106 - Moráci naděje

Anotace: Při jednom víkendu, v bohem zapomenuté krajině, nahromaždila se energie, pod zemí ze země, z repráků vibrací, když leželo ucho a snilo, ptalo se na svátost pohybu, to byla hostina v lůně okamžiku a nic víc a nic mín.

I. ozvěna příjezdu

 

  ( žádné stopy po nájezdu, dealer se objevuje po soumraku)

 

 Vláčel oponu svých těl, po odvrácené straně zlomu, aby mohl legendou věků halucinovat,

      vidět dealery ve štěstí i ve smutky, rozklepané a zkroušené nervozitou paměti drogy, 

         uklidňované dýmem, ze skleněnky poškrábaného charakteru jeho vnitřní dimenze.

 

 Viděl cestovatele na rave, hladově čekající na kapsli, kemp a doupě drogy, 

   jako moderní pážata amfetaminu s dudlíčky, zkurvené produkty věku,

      k zamilování oběti narkomanie, vystrašené podivnou zvědavostí tázání,

         na krystaly nozder vdechující sníh pryskyřice, jednou čárou za druhou,

   

            ...usmívající, motající jointy, pohulující - stepující na energický crossbread,

                    když bitchswitch udával rytmus a zatajený temný ostrý dech částic,

                         na sliznici se motá mřením dobového tepla, lidé žijící jen ta tekno,

                             a flegmatičtí uživatelé marmeládové marihuany,

                                   mluví o lidech i dnes, na pokoji nového rozbřesku...

              

                  (na malíčku, maličká, krystalickým ňadrem okamžiku, putuje do žil...)

 

 

 

II.

 

    Není mne, jen obroučky brýlí v nemrtvé noci. Poezie musí pramenit z autentické zkušenosti.

         umělečtější pojetí bývá v tvém případě varovným selháním. Ranní sobotu, blitka do šavle, ranní spoj na slovácko...

 

               Oponou svých cizích těl, vláčel oponu skutečnosti, do míst, halucinacemi prokleštěných,

                    vrážen a vyrážen tiráží jeho pohromy a zhouby, stihomanem a schizofrenníí,

                        aby poodtál v mršinách ubohé vlny sebemrskačství a sebevýčitek, po zabláceném poli,

                        na záda prostoru, svobodě a odpovědnosti, do naha svlečené za falešnou past mřížky existence...

                          

                  (mrtví hadi už nestáčejí se ve svých doupatech/ těla užovek na slunci drogy k patám terna užilých)

 

                  

III. 

 

   Aby dostál milosrdenství, věřil v čelo extatické blaženosti, věděl ze zoufalství a nejistoty dealery lidsky krystalického štěstí,

                   nervozitou rozklepané, stoupat stopou paměti, drogou uklidňované, dýmkou marihuanové radosti, do stonásobna opakované,

 

           ...vidí mladé lidi při cestách probíhajíécí, metafory lidí ztrácejících se v zánicích,

                   rašících v kleštích neurvalosti a vykořenění písma, které ztratilo čest, hrdost 

                            nabývané jen hrbolem pýchy, ctižádosti a výlučnosti, jaké jsou tvé obhajoby ducha ?

             "Hájemství sedmého stupňě, zklamal jste neznalostí, mladostí a naivitou, nejmladší z těch, co pokoušejí osud sladkých šťáv"

 

    

     Cestovatele známé diskuzemi o sonickém světle, cestovatele na rave, hladově čekající na kapsli drogy, dětské moderní festivalové pážata,

           s amfetamínovými dudlíčkami, hořkostí nenapuštěné, rozbřesk a vdechnutí bolestného kahanu, dehet na plicích, škubající záchvěvy koutků,...záchvěvy obličeje a pokroucená mimika, rakouská raverka, růžové, lesklé rty, unavené, zdecimované oči, vyhlazená tvář, promluvím na ni,    obhlídne si mně, oči se jí roztáhnou, duhovky obrovské, drogou obtažené, orgán kanoucí svými rty k představám orgiastické rozkoše.

 

        Viděl v zetlené zvědavosti kost drogy, rozkošné k zamilování oběti rané narkomanie, vystrašené lačným předivem očí,

             jež zavadili o zkurvené produkty nozder, vdechujíccích sníh pryskyřice, jednou čárou za druhou, usmívající se vyhřezlým ohryzkem...

 

      Celý ten mazlavý raveový kloub generace, teken los tekenos, matroš rozbíječka, žehná hlad po extázi, euforii, blyštivé srdce umělé blaženosti, konvulze po dcerách zhuštěných, artilérií, hierarchií síně počitků, mladého, zdrogovaného mozku, smějícího se mysli, motajícího vážnost celého životního obzoru, balícího do papírku myšlenky na svátost, pokuřující kašel věku, sdílející stepující na energetický crossbreed, 

 

          v temnějších barvách hodiny tance drogové litanie, většina už svoji kapsli prokousla, prášek se dostal na jazyk, odtud do žaludku a do mozku, působí tam dlouhé hodiny, než se vypálí tancem, spotřebou vody a obnovou živin a energii, ta regenerace je osvětou...když v klackách z kýblu v Dubnaněch na stagi, na morákovi udával tón Bitchswitch   a všechny krásný krystalický smažky měli pré, své prostřeno   tomu vyjetějšímu světu....nezlobte se pro všechno na světě, už jste něco podobného zažili, už vám řekli, že máte nádhernou vnitřní energii a první a poslední věc byla tahle ....? 

 

 

IV.

 

    "Po zádech, to není migréna, to je sirup kyseliny, čtverečky, hlava ježíše, ohnivý vzory..."

 

      Slyšel frenetické a flegmatické pozorovatele, doléhající, u ohně kočovní podivní a navíc čarodějní mimozemšťané,

          rozdávající LSD, mající k vám blíž něž si myslíte, bouřlivý, klidní, zapálení, enthuziastiční, bombastičtí, nekritičtí...

 

            Uvnitř dítě, s dítětem si ruko podává, mimozemšťan s bytostí v plynové masce, slivovici shánějící, a fakt tekno motokára,

                    na ruce a laserech sítě, okousané rožky, na trípku projektor je bůh světelné iluze, podmanivé pábění žíly v odletu,

                         vodletu žíly jako svině, když tekmatičtí uživatelé na kolečkových křeslech vydírají své sebevědomí,

                                    

          mluví o bedínkách, papírech a bodovém systému, i dnes, na pokraji hojné nádhery zfetovaného rozbřesku,

              on sám střízlivý ož jen v představách lidí, měl by se vrátit na základní školu a znovu si ty roky spočítat....

 

           Odkud k němu doléhají paprsky, svítí jich na klaviaturu desítek, na tripu s portrétem JEžíše, jak klopí zraky, hloub,

 hloupý pionýr s plnovousem nebes, klove bradu v rychtě amfetaminového a metamfetaminového blátivého polymeru, 

                cirkusového šapitó, opodál, v jiný den, pobíhají měsíční předáci, po pěšince od koníčka, mladý jde zkoulovaný matrošem doublovaným, netřeba vysvětlovat, zhrzení pochopí, radostní se rozveselí, víkend se blíží...

 

              V.

 

 Viděl její tvář s černými stíny, vyjetými kolejemi pantů, vybledlém v Šeherezádině duši,

          v tavených koncích dojezdu drogy, křečovitě se usmívající jako jeptiška z večerníčku,

                    hrající si na démona z lajny, malá dívka, přepnutá, zjizvená drogou, klaun k pověšení za slzičku...

 

      Zamrzlá energie, rozdrásané mandle od plechového teroru, když dropuješ, kouříš a bereš piráty jako ona,

          rave o sedmé ranní, osmé ranní jdeš do kempu a vidíš modré tekutiny, vytékající z úst pobledlé metamorfózou,

             slunce ranního, když hledáš masku pro civilizaci, společnost boží a odleháváš, dáváš odlehčit kapsám,

       

       Vytváříš zemi snů, jezero snů na hraně tvých schopností, jsou to tvé schopnosti, schopné sami oživlýchvstání,

           holemu kolenou třpytem myšlenek, šimrajících obludu v oblacích, nahých, bosou nohou chodidla běsnících

              na posedu neznámé silulety, vidí mne, chtějí mne, cítí mne, jsou to zvědaví pavoučci na obzoru, abys dnes nezemřel ...? 

 

        Už jen vyhledat hřbitov, jak se můžeš cítít takhle skvěle a bídně zároveň, jsi snad ze štěstí, že nemusíš odpovídat? 

 

     Měl by jsi k ní jít blíž, vyhledat ji, zasét do její duše takovou touhu, okouzlovat...jsi spát, tenhle....

 

VI:

 

 Cítil zelenookou královnu se šátkem odhodlání na hlavě, 

           v povzdechu nad šňupnutím v budoucnosti,

                  kam toužila by po okamžiku, odlehčit bolesti, existenci,

                         kam stoupají ta jejich těla, mladých dětí ze stanice drogy ?

 

                          Odklidit trosky po bezdechém, smýt pláč měst a polí,

                               natáhnou šev euforie, klepat hudbou časoprostoru,

                                   vše vstřebat, na dýško nedát, zase jít spát,

                                        pod mostem, v hororu, cítít, žes do toho mohl víc dát...!

 

    A zpoza srolovaného okýnka, drogová víla s fascinující postavou,

             z odlesku obrazovky telefonu, snímala každičký poslední zrak,¨

                     pírko ze zkušenosti, že krystalická extáze, pro něj již nemá smysl,

                      oddaně to slyšel od jiných přátel, jen aby vyhráli, vezmou si trochu peří,

                        pravda od brady jim běží,...

 

      Přítel, první jej spatřil, druhý den jej oslovuješ drogová vílo,

                   oddaně zapisuje moji hospitalizovanou za věčnost,

                         a dodává, že lidi budou mít tichošlápka rádi...

 

         V požáru enkláv hlubin noci, nacházel výrony prohřáté serotoninen, dopaminem, euforickou letargií beatu,

             maskovaná kloboučkovou výhní, co bys nám asi řekl autentického o citech, jsi otupělá krysa,

                prohnilá fyzicky i duševně, většina mladých čechů stojí o takový popis...asi nic nového pod sluncem.

  

          Psilocibin nad úplným ránem, absolutní tržní mechanika, kočovní překupníci drogových nápojů,

                vše smícháme, budete sí cítít čilí, neunavení, svěží a nadopovaní, TDíčka, krása toho žít, jen žít,

                        a do toho míchat vše, jíst, pít, chcát, srát, milovat, šouštat, chrápat, a znovu snít a taky být.

 

    " A to všechno jen občas, jen otevřeně, jen co zbude...ještě přesnídávku princi ?"

 

 

VII.

 

 Zaříkávání šamana toho celého kapitalistického obchodu, skončení lineárního času, nástup a nášup párty,

          nekončící spirála hudby, vytrhne ze světa, jede si svůj čas, vědomí do něj zapadá, jako mozek do počítače,

                jako čudlíky od mantinelů, kde se nacházíš, kde jsi, kde stojíš, myslíš, a  už jsi zase támhle, jak táhlé lůno myšlenky...

 

          U spacebaru, dušená diskuze tří gentlamanů, vizionářský kvítek, kdy české poctivé houbičky přebíjí ty mexické,

                  v plném počku dvou sáčku vůči jednomu, snědl jsi jich hodně, od rána hned několik, ty věci se děly, byli jako skutečné..

                     Jako ..? No jasně, nejsou to prostředky extáze miláčku, jen nahrážka, curanderos, niňos ztratili starou energii...

 

           Ale stále přitom ležel v tunelu bytí, nad ránem absurdní a groteskní obraznosti, kanou se z kaňourů myšlenek a loděnek,

                  nevýslovnosti zanikají v jeho dechu, flétny jsou daleko, jediná ústa kromě těch jeho jsou daleko, pohledy na děti drogy,

                        bolestné, žádná jeskyně bájné sentimentální, blbé sráženlivosti...

 

        Pohyby odebrané pod hlen nebeský, vznícené exempláře duší, epilepsie vzpomínek, přátelská vytržení v pravdě a euforii,

                       když lesk ve věžích poznání, za zlo, klam a lest jsi vyměnit, a dávku drogy v náprsní kapsičce...jen pár květů nic víc.

   Houbičku s gangou připraveny ke stesku, ve světle zastavit čas a znovuobnovit vizionářovu autenticitu vnitřního zraku počitku....

 

 

VIII.

 

Dále viděl blízkost znaménkam v obroušcích brýlích, uskakujícího padajícím asteroidům, jiným entitám, jiným žroutům parketu,

         a stálicím a zase rozdělovačům energie...nemohla by jsi být víc lidská ? Díky ! 

                  Psychotropní stage a dynamo dimenzí v pohybu. Orientální vůně Šivův smích v ní. Sarasvání se ovíjí kolem barev těch tónů, 

         

 Tnutých, krémových, nepopsatelně zvoucí do pohybu vymyšlené hry, Mária na lunárním kmitočku rotopedu, sválající svištící,

                šrumů naježené extáze, krystalické hudební explorace.

 

     Při ranních poprašcích, vdechoval chronologii částic, jednoho kluka - opilovače květin rozkrojených s ním, v něm, v obdivuhodných sentencích

           o vesmírné mysli, skupenství výchovy země, zelené ekologii a prostředí programů a znalostí o nevědění, vizionářích jako byl Nikolaj Tesla,

                přínosům a jejich zhodnocení, a ten který ví, že nic nev, jako on Sokrates, to přiznání...status znalé nevědomosti...a stále upřímnost ...a láska

     "Pro to, že někomu dáš, daruješ tvůj čas, tvůrčí i životní čas, a vrátí se ti co ? jen pětina, třetina energie, jen část, jen papírky, zelené šuštivé papírky...myslím, že by ti to mělo dát víc než jen tohle...dělat jen pro někoho koho opravdu miluješ, být s ním na cestě duše, zapomínáme na misi, pro naše malosti, ješitné střevíce těch rán....

 

 

 

IX.

 

   Jěště se neozval, podíváš se a oni ze střiček rozvazují další dávku, radši budu chlastat, říkal si.

 

   S dalším opravdovým raverem po maturitě, co mu říkal o perníku, jak se po něm necítí dobře, je mu špatně,

           s tím svědomím, že si to vzal, sedí u bazénu s dalším upřímným člověkem, co se poznal a ví kam má jít,

                dnes se usmívá za příklad, je to krásné.

        A Tomáš rozmlouval ve viskonzitě vteřin, o životě svobody a úplného vyšlehaného vypnutí,

               na starou hrdost, na řádky co by jsi nemusel psát, kdyby jsi věděl, že to k něčemu je,

                        že všechno poleví, nebo zapomene, a něco jsi měl vypilovat, ale teď už je pozdě, nemyslíš ? 

 

               Štáva a zhrbený stage, sejf nekonečného okamžiku v zatmění tvé mysli,

                    rozsvícené jako žárovka, rád kombinuje kyselinu s extází, to se pak redefinuje řád,

                             chaos a bolest, jenže to přemýšlí za něj, neproduktivně a přitom tak sytě

 

             Jak celá nesmazatelná zpráva o životě, starou orientaci na basskytary a oči, jež svítí vodou,

                       celým kolem ve kterých vidí otisky pravdy a řetězce bytí, lásky a nenávisti,

                             když umíralo tvé tělo znovu a znovu, vyslékalo se, rodilo se z ega, bodrem sežráno,

     

             Šupinami břidlicového pastiše, jednoho lidského pozorovatele důlních hvězd, 

                  možnosti žít, plavat, cítíti, popíjet znovu živou vodu moravskou,

                        na veslech pohody a krásy jedinečnosti přátelského okamžiku. 

 

"A tzase bys projednou na to mohlo zapomenout, dnes žádné šlehy, rozumíš ?"

 

          Stačí málo a ze substancí mozek reorganizuje svou plastickou formu,

                má tam takový šelf, a ten pak zabliká, když si vezmeš moc,

                     hele moc nehroť na mně jo, vím co beru, sám mi řek, že je to narkoman,

                          ještě se tváříl tak dobře, páč si to věděl přiznat, narozdíl v mnoha věcech u tebe.

 

    (Jak na tom slunci dokážou ležet, tak tam muzou ležet jen šlapky nebo smažky)

 

 X.

 

 Dřív tahem štěstce překlenul se žaludek o mimochuť k jídlu,

          přestavěnou zažíváním skomírájících čekání na soumrak a únavu,

               soumrak organismu před popravou úsměvu, z blaženosti dojezdů - vstávaje pozoruje,

                   za střiček předávat dávky, po zrníčcích pervitin, předtím překládá obchody

                         s rakouským amfetaminem, je nezběžné takto vysvětlovat mysli odpor,

                               jen pokud se nezaopatří a nepokusí se tě vyhledat, každý dokument slouží jako důkaz,

                                   tak si laskavě dávej bacha co píšeš, rozumíš ? 

 

  Za částky dvaceti euro se celý sněžný prašan v sáčku plastikovém vydává,

        jak blahosklonné, jistě by si jej koupil, kdyby neutratil poslední peníze za zelenou šlukovku,

             jak propadá barvám přírody, ještě slabostněji než těm drogám, 

                a čarodějnický klobouk za dvě stě korun, aby si vylil svou vášeň na slabikách...

 

  Ve stylu mafiánské písně a mracích jahodového pyré,

          se té kočičce klepající děsivé rty, a panáček, maje obavy o krásu,

                  rozežírané bytostnými projevy drogy, naši šanelové metamfetaminové Sue.

 

    KLid před deštěm, lázeň šňupnutí, přitom znovu křičí, kdy že si to půjdou dát,

              a čaroděj ji tak zřel, po dni holém a do Morákova rozpřaženém, nových sil pohledů,

                  v záď mil dav český moravský, slovenský i rakouský,

                       atmosféru vykouzlil ze zbytků pil, až do nedělních rozjasnění žil,

                            aby život jádra čirého nepozbyl, jež po svlačcích očí hezkých děvčat smyl.

 

 

 Snad už se nepřistihneš, aby jsi bral cizím drogy. 

                 Tam po kapslích déšť přišel a larvy ze střiček 

                    začly se natahovat do nosní dálnice

                         a do stříkaček znovu a znovu, jehlic přenášených k prodeji,

                             žádné jsem stejně neviděl, jen lžu jako kurýr svatých,

 

     Po všech kloboucích a střevících protančených přišel déšť a bahno s ním vytvářelo se a i tak se tančilo,

          s dobrým bratrem po rumíčcích, slivovici a zlatých sutinách vína Zagora, červeného, tobě svěřeného,

                 po pivíncích a špíčcích se pohupovali myšlenky, jen vytrvalý déšť...

 

  A dámy řvali jak strašně chtěli by už na lajnu...že začali hodně brzy to brát...stůj při nich nějaký avatar...

 

     Přicházeli i další a mrkev zalomenou k ústům si dávali, aby ji kouřili,

         a lidé uvěřili noci švárné a genitálie k sobě připevňovali,

                ohřáli se v kempu Josefof, vyposlechni novou hudbu ze světa i domova,

                

     Techninky vzato tam prožili svůj ráj, ale to ani zombie nechtěl by slyšet o pěnězích,

         a zase ani tento rok, třetí ročník na Moráku nikdo černého vibrátora nevyhrál,

                na celý to Morákovský bál, raný šílený breakbeat, breakcore a seed we need !

 

                   A z controlerů hrál a do pozdvižení do upršené noci extázi vyvolal...

 

                     (Při smrti zprav si tvar, bradko těchto skupenství...další dobrodružství letí k prameni..)

 

 '!"