Začátek

Anotace: Dítě, zloděj a kouzelník

Chodbou se ozývalo klapání podrážek běžící postavy, cestu jí osvětlovalo jen pár sporadicky rozmístěných loučí, které už pomalu dohasínali, do tváře jí přes kápi vidět nebylo, ale podle kvalitního oblečení se jednalo o jednoho z bohatých obchodníků, úředníků, nebo dokonce šlechtice. Těmi se tu poslední dobou před oslavami jen hemžilo. Na běh nejspíš osoba nebyla zvyklá, protože se hned po pár metrech celá udýchaná zastavila a opřela se o zeď svírajíc v rukou lněný ručník, ve kterém se něco neznatelně pohybovalo. "Že já mám vůbec něco takového zapotřebí" řekla si a hned se se značným úsilím zase vydala na cestu chodbou. " Doufám, že si to nerozmyslel" bylo jen slyšet, když zabíhala za roh.
Když doběhla na dolní nádvoří, zastavila se a rozhlédla, v té tmě nebylo vidět téměř ani na krok. "tady, tady, poď sem!" ozvalo se z nedalekých stájí. Uvnitř neklidně pošlapávali dva koně. "Co to máš? Všechno důležitý si mi dal předem, ne snad?" Ozvalo se ze stínu za koňmi. "Nech to tady a vyrážíme. Nemáme moc času, za chvíli to vypukne" "Připlatím ještě za jednu osobu" pravil nově příchozí a hodil měšec mincí směrem do stínu, z něhož se okamžitě vynořila ruka a chňapla po váčku. "Ale to sme si teda nedomluvili, na lodi je flek jen pro dva lidi" řekl muž, který právě celý vystoupil ze stínu. Oblečen byl v černé vestě s potrhanými rukávy a kalhotami stejné barvy, zvláštní byl snad jen opasek, na kterém byly přivázány vetší či menší ampulky různých barev a tvarů, sáčky a mimo jiné také dýka. Obličejem připomínal banditu nebo vraha, kterým možná také byl. Plešatý, samá jizva, z nichž některé mu zakrývalo jemné strniště. "Moc místa nezabere a v sáčku máš dvojnásobek za vzniklé potíže!" Dostalo se mu odpovědi. " Ták to je jiná." Řekl hrdlořez, popadl balíček a opatrně se podíval, co v něm je. Uvnitř bylo až na jeden malý detail normální novorozeně. Mužova Tvář se zkřivila do užaslé grimasy. "Seš pomatenej? Stímhle já nechci nic mít!" řekl okamžitě. V rukou muže, který dítě přinesl, se objevil další téměř identický měšec. "Doufal jsem, že si toho všimnete, až když budeme na cestě. Čtyřnásobek!" A opět hodil váček po hrdlořezovi v černém. Tentokrát ale dopadl s žuchnutím na zem. Z dálky se ozval výkřik. "Tak teda jo." Odpověděl vracejíc uzlíček zpátky muži v kápi. "Ale jestli nás dostanou, nedaruju ti to." A zvedl váček ze země. "Nasedněte, budete si to držet sám."
Cesta k řece se odehrávala v klidu bez zbytečných řečí až do chvíle co se před nimi na cestě objevila kláda. "Co to ksakru zase je." Zaklel muž ve vestě a křikl na druhého jezdce. "Ani nesedej, já to vyřeším. A s ladností seskočil z koně a pomalu došel ke kládě. "Peníze nebo život!" Ozvalo se z nedalekého křoví, ze kterého právě vyšla postava. "Sakra, další šašek" zašeptal a odplivl si. "Hele, asi nestojíš o problémy a my docela spěcháme, tak rychle oddělej tu kládu a nech nás projed!" Postava z křoví vystoupila na světlo. "Peníze nebo život." Zopakovala. "Víš vůbec, kdo já jsem?" "Cože ženská? Tak to jí teda uhnu sám" a shýbnul se ke kládě. "Řeknu to potřetí a naposledy. Peníze nebo život!" A bleskově se vrhla na klečícího. Ten byl však rychlejší, vymrštil se a prudkým pohybem jí chytil za ruku, ve které křečovitě svírala nožík. "Taky mám zbraň, tak se okamžitě ztrať nebo jí použiju. Rozumělas?" Teprve teď měl možnost si jí pořádně prohlédnout. Oděna byla v bíle košili, která ostře kontrastovala s uhlově černými kalhotami. Krk jí zdobil obří safír na přívěsku, který se blyštil barvou ryzího stříbra. Nejvíce ho však překvapila její tvář. I přes vrstvu špíny byla neuvěřitelně krásná. Velké modré oči a vystouplé lícní kosti z části zakrývala clona dlouhých, rovných, černých vlasů. Marně se snažila vymanit z jeho sevření. "Dej mi tu dýku a já tě pustím" Řekl klidným hlasem. Pomalu mu ji pustila do dlaně. "Vidíš, že to de a teď se kliď!" Naposledy se na něho podívala a zaběhla do lesa. Zvedl kládu a bez zjevné námahy jí dokutálel až ke kraji stezky. Ještě se podíval se směrem, kterým utekla ta záhadná dívka, ale ta už byla dávno pryč. Nasedl na koně a popohnal ho do klusu. "To bylo působivé" řekl obdivně muž s dítětem. "hmm" ukončil konverzaci ještě v zárodku.
Čím více se blížili k řece, tím blátivější byl i okolní terén. Koně museli notně zpomalit, aby se přes rozbahněnou cestu vůbec dostali. "Za chvíli tam jsme" křikl na druhého jezdce, jehož kůň nedokázal držet tempo, a proto se plahočil několik desítek metrů za ním. Netrvalo dlouho a před nimi se objevilo koryto řeky. Oba dojeli až k ní a pokračovali pár metrů po proudu, kde na ně už čekala ke stromu, jehož větve se skláněli až ke hladině přivázaná malá loďka. "Rychle nasedni a koně nech tady, v lese jsme ztratili dost času. A snaž se si udělat pohodlí. Cesta bude dlouhá."
Když dorazili do přístavu říčního městečka Erwen, rozednívalo se. Okamžitě se u nich objevil úředník, podíval se na loďku a křikl. "Kdo jste a co převážíte?" Ale na tuto eventualitu už byli oba připraveni. "Jedeme navštívit známého" Podezřívavě se na dvojici podíval a zapsal si je do seznamu. " 3 zlatý za každý týden co bude ten váš vrak hnít v našem přístavu. Je to jasný? Muž v černém vytáhl z měšce 6 zlatých, vyskočil na molo a podal je úředníkovi. " Na 2 týdny dopředu." Ten si vzal peníze a 4 zlaťáky dal do svého měšce, zbylé dva si nenápadně vsunul do kapsy. "Tak běžte, ale žádné problémy" Otočil se a měl se k odchodu, v tom ale obrátil hlavu na druhého " A ještě něco. Co máte v té látce?" "Dárek pro známého, žení se." Ale Úředníkovi se to však nezdálo. " A od kdy se dárky hýbou?" Obešel prvního muže a zamířil si to k druhému, který už zatím také vylezl z lodi. Byla ale jen v půli cesty když mu nůž zjizveného muže téměř oddělil hlavu od zbytku těla. Dál na nic nečekal a okamžitě strčil mrtvolu do kalných vod. "Padáme odsud a hned!" křikl a vydal se po molu směrem k městu.
Ulice Erwenu byli naštěstí v tuto denní dobu ještě skoro prázdné a tak prošli bez potíží. Hostinec , ke kterému zamířili, stál na malém náměstí z obou stran obklopen dalšími domy. Před ním potkali skupinku ožralů, kteří jim ale nevěnovali pozornost a bavili se jen mezi sebou. Vevnitř je uvítal tlustý přívětivý hostinský. " Koho nám to sem vítr zavál, Voren..." "Hledáme ubytování na jednu noc pro dvě osoby. Hned zítra ráno touhle dobou zase vyrážíme." Přerušil ho. "Dobře, a kdo tě to doprovází, jestli se můžu ptát?" "Nemůžeš." Odpověděl mu muž v černém Voren. "Dobrá, Zavedu vás k vašim pokojům, je ráno a vy určitě nebudete chtít strávit celej den tady." V každém pokoji byla jedna postel a noční stolek s olejovou lampou. Sešli se v jednom z nich a Voren v rychlosti nastínil další plán. "postup bude následující. Ty neopustíš do zítřka tenhle pokoj, tvoje oblečení by jen budilo pozornost, nehledě na to, že je tu každý druhý občan zloděj a ty by si je přitahoval jako magnet. Přinesu jídlo pro tebe i pro... ukázal na novorozeně. Tady je klíč, nepouštěj nikoho dovnitř a sundej si už tu zatracenou kápi." Obličej pod ní patřil asi čtyřicetiletému mágovi, s plnovousem a s hnědými vlasy, ve kterých už se pomalu začali objevovat šediny. "Dobře, a mimochodem, díky za pomoc." Řekl mu kouzelník. Voren se na něj ani nepodíval "Dostal jsem zaplaceno" a zavřel za sebou dveře.
Náměstí se pomalu začínalo plnit lidmi. Zamířil si to rovnou ke stánku s ovocem a zeleninou a koupil tři svraštělá jablka. Nestál o další potíže, a tak se klidným krokem, aby na sebe nijak neupozornil, začal vracet zpátky do hospody. Byl už skoro tam, když si všiml na jedné zdi nalepeného plakátu s nápisem, hledá se , došel blíž a překvapením se zarazil. Tvář na obrázku patřila lupičce, která se je v noci snažila okrást. Nenechal se vykolejit a došel k hospodě, kde u baru objednal dvě porce jídla. Donesl je nahoru a zaklepal na dveře. „Kdo je tam?“ Ozvalo se za nimi. „Já, otevři, nesu jídlo.“ V zámku zarachotil klíč. Položil jídlo a jablka na stůl. „Uvidíme se ráno, kdyby něco, jsem naproti. Další loď odplouvá časně. Tak buď připraven.“
K přístavu vyrazili ještě za tmy. Kotvila v něm jen jediná větší loď. Došli k ní a kouzelník v ruce s dítětem vyšel po lávce na palubu. „Tak tady se naše cesty rozcházejí, bez tebe bych to nezvládl. Celá říše je ti zavázána“ Řekl mu mág a zašel do podpalubí. Voren jen přikývl, počkal, dokud loď nezmizí v dálce a pak se vydal zpátky do města. Bylo tam rušno. Garda vojáků se na něco vyptávala kolemjdoucích. „Hej ty! “ Křikl na něho kapitán, jen, co se objevil na náměstí „Občane, král byl zavražděn a jeho sny unesen. Neviděl jsi tady náhodou hnědovlasého vousatého kouzelníka s malým chlapcem, starým tak dva měsíce?“ „Tak stím vám nepomůžu. Nikoho takovýho jsem nikdy neviděl“ Odpověděl Voren. A vrátil se do hospody. Objednal si něco k snídani a sedl si ke stolu vedle partičky přístavních dělníků. Zaslechl jen útržek jejich rozhovoru. „ No jo, doba je zlá a zrovna při oslavách. To si to ten cvok Darwell nemohl líp naplánovat veřejně vyvraždit celou královskou rodinu před zraky celé říše, králova syna ale prej těsně před tim unesl nějakej magič a nejspíš mu tak zachránil kejhák. Uvidíme, co nás ještě čeká.