Zázraky se dějí, aneb příběh učně Josefa

Anotace: Ano, zázraky se dějí. Příběh který budu vyprávět se skutečně stal. V šedesátých letech minulého století kdy jsem se učil být jezdcem z povolání v dostihové stáji u trenéra Truhláře. Bylo mi šestnáct let a vážil jsem čtyřicet osm kilo.

Již druhý rok každé ráno zdolávám poklusem kilometr cesty z internátní školy pro jezdce z povolání do stáje dostihových koní trenéra Truhláře. V letních měsících běžím téměř vždy lehkou mlhou, kterou ranní slunce barví do bledě modra, a vzduch je prosycen pachem koňského hnoje.

Na podzim peláším ke stáji ranními mrazíky, které v zápase s mlhou kouzlí na ještě zelené trávě stříbrné koberce.Po tréninkovém cvalu vystřeluje zadýchaným koním z nozder pára, a jemné chmýří na čumácích vypadá jak pocukrovaná bábovka. V zimě, kdy rána jsou krutá ke všem, za úplné tmy, běžím naplno, a s červeným nosem a párou u pusy rád vběhnu do tepla stáje.

Koně v těchto mrazivých ránech klusají zabaleni v dekách, jezdci, shrbení v sedlech, jsou promrzlí na kost a nevrlí. Jaro je krásné, hřebci nepokojně poklusávají a zdraví hlubokým hlasem čtyřnohé krasavice.

My, učni jezdeckého umění s bujností hříbat, závodíme v běhu nádhernými jarními rány. Zadýchán, nabit energií, se ve vratech stáje otáčím, a s uspokojením zjišťuji, že dnes jsem vítěz.
Do každé z deseti dostihových stájí přivezou na podzim několik ročků, plnokrevníků z nejslavnějšího rodu koní na světě. U každého z nich lze listovat dějinami rodokmenu do poloviny sedmnáctého století, až do stájí anglické královny, k jejím nádherným třiceti klisnám, a až ke jménům slavných hřebců: Gogolphin Barb, Darly Arabian, Byerley Turc.Ročkové ještě neumí nic, jsou odvedeni z pastvin, kde byli šťastní a svobodní.

Během několika zimních měsíců se musí naučit být ovladatelní. Dělat to, co si lidé od nich přejí. Plně s nimi cítím, protože i na nás, učních, bylo pácháno podobné násilí. S bujarostí hříbat se tomu brání a často některý jezdec pocítí. jak je země tvrdá.

Mám na starost jednoho z nich. Jmenuje se Čibuk. Jeho tatínek je slavný hřebec Detvan a maminka Čita, ta také uměla dobře běhat. Čibuk je krasavec s tmavě hnědou lesklou srstí, ladně klenutým labutím krkem a mezi očima svítící velkou bílou skvrnou, zužující se v tenkou čáru, končící na nose.Od prvního dne se máme rádi. Každé odpoledne jej kartáčuji, až se ze mě kouří.

V přehlídce krásy se umístil na druhém místě. Já se o to také zasloužil. Srst se mu leskla, až oči přecházely.Našel jsem Čibukovo lechtivé místo - vždy, když jsem je stiskl patou, nádherně se vzepne. Trenér nám však naše vystoupení zakázal s připomínkou: „Čibuk není cirkusový kůň, byl prodán na aukci za půl milionu a jestli se mu něco stane, tak tě přerazím!

“Naučil jsem jej tedy jiný trik. Poškrábal jsem mu lehce prstem spodní pysk, a on vždy několikrát zakýval hlavou: "Čibuku, že by panu Záveskému mezi nohami proskočil bernardýn?“ Čibuk pak vždy kladnou odpověď kýváním hlavy potvrdil. Někdy se mě pak chlapi, dotčeni jeho neomylností, snažili i inzultovat...

Mám na starost ještě jednoho koně, jmenuje se Muráň. Je tmavě hnědý, na čele má bílou skvrnu velkou jako slepičí vajíčko. Od prvního dne, kdy jsem do stáje přišel, jej kartáčuji, omývám mu vlhkou houbou oči a nozdry, čistím kopyta a stelu mu čistou žlutavou slámou, přestože spí ve stoje.

Téměř každý den Muráně v tréninku jezdím.První měsíce jsem byl nešťastný, pokoušel se mne shodit a chtěl běhat tak, jak si přál on, ale já se zas snažil splnit přání trenéra pana Truhláře, vychovat z něj poslušného koně. A tak, když jsem nedovolil splnit jeho choutky, skousl zuby udidlo a opřel se do otěží, div že nepraskly.

Po skončení cvalu jsem byl na pokraji svých sil, sotva jsem dech popadal. Nohy se mi nekontrolovaně chvěly, ve stehnech bodavá bolest, záda v jednom ohni a v dlaních puchýře. Veškeré mé připomínky, proč zrovna já musím jezdit tohoto cvoka, padaly na neúrodnou půdu.

„Ježdění plnokrevníků je dřina, musíš se naučit je ovládat, nesmíš být ale hrubý, mluv na ně, otěže jemně přitahuj a povoluj… Pozoruj, jak Záveský zvládá Bajkala a toho dokáže udržet jen málo kdo,“ radil mi pan Mašek, první jezdec v naší stáji.Říká se, "trpělivost přináší ovoce". Jestli to byla má trpělivost, nebo to nakonec Muráň vzdal, nevím.

Zvykli jsme si na sebe a rád jej jezdím.Dnes odpoledne si mne a učně Šviřáka přivolal známý jezdec Grešinský. Před stájí trenéra Hofbauera, pro kterou jezdil, nás postavil do řady - vedle učně Pecháta a Vončoka. Požádal nás, abychom napodobili co nejhlasitěji kozí mečení.Učeň poslouchá a neodmlouvá, tato zásada nám byla neustále připomínána a tak jsme s vervou splnili jeho podivné přání.

Poděkoval a zvolna odešel do chodby stáje. Koukali jsme jeden na druhého a nedokázali si vysvětlit podstatu jeho přání. Všiml jsem si, že před všemi stájemi se podezřele vylidnilo. Nikde nikdo. Jenom starej penzista Nagy se svým psem Fredem kráčeli zvolna domů. Ne rovnou domů, nejdřív do hostince Start, na pár piv.Fred totiž pil pivo také.

Jak se ale všichni čtyři přihlouple rozhlížíme, všiml jsem si, že z řady domků u silnice vyběhl chlap. V ruce třímal velkou hůl a strašně nadával. Nebylo mu rozumět, neboť nás dělilo asi sto metrů vojtěšky.

Upozornil jsem na něj a bavili jsme se pozorováním, jaké dělá legrační skoky ve vysoké trávě. Nešlo nám do hlavy, kam běží a proč nadává."Kluci, já mám pocit, že ten chlap běží sem a chce nás zabít, alespoň to slibuje", řekl docela potichu Vončok. Déle jsme již nečekali a prchali. Já se Šviřákem do naší stáje a rovnou na půdu plnou sena. Měli jsme smůlu.

Rozzuřený chlapík si vybral naši stáj. Mezi vraty křičel a žádal nás, abychom okamžitě ukázali, což jsme ale rozhodně nehodlali udělat.Ve stáji začalo boží dopuštění, koně se plašili, kopali do stěn, řičeli.

No hrůza. Zaslechli jsme rozčilený hlas starého, který vyšel z kanceláře."Tentonoc, co se to pro krindapána, tady děje?" Trenér Truhlář vynaložil mnoho času než chlapíka uklidil, vzhledem k jeho přirozené uzavřenosti to byl výkon. Musel rozzuřenému chlapovi mnohokrát opakovat, že nás určitě potrestá. Já v duchu děkoval všem svatým, že nás "starej" nezavolal k přímé konfrontaci. To by nedopadlo dobře…

"Pepíku! lezte dolů!" ozval se komínem na shazování sena rozlobený hlas trenéra Truhláře. Šviřák pro jistotu vykoukl půdním vikýřem ven, aby se ujistil, že chlapík je pryč. Slezli jsme opatrně z půdy. Nabral jsem do plic vzduch, hodlaje trenérovi vysvětlit skutečnost, že jsme v tom co se stalo, nevinně. Nedostal jsem příležitost a obdržel jsem dva pořádné pohlavky. Šviřák dostal jenom jeden, protože pana Truhláře uplácel, aby měl lehčí učení.

kdykoliv se totiž vracel z návštěvy své domoviny u Vizovic, přivezl mu flašku slivovice.Jakmile práskly za starým dveře kanceláře, od Bystryčana z boxu vyšel starší učeň Musil, který se také schovával. Ostatní vyšli ze sedlovny, kde do té doby dělali, že mají strašně práce s čištěním vercajku na koně.Přišel k nám i pan Merta, nejstarší žokej na závodišti.

Padesát kilo živé váhy, černé kudrnaté vlasy, snědá tvář rozbrázděná vráskami. Každého upoutaly jeho ruce. K jeho výšce neúměrně dlouhé a svalnaté. Popleskal mně i Šviřáka po tváři, potřásl hlavou a povídá: "Každý rok se nechají pitomci jako vy nachytat, gratuluji.

Mělo by se toho mečení už nechat, je to nemocný člověk."Když jsem se nadále tvářil nechápavě, Merta povídá: "On je opravdu nemocnej, listonoška jej prej nachytala, jak ve chlívku pígluje kozu, ale kdoví, jak to opravdu bylo.

Chlapcí čest, zítra v šest." Natáhl na sebe bundu a vykročil k domovu.Druhý den ráno jsem do stáje přišel úmyslně pozdě, v nejisté naději, že toho smetáka Japana vyfasuje na pucování Šviřák. Ten se na mě ale šklebil a viditelně rád informoval, že je po mně poptávka.

Trenéra jsem zastihl u Čibuka, prohlížel pečlivě šlachy předních nohou.„Dobré ráno pane mistr.“ Pozdravím jako vždy a snažím se zmizet.„Tentonoc, kde se flákáš,“ zareagoval na můj pozdrav a symbolicky se podíval na hodinky.

„Pane mistr já,“ víc mi jako vždy, nedovolil říci.„Postaráš se o Japana, Prchal zde měsíc nebude, Čibuka vezmeš po druhém lotu ven a dáš mu vodní masáž na přední nohy, a švihej sebou jsi pozdě.“ „Pane mistr...“ řekl jsem již opět zbytečně ve snaze změnit jeho rozhodnutí.

Pokračoval ve vizitě koní a nevěnoval mi již pozornost. „Copak, nějaká ti přilehla košili“? Zeptal se pan Merta a položil před box velkou hrubou plachtu, popadl vidle a začal na ní vyhazovat mokrou slámu s koňskými koblížky.

„Pane Merta vy to máte doma, ale já to musím honit po chuchelských kopcích, a tak se mi občas ráno nechce s postele.“ Odpověděl jsem přešlapujíc v obavách před boxem, a s nechutí koukal na cedulku se jménem Japan.

 „Ach jó...ten den pěkně začíná,“ řekl jsem nahlas. Vysoký tříletý hřebec, hnědák, rozmazlený pacholek, jakmile mne zahlédl, přišel k mřížím. Pokýval vyzývavě hlavou, zaržál vysokým hlasem a kopl do dřevěného obložení.

„Tak pojď, nemohu se dočkat, já se zde totiž děsně nudím,“ říkaly jeho drzé oči. Navléknout a zapnout stájovou ohlávku, byl obtížný úkon, úmyslně zdvíhal hlavu vysoko a odmítal si jí nechat navléci. Viditelně se radoval, když se mu podařilo kohokoliv štípnout zuby. Neměl rád jakýkoliv úkon tělesné očisty, při kartáčování břicha klusala na místě, sklápěl uši a snažil se obtěžovatele zbavit.

 Jeho ošetřovatel, Jirka Prchal byl malý pořízek, boxoval za jakýsi pražský klub a na mne trénoval. Kdykoliv mne míjel, předvedl několik boxerských úderů naprázdno a potom mi jednu ubalil do ramene či do žeber. Kromě výšky si s Japanem byli v mnohém podobní.

„U žen získáš náklonnost květinou, u koní čerstvou trávou.“ Poradil mi pan Merta, když mne přistihl bezradně přešlapovat před dveřmi boxu. Za krátkou chvíli, jsem si vykračoval chodbou s pugétem vojtěšky jež zdobila i kvítka.

Chlapi si nenechali ujít podívanou a komentovali pochvalně kytici.Otevřel jsem dveře boxu a Japan neodolal. Opojen vůní, pustil se s vervou do zelené pochoutky. Nechal se bez odporu odvést a byl jako beránek.

Vyšel jsem pyšným krokem vítěze a mírně se uklonil.

„Pánové,!" zde jste se mohli poučit, jak pracuje profesionál,“ ohlásil jsem nahlas přihlížejícím. Panu Mertovi jsem přes uličku děkoval zdviženým palcem.

 První raní hodina ve stáji probíhá vždy ve spěchu, vyčistit stání, prohlédnout kopyta, rychle koně překartáčovat, některým natočit na nohy bandáže, jinde nasadit ochranné kryty na holeně, jiné a jiné, drobnosti.

Po skončení této práce se všichni sejdeme v sedlovně. Místnost je plná sedel, uzdeček, martingálů, házlerýnů, ohlávek, štajgepysků, udidel mnoha druhů, a zápachu rybího tuku, jímž se napouští veškerá kožená výstroj .

První jezdec ve stáji pan Mašek, po poradě s trenérem oznámí, kteří koně půjdou první ven a kdo kterého bude jezdit.Začíná každodenní rutina. Osedláme určeného koně, jeden pomáhá ostatním do sedla a jemu zase trenér, za pět minut jsme venku ze stáje.

Deset minut chodíme s koňmi krokem, a potom chvilku klusem okolo stájí. Když se koně patřičně ohřejí, odcházíme na malý pískový kruh před stájí. Trenér stojící uprostřed kruhu, nás jednotlivě informuje, jaký je tréningový plán koně na kterém jezdec sedí.

„Jardo, ty s Bistričanem, Lukem a Tarpánem půjdete na dvadva, půjdete pomalý kentre, a od tisíce metrů, půjdete veselý kentre, v rovině se srovnejte a nechte je jít. Nezávodit, jen je nechat jít!

Pepíku, ty půjdeš s Muráněm pomalý kentre na dvašest, a prodluž si ty třmeny, tentonoc, sedíš na tom jak vosa na bombóně.“ Když dokončí informaci, odchází s dalekohledem na krku k dostihové dráze.

 Po odcválání se všichni opět vrátíme na pískovém kruhu, kde koně chodí krokem dokud nevychladnou. Zde se probírají různá témata, záleží na ročním období.

Bylo jaro.„Pepíku už si přefík tu tvou Věrku? Je to moc hezké děvče,“ ptá se pan Merta a jemně poplácává volnou rukou klisnu Končitu po zadku.

„Rád vám všem oznamuji, že ač chodí teprve do prvního ročníku ekonomky, tak je již v osmém měsíci,“ a culím se.

„Tradice je,“ pokračoval pan Merta aniž by komentoval mé lživé prohlášení,„že na studie do Prahy odchází chuchelská děvčata bez věnečku, proto se ptám...“ 


***Poslední červnová neděle je slavnostní. Běží se Derby, nejvýznamnější dostih sezóny. Tribuny jsou zaplněny do posledního místečka svátečně oblečenými diváky, ženy v letních šatech nenechají mužské oči v klidu. Z amplionů se vlévají do uší návštěvníků již mnohokrát slyšené melodie, a vůně opékaných buřtů láká...


Přišel jsem do stáje hodinu před dostihem, připravit Japana do čtvrtého a Muráně do sedmého dostihu, hudba je slyšet i ve stáji. Koně jsou neklidní, Japan příšerně vyvádí. Chodí nervózně v boxu dokola, sláma je vyházená až na chodbě. Ví, že dnes poběží.

Jsem ve stáji sám a po několika marných pokusech nasadit ohlávku a přivázat jej, začínám být také nervozní. Klidné mluvení, nabízená mrkev, tráva, nic nepracuje. V boxu se vzpíná a pokud pootevřu dveře, vyhazuje zadkem a kopne do nich.
Čas letí jak splašený, a já mám vážné obavy, že situaci sám nezvládnu. Vyjdu před stáj v naději někoho požádat o pomoc. Nikde nikdo!Vracím se do šera stáje a bezradně se dívám na hák s dostihovou uzdečku, kterou mám nasadit na hlavu toho cvoka.

V okamžiku, kdy se rozhoduji zkusit štěstí znovu, slyším hluk motorky a ve dveřích stáje se objeví ustaraná tvář trenéra. Když mne vidí živého, bleskově se zklidní a spustí: „Tentonoc, kde se flákáte, už jste měl být na závodišti, start je za dvacet minut,“ a já jen kývnu hlavou směrem k boxu.

Bleskově zhodnotí situaci, popadne koště s dlouhou násadou, kterým se vymetají pavučin. Než se koník stačí vzpamatovat, přetáhne jej pořádně přes zadek a zavelí: “Přivaž ho!“

Když viděl mé váhání, do boxu mně strčil. Okamžik mé nerozhodnosti ten rozmazlenec využil a kopl. Minul mně jen o kousek.„ Tak to teda ne!“ procedil jsem přes zaťaté zuby, dvěma rychlými kroky jsem se dostal k jeho krku, chytil jsem se za hřívu a nabral jej kolenem do žeber. Hekl a postavil se vzorně do pozoru a nechal se pokojně přivázat.

Vyšel jsem z boxu a dostal opět pohlavek… „Tentonoc ty pitomče, vždyť běží nejdůležitější dostih v jeho životě. A švihejte sebou, ať jste za chvilku na závodišti.“ Vyšel rychle ze stáje a slyšet byl již jen vzdalující se praskavý zvuk jeho motocyklu značky Pionýr, který jsme nazývali „kozí dech“. 


Poslední dostih skončil, návštěvníci se pomalu vytráceli. Skalní fandové a zaměstnanci dostihového sportu se přemístili do baru pod tribunami, kde se zápalem diskutovali o zajímavých událostech dnešního odpoledne. Japan zaběhl pěkné čtvrté místo, ale Muráň z deseti koní doběhl až šestý a já byl smutný.

Vše se opakovalo jako předcházejících dostizích. Na startu byl pomalý, netrpělivý jezdec jej párkrát přetáhl bičíkem a tím skončil, i kdyby v sedle podal sebelepší výkon. Muráň se naštval a dostih jej přestal bavit…

Když jsem se odvážil panu Maškovi prvnímu jezdci ve stáji říci, aby při startu na Muráně nepoužil bičík, rozesmál se. Aniž by mi věnoval sebemenší pozornost, dlouho vrtěl hlavou a jakoby pro sebe jen opovržlivě řekl: “Von ten kluk bude v učení za týden dva dni, a už mě radí".

Nestál jsem mu ani za odpověď...V pondělí hned po prvním lotu, když jsme již chodili krokem na pískovém kruhu, se chlapi bavili na můj účet. "Pepku, co s Muráňem děláš, že nechce běhat, měl jsi mu strčit před startem do zadku pálivou papriku." Přisolil si Pepa Záveský.

Chvíli jsem je poslouchal, něco se ve mně vzepřelo a vzal jsem si slovo."Muráň umí běhat, ale vy to sním neumíte. Jestli jej někdy pojedu v dostihu, ukážu vám, že umí i vyhrát."

Sotva jsem větu vyslovil, již jsem litoval. Dokonce mé prohlášení uslyšel i trenér Truhlář. Jen se usmíval a kroutil hlavou.

******



Červen skončil a většina koní se na dva prázdninové měsíce přepravila vlakem do Karlových Varů. Mladší generace zaměstnanců se na tuto jízdu těšila. Vlak stavěl na každé mezi a když byla příležitost, vybíhali jsme z vagonů do zahrad natrhat si třešně.

Vilda Šafráněk vyhlášený kašpar, k pobavení všech pokračoval v kradení třešní, i když vlak již pomalu odjížděl. Doběhl jen tak tak poslední vagon a běžel po střechách vagonů jako to dělají banditi v Americe. 

V odpoledních hodinách se bavil tím že poléval vodou čekající lidi u závor. Jízda trvala necelé dva dni. Hrála se karetní hra Voko a na konci cesty mnoho peněz skončilo u pana Grešínského. Uměl-li dobře hrát karty, či šikovně švindlovat, jeden neví. Mé peníze zůstaly u mne, protože umím hrát jenom karetní hru dudák.

 První srpnovou neděli po dostizích na Karlovarském závodišti, jsme ve stáji jako obvykle ukončili práci a koně spokojeně křoupaly oves. Pepa Záveský, většinou tichý a uzavřený si k překvapení všech vzal slovo. 

„Přátelé, na příští nedělní dostihy se těším a doufám, že se budete těšit i vy. Jistě si pamatujete pane Mašek, jak váš výkon na hřbetě Muráně kritizoval zde přítomný učeň, pardon, dnes již jezdec Joska".

Přistoupil ke mně, objal mne kolem ramen a natočil tak, aby si mne mohli ostatní prohlédnout. "Byli jste všichni svědky, když prohlásil, že pokud bude mít příležitost jezdit Muráně v dostihu, předvede nám co doopravdy umí."

Dokonce tvrdil, že dostih vyhraje! Zde se mu naskýtá mimořádná příležitost!“ A začal mávat startovní listinou dostihů na příští neděli. Startovní listina šla z ruky do ruky a každý z přítomných si na můj účet, připepřil nějakou poznámku.

 "No budete mít s Muráněm co dělat," poklepal mi na rameno pan Merta a četl ze seznamu zvučná jména koní a jezdců, kteří se dostihu účastní.Když konečně všichni odešli, zůstal jsem sedět na lavičce před stájí, a po několikáté jsem očima přejížděl startovní listinu se kterou mne pan Záveský radostně plácl po hlavě a podal mě jí.

Já se neradoval. V dostihu poběží šestnáct koní, ale jakých! Osm jich je o jeden stupeň z lepší výkonostní třídy než Muráň a o jezdcích raději ani nemluvit! Šach, Huleš a jiná zvučná jména. Jediné co nám dávalo naději, že neskončíme poslední, byla délka dostihu.

Muráň byl čtyřletý a dobrý na dlouhých tratích. V dostihu byla nejméně polovina koní tříletých, a délka dostihu přes dva a půl kilometru, bude pro ně možná trochu moc.

Týden uplynul jak splašený. Od pátku nic nejím, na dnešní dostih jsem upravit tělesnou váhu o jedna a půl kila dolů. Jdu pomalu prosluněnou srpnovou ulicí k nedalekému malému nádraží, informoval jsem rodinu o mém dostihu, otec a sestra Helena se rozhodli mne přijet podpořit.

Je před polednem a mám hlad. S otevřených oken činžáků se line směs vůní nedělních obědů a dráždí mé chřípí až k hranici sebeovládání. Aby toho nebylo málo, informoval mne otec, že jsme dnes pozvání na slavnostní oběd.

Důvodem je oslava shledání.

Na konci války v Norinberku při bombardování továrny, kde můj otec se svým přítelem pracovali, se na ulici plné štiplavého kouře ve spěchu rozloučili, rozhodnuti, již se do továrny nevrátit. Ilegálně opustili Německo. Dík náhodě se sešli až po osmnácti letech. Oběda jsem si mnoho neužil. Ochutnal jsem jen trochu polévky. Chtěl jsem se ještě zastavit ve stáji a podívat se na Muráně, tak jsem se omluvil a vykročil k nedalekým stájím.

 Nedokázal jsem si vysvětlit, jak mne Muráň vždy poznal. I dnes se z jeho boxu ozvalo řehtání, přestože mě nemohl vidět. Když jsem otevřel dveře boxu, již čekal. Sklonil hlavu, čímž mi naznačil mou povinnost. Zatím co jsem jej „dobrovolně povinně“ škrábal mezi ušima a informoval, že dnes se musí snažit, tak si jen něco spokojeně brumlal.

Srpnová neděle se s počasím opravdu předvádí. Tribuny na závodišti jsou zaplněné do posledního místa. Převlékám se do dostihového dresu a pozoruji jezdce kteří podobný rituál dělají již mnoho let. Jak se s každý jezdec s šedého nevýrazného obleku, mění v barevného motýla.

Hedvábná košile je u jednoho červená a bílá, jiný jezdec vypadá jako šachovnice a já dnes jedu v barvě červené a žluté. Rajtky jsou bílé, a černé jelenicové jezdecké boty jsou na lýtku lemovány širokým hnědým pruhem.

Já se v kariéře jezdce převlékám teprve po páté. Z žokejcimry jsme odešli do vážnice. Stěny jsou vyzdobeny obrazy slavných koní a žokejů. Zde jezdci se sedlem v podpaží, či přes ruku, stoupali jeden po druhém na váhu. Při této tradiční proceduře panuje ve vážnici slavnostní atmosféra.


 Vážím se poslední, mám číslo šestnáct, váha souhlasí. Potom v dlouhé barevné řadě opouštíme vážnici, a odcházíme špalírem diváků do padoku. Zde se koně prochází, vedeni vodiči po velkém oválu, aby diváci měli možnost, si prohlédnout svého favorita z blízka. Živý plot oddělující koně od diváků je dnes doslova neprodyšně lemován diváky.

V padoku je dnes doslova nabito, jsou zde trenéři, majitelé koní, jejich manželky a vedení dostihového klubu. Skupinka okolo trenéra Truhláře, si mne zvědavě prohlíží. Jsem jejich zaměstnanec, platili mé tři roky učení. Tak se jim nedivím.

Potřásli mi rukou a já poslouchám poslední instrukce, jak mám Muráně v dostihu jet. "Josef, po startu se snaž zvolna dostat na čtvrtou pozici. Drž se tam a v cílový rovině jděte na plno". Dodržet taktiku jízdy je povinnost jezdce, ať se mu to líbí či ne. Plán je plán, ale skutečnost je vždy jiná.

Starter dal povel nasedat. Jezdci vykročili každý ke svému koni a vodič jim pomohl do sedla. Tak i já. Sedíc již v sedle, sklonil jsem se a popleskal Muráně po krku. Celý ovál jsme obešli ještě několikrát, aby si mohli diváci prohlédnout i jezdce.

Další povel a dlouhá řada nepokojně poskakujících koní s jezdci si vykračuje k travnaté dráze, kde vodiči odepnou vodítko a koně s jezdci se jeden za druhým rozcválali k ukázkovému cvalu podél tribun. Pepa Záveský, který Muráně do dostihu vedl, jej také popleskal po krku, podíval se na mně a spustil.

„Josko, já i ostatní ve stáji očekáváme, že dodržíš své slovo“ a pod tou jeho velikou nosní skobou, možná větší, než měl herec Karel Efa, se na mne vesele šklebil. My jsme jej mezi sebou i tak nazývali.

Byl si jist, že dnes moje velkohubost dostane za vyučenou. Já toho chlapa měl docela rád! Byl výborný jezdec a nás učedníky moc neproháněl.„Tak nás pusťte, ať to můžeme zkusit“, culil jsem se na oplátku.

Přesunul jsem ochranné brýle s helmy na oči a uchopil pevně otěže. Muráň se s nezkrotnou energií rozcválal, měl jsem co dělat jej udržet. Šetři se, domlouval jsem mu a sledoval bílý míhající se plůtek zaplněn diváky, v naději zahlédnout tátu. Máma chyběla, chyběla již mnoho let. Bylo mi sedm když od nás odešla. Tátovi nechala dva kluky a dcerku. Vzala si sebou naší nejmladší sestru a odcestovala.

 Zdvižený červený praporek startéra dal pokyn seřadit se na startovní čáře. Nervozita jezdců se přelila i do koní. Jakmile se podařilo koně troch srovnat do řady, startér mávl praporkem. Start! Ozval se hlasitý povel a koně pobízení křikem jezdců vyrazili.

Drny lítají vzduchem, země duní pod nárazy kopyt, je slyšet i nadávky, to vše patří ke startu dostihu. Jezdci přikrčeni v sedle se snažili najít nejlepší pozici. S Muráněm bombardováni drny, jsme se dostali bez úrazu k vnitřní bariéře lemované živým plotem. Byli jsme poslední.

 Když se celé pole koní přehnalo poprvé před tribunami, hlas komentátora dostihu ohlašoval. „Ve vedení je Lumír s jezdcem Košťálem a pole uzavírá Muráň. Slyšel jsem také své jméno a bylo mi smutno při představě jak je asi tátovi když slyší tento komentář.

Když koně probíhali první oblouk dráhy, setrvačnost je vynesla od bariery a před námi se vytvořila úzká ulička. Neváhal jsem ani vteřinu, povolil jsem troch otěže a Muráň s radostí přidal. Podařilo se nám celým obloukem bez problémů proklouznout podél bariery a já odhadl, že jsme předběhli nejméně pět koní. Muráň si začal pobrukovat. Byla to vždy známka jeho maximální spokojenosti a radosti z běhu. 

Pomalu jsme míjeli jednoho koně za druhým, Muráň mi do otěží silným tahem vysílal prosbu, pust mne. Já mu nahlas domlouval.

„Neblázni šetři sílu, budeš jí za chvilku potřebovat.“ On jen třepal hlavou a chtěl abych jej pustil na plno.
Štěstí nám přálo. Drželi jsme se u plotu a pelášili úzkou uličku kterou jako by někdo před námi zametal. Do posledního oblouku před cílovou rovinou, jsme vbíhali již na šestém místě. Byl to nejtěžší úsek. Ať bylo po dešti či ne, vždy byl rozbahněný.

Koně po dvou kilometrech běhu, byli již unavení a blátivé místo jim bralo poslední síly. Držel jsem se pořad blízko bariery, kde trávník nebyl tak rozmoklý. Po vyjetí z oblouku, jsme do cílové roviny vběhli již jako třetí.

Silný cit vděčnost, radosti a překvapení k hnědákovi pode mnou prostoupil mým tělem. Vtíral se mi pocit, že to nemůže být pravda, že se mi to zdá.
Hezky zakulacený vystrčený zadek jezdce přede mnou mi napověděl, že budu mít co činit se slečnou Mílou Hermansdorferovou. Jedinou ženou profesionálkou, jezdící rovinové dostihy.

Ohlédla se, aby zhodnotila situaci, s kým má tu čest. Povolil jsem tlaku otěží a zvolna ale jistě jsme jí nechali za sebou. Před námi byl již jen jeden konkurent.

Jezdec se také ohlédl, oba jsme se na sebe v překvapení zašklebili. Poznal jsem v silně blátem pokrytém obličeji, mého kamaráda a spolužáka Vlastu Smolíka, jel v tomto dostihu velice dobrého tříletého koně Vajana.

Otočil v ruce jezdecký bičík, jemuž se v jezdecké hantýrce říká „rajdštok“ a plácnul Vajana dvakrát za podpinku sedla. Asi to Vajana moc štíplo. Prudce mu odskočil v levo. Tato chyba jej stála vítězství.

  Zvonu s cílové věže ohlásil, že do cíle zbývají poslední dvě stovky metrů. Hlavou mi prolétla slova žokeje Šacha. Vyjet koně rukama, je nejkrásnější zážitek z dostihu. Je to jako hudba. Je to rytmus.

V okamžiku kdy se kůň odrazí zadníma, zapři pěsti do krku a celou silou jej strč dopředu, pomůžeš mu tím prodloužit cvalový skok. Myšlenky jako by se vypařily. Skrčen v podřepu za krkem jsem pomáhal seč mi síly stačily.

Proběhli jsme cílem první, s náskokem dvou koňských délek.

„Murdo, Murdíku ty jsi to vyhrál, ty jsi to všem nandal, brzdi, brzdi už je konec“, vyrážel jsem něžně pochvaly, lapaje po dechu skoro víc než on. Přitáhl jsem otěže, postavil se ve třmenech a ulevil bodavé bolesti ve stehnech a pokusil jsem zapískat. Byl to nacvičený signál k zastavení, který používali téměř všichni jezdci.

Stejný jako „nevychovanci“ pískají na hezké děvče. Nešlo to, byl jsem příliš zadýchán a v ústa toužila po doušku vody.
 Klusali jsme zpět k cílové věži kde na nás čekal Efa. Popleskal vítěze po zpoceném krku, připnul vodítko, mlčel a kroutil hlavou. Nenacházel slova. Já jej předběhl.

„Hlásím, že jsme splnili očekávání zaměstnanců naší stáje“. A zasalutoval jsem. A proč ne, byl jsem přeci na koni.
 
Co následovalo, byla již jen velice příjemná oslava vítěze. Potlesk diváků, nekonečné potřásání rukou. Jakmile jsem se z toho mumraje vymanil, spěchal jsem do stáje. Muráň již byl ve svém boxu a s chutí se věnoval voňavému senu.

Pepa Záveský byl již na odchodu. Přišel, vzal mě kolem ramen a řekl. „Josko, to co jsem dnes viděl, se stane možná jednou za sto let, a já jsem rád že jsem byl svědkem“. A vrtíc nevěřícně hlavou odešel ze stáje.

Další půlhodinu jsem věnoval skutečnému vítězi. Pár kostek cukru, pohlazení a pusu na čumák. Seděl jsem na slámě a opřen o stěnu boxu a znovu promítal detaily dostihu. Dospěl jsem k přesvědčení že Muráň ten dostih se mnou vyhrát chtěl.

Po návratu na závodiště jsem opět vyhledal tátu se sestrou, byli s rodinou našich přátel. Žertem mi vyčítali, že jsem jim sázku na koně kterého pojedu rozmluvil.

Sestra mne odlákala stranou. „Podívej,“ poklepala na kabelku neobvykle nafouklou a otevřela jí. Nevěřícně jsem koukal na tlustý štos bankovek. „Panenko Maria, kdes k tomu přišla“, byla má první rekce a má ruka zamířila ke kabelce.

Pleskla ně přes ní a zavřela ten poklad.„Pepku, já na ty koně moc nejsem, ale když už jsem tady a můj brácha na jednom z nich jede, tak si vsadím. A vsadila bych si i kdyby jsi jel třeba na koze“. Dala mi pusu na tvář a byla samý smích.