Na odstřel

Anotace: Psáno s nadsázkou, která možná není až tak velká, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Tak si představte, že úřady povolily, aby mě mohli legálně střelit. Jelínek je nově na odstřel, hlásají od rána všechny noviny. Samozřejmě si to nenechám líbit a tak hned letím na úřad a ptám se, jak je něco takového možné. Pan úředník – dobře živený padesátník připomínající čuníka těsně před porážkou – mi laskavým tónem ochotně vysvětluje, že se prostě nedá nic dělat, že takto ti nahoře rozhodli a nám ostatním nezbývá, než se s tím smířit a uposlechnout.

„No to je sice hezké, pane, že chcete poslouchat své nadřízené,“ povídám mu co nejklidněji, „ale jak já k tomu přijdu?“ A pan úředník se ztěžka zvedne ze svého velkého křesla za mohutným pracovním stolem a několika kolíbavými krůčky dojde na druhou stranu místnosti k mé maličkosti, aby mi položil svou tučnou ruku na shrbená ramena a pověděl mi, že je nás zkrátka moc.

„A copak já za to můžu?“ ptám se s nadějí v hlase, že budu zproštěn plošného odsouzení, neboť na rozdíl od většiny ostatních nemám ani jednoho jediného potomka a tudíž považuji za logické, že budu vepsán do seznamu chráněných, protože jsem se ničím neprovinil (snad leda tím, že jsem byl bez úhony vypuzen z matčina lůna a dovolil jsem si dožít až do dnešních kristových let).

„Já vám rozumím,“ praví úředník shovívavě, „máte pocit nespravedlnosti, že ano.“ Jen tiše přikývnu a zdvořile vyčkávám, až pan úředník domluví. „Jenže takto se na to nemůžete dívat. Zde nejde o spravedlnost jedince, jde o dobro většiny. Vždyť je to vlastně čest,“ tvrdí pan úředník a tváří se, jako bych odmítal převzít státní vyznamenání.

Sám pro sebe si tiše pobrblávám, že tohle je mi teda čest za všechny prachy, a pak se nahlas ohradím, proč zrovna tohle jméno je připsáno na seznam, proč mám pykat za to, co mi přiřkli jiní. Na tuto otázku byl úředník velmi dobře připraven, a tak mi naučenými frázemi vysvětluje, že to je zkrátka smůla s tím mým jménem, že tak to už v životě chodí a nedá se nic dělat. To už mám před očima nějaký papír, který vzal úředník ze složky na stole, a na barevném koláčovém grafu mi vysvětluje, že z uvedených údajů je zřejmé, jak moc často se nositelé mého jména dopouštějí kriminálního jednání. Dle dalšího obrázku, kterému vůbec nerozumím, je prý víc než jasné, že právě já a mojí jmenovci se v abnormálně velké míře podílíme na vzniku zadluženosti naší společnosti, že jsme zkrátka dle statistických poznatků nespolehliví a ve většině případů téměř neužiteční. Už jsem otevíral ústa, abych panu úředníkovi sdělil, že mám vystudovanou vysokou školu a již od mlada jsem zvyklý pracovat, že nejsem žádný povaleč, ale fachman, a že jsem nikdy neprovedl nic z toho, co mi tady povídá, ale on mi skočí do řeči hned v počátku mého rozčílení, zvednutou pravicí mi naznačí, abych laskavě sklapnul, a klidným hlasem dodává, že si je vědom světlých výjimek, ale bohužel jich není dostatek na to, aby se s tím dalo něco udělat.

„Proč teda tam ti nahoře nevymyslí zákon, kterým by byl poctivý člověk chráněn a neházeli by ho do jednoho pytle s ostatními?“ ptám se rázným tónem, z kterého pan úředník vycítí, že se mě jen tak lehce nezbaví.

„To víte, že se o to pokoušeli a stále se snaží ze všech sil, aby zákony, které vytvářejí, byly co nejdokonalejší, ale sám jistě víte, že to není jen tak – však jak byste nevěděl, vždyť jste vzdělaný člověk, jak jste sám říkal.“ Na krátký okamžik se odmlčí a vzápětí pokračuje ve svém vyprávění, do kterého se s každým slovem čím dál více ponořuje, jako někdo, kdo rád poslouchá sám sebe. „Víte, já proti vám nic nemám – a dovolím si tvrdit, že ani naše vláda – ale zákon je zákon a s tím já nic nezmůžu. Jednou jste pan Václav Jelínek a s tím nikdo už nehne. Jo, kdybyste měl jméno třeba Arnošt Kakadu nebo Otakar Fenyklový, to by byla jiná. Těch je totiž tak setsakramentsky málo a ke všemu mají jejich jména tak vynikající pověst, že dostávají státem hrazenou ochranku, aby se jim náhodou nic nestalo… Nebo takový Jan Krocánek, Evžen Zajíček či Karel Vokoun – to jsou aspoň jména, která se cení. To byste hned dostal nové auto a domeček hezky na předměstí, protože tihle inteligenti jsou naše budoucnost. Jen je škoda, že tak často trpí astmatem. Ale kdyby ne, tak by k tomu všemu neměli každého půl roku nárok na dovolenou v zahraničí … No ale vám by bohatě stačilo být třeba i obyčejný Antonín Špaček nebo Bořivoj Vydra…“

„Jeden Špaček je zrovna můj soused a ten vám krade jako straka. Tak mi teď řekněte, proč zrovna on má být hájený,“ říkám rozčíleně a čekám, co mi na to poví.

„Vždyť tady to jasně vidíte,“ mává přede mnou sloupcovým grafem na dalším z mnoha papírů, který na mě vytasil jako dobře připravený trumf, „Špačkové jsou z devadesáti procent samí slušní a nadprůměrní lidi. Soused měl zkrátka štěstí na jméno,“ poučuje mě úředník.

„Já ale nejsem o nic horší, než nějaký Špaček,“ říkám popuzeně. „Jsem prostě Jelínek po rodičích, a pokud je pro vás jméno tak velký problém, tak já si je pro mě za mě nechám klidně změnit,“ pravím nesmlouvavě.

 „Ale to nemáte jen tak,“ říká pan úředník a sahá na svůj stůl pro jinou složku plnou potištěných papírů. „Tohle všechno byste musel vyplnit a pak vyčkat na posouzení odborné komise, zda je ve vašem případě změna jména možná,“ povídá a čeká, zda se raději nenechám zastřelit, než abych vyplnil kilo lejster.

„Tak jdeme na to,“ říkám odhodlaně a bez vyzvání usedám na volnou židli, zatímco úředník si zklamaně povzdechne, protože místo otravování se se mou mohl dočíst rozečtené noviny nebo si na internetu najít ideální dovolenou u moře.

„Tak,“ praví pan úředník, když už se zdá, že je veškeré papírování za námi, „teď ještě sepíšete stížnost proti zákonu o odstřelu jména Václav Jelínek a bude to.“ Rychle zaháním masku otrávenosti a dám se do posledního úkolu, který mi má zajistit naději, že mě hned první člověk, co zná mé jméno, neodstřelí.

„Na vyřízení vaší stížnosti má úřad lhůtu devadesát dnů,“ oznámí mi pan úředník, když se po dvou hodinách zvednu ze židle. Celá kancelář se se mnou zatočí (snad tím, že jsem se po tak dlouhé době pohnul). „A bude-li rozhodnuto ve váš prospěch, následuje lhůta dalších devadesáti dnů, kdy se bude posuzovat oprávněnost vašeho požadavku o změně jména,“ dodává s úsměvem svatého andělíčka, který mi i přes jeho snahu vypadat lidsky připadá jako prachsprostý výsměch.

„Tak tedy s bohem,“ podává mi pan úředník ruku, kterou – ač nerad – stisknu, povím na shledanou a mířím ke dveřím, abych byl konečně venku na čerstvém vzduchu. Nechce se mi ani čekat na výtah a hbitě sbíhám tři podlaží v domě, v němž se paradoxně nesmí střílet. Před budovou úřadu pro odstřel jmenovaných se krátce zastavím a zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu. V tom nad sebou uslyším hlas pana úředníka, který křičí: „Pozor, Jelínek!“ a než stačím pohlédnout vzhůru, ozve se rána a já se nedobrovolně poroučím k zemi.

Na okamžik ještě přijdu k sobě, abych si vleže mohl prohlédnout prasečí hlavu úředníka, který svírá brokovnici namířenou na mé krvácející tělo. Zřejmě i na tu dálku rozpoznává nechápavý výraz, z něhož vyčetl pocit zrady, a tak na mě volá: „Copak jste si, pane Jelínek, nepřečetl, co jste podepsal?“ Na chvilku zmlkne, jako by mi dával prostor pro odpověď, která již nedokáže mým hrdlem projít.

S chroptěním postřeleného zvířete zírám na špinavý chodník posetý vajgly, žvýkačky a kemry, kde se válím ve vlastní krvi. Z bezpečné vzdálenosti přihlíží tucty lidí, z oken úřadu vykukují další hlavy, z nichž některé nabádají, aby mě pan úředník nenechával zbytečně tak dlouho trápit, jiné zas povzbuzují, ať mi dá co proto…

Skrz přivřená víčka vidím nenávistný žlutý záblesk a pak… už jen věčná tma.