Navěky sám

Anotace: Starší povídka .... možná jedna z těch úplně prvních ... poupravená verze (kvůli četným češtinářským hrubkám, příběh samotný jsem neměnila). Prosím, smysl v tom nehledejte ;) :D

 

 

Stal jsem se jejím andělem v den jejího narození.

Byl jsem jí přítelem, navštěvoval jsem ji ve snech, v představách,

občas i po nocích, kdy nemohla usnout.

 

Když byla malou dívenkou, mé návštěvy byly časté. Jak ale rostla, mé návštěvy potřebovala stále méně.

Problémy ustávaly, neboť střední škola přinesla nové lidi, kteří se stali jejími přáteli a na mne začala pomalu zapomínat.

Po nějaké době jsem si však uvědomil, že já po tom, aby mne potřebovala, toužím víc, než jsem si za ta léta troufal připustit...

 

Ona mezitím vyrostla do krásy. Sama vypadala jako anděl, možná byla mnohem krásnější.

Pokaždé, když jsem se ocitl v její přítomnosti, cítil jsem ten zvláštní pocit, jako by se mé nebušící a dávno mrtvé srdce opět rozbušilo.

Ona však o mých citech nic nevěděla. Dále se scházela s jinými lidmi, dokonce si našla svého prvního přítele.

 

A já poprvé pocítil hříšné pocity. Ta žárlivost, která se ve mne probudila, mne sžírala zevnitř. Jak jsem toužil být na jeho místě!

 

Jednoho dne, po delší době nepotřebnosti, mne opět k sobě přivolala. Byla zoufalá. Její nejlepší přítelkyně ze školy jí přebrala chlapce.

 

Opět se stala tou malou holčičkou, která mne potřebovala.

 

Toužil jsem se jí dotýkat, vzít ji do náruče a šeptat jí do uší, že vše bude v pořádku, že jsem tam jen pro ni. Chtěl jsem rukou hladit její medově zlatavé vlasy a utišovat ji do konce světů.

 

Ale nemohl jsem.

Když jsem se jí pokoušel dotknout, má ruka jí projela, jako by tam vůbec nebyla, jako by byla pouhým výplodem mé fantazie...

 

Od toho dne si mne žádala častěji.

A já jsem to jednoho dne konečně dokázal- svěřil jsem jí své city.

 

Neodpověděla mi. Jen na mne hleděla s prazvláštním pohledem, který nevyjadřoval nic, žádné emoce.

Nevěděl jsem, co mám dělat.

Chtěl jsem odejít, ale vztáhla ke mně ruku, jako by mne chtěla zastavit.

 

"Počkáš na mne, že ano?" zeptala se tichým hlasem.

S lehkým úsměvem jsem ji pohladil po tváři. I když vím, že ten dotek nemohla cítit, zavřela oči, jako bych se jí doopravdy dotýkal.

 

V tu chvíli jsem věděl, co chci udělat...

 

Zašel jsem za Archandělem.

Prosil jsem ho, aby mne poslal mezi smrtelníky.

 

Svolil.

Ovšem pod podmínkou, že pokud tak učiním, už nikdy se nevrátím do Nebe.

Budu bloudit po Zemi jako vězeň v lidském nesmrtelném těle, který se nikam dál než na kraj světa nedostane.

 

Souhlasil jsem.

Raději budu trávit zbytek jejího života na Zemi, než na ni celou věčnost čekat.
A tak jsem se stal člověkem.

A byl to zvláštní pocit cítit zem pod nohama, vítr ve tváři...

Když se dveře jejího domu otevřely a ona se ocitla na jeho prahu, oči se jí rozšířily; poznala mne.

 

"Ty..." vydechla.

Pak se rozplakala.

 

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Ale konečně jsem se jí mohl dotknout.

Mohl jsem ji obejmout!

 

"Proč jsi na mě nečekal?" plakala dál. Nechápal jsem, co tím myslí.

 

Myslel jsem, že bude šťastná, že mohu být konečně s ní, že se jí mohu dotýkat.

 

"Já umírám!" vyjekla plačtivě.

 

Rozhostilo se ticho.

Už jsem nevnímal zpěv ptáků nebo vůni broskví, která se z ní linula.

Ta slova mi v uších zněla pořád dokola.

Nemohl jsem tomu uvěřit.

Přeci jen jsem měl čekat...

 

Teď jsem odsouzen bloudit po světě do skonání světů. A navěky sám...