlenku každé ráno, když se probudil.

Ani už nevím, kam mi dal první pusu, ale pak už pořád. Večer než šel spát, ráno když vstával, než odcházel z domu, když se vracel a nebo klidně i několikrát denně, když kolem mě v těsném doteku procházel. V těsném hlavně proto, že jsem zabírala většinu prostoru v jeho pokoji, a když chtěl jít od dveří ke stolu, musel buď překročit dvě tlapy, a pak můj ocas, nebo se protáhnout pod mým čumákem, a překročit zbylé dvě tlapy. Celou dobu, co se ho jiní lidé objevujíc se tam ptali, odpovídal, že mu to nevadí, že mu to tak vyhovuje, moc to nechápali, ale já úplně. Naši majitelé jsou už prostě takoví. Nikdy nemyslel, že bude litovat jakéhokoli doteku se mnou. Tak moc to měl rád. Říkal, že jsem hebká na dotek, často mě hladil a říkal mi roztomile „Nessíku“ To jsem se vždycky jen usmála a on se celý rozzářil, poznal to, když se na mě koukal.