Otázky a odpověď.

Anotace: Život, deprese a drogy.

Sakra, ta hlava mi asi za chvilku pukne. Chtělo by to panáka. To je ale asi nedosažitelný. Všechno padlo při mojí soukromé oslavě toho, že mám konečně čas se vyspat. Už ani nevím, kdy to všechno začalo.
Možná ale vím proč. Nikdy jsem nebyl nijak výjimečně úspěšný, až do jednoho dne. Neváhal jsem, dřel, úspěch se dostavil docela rychle. Bohužel vše má svoji cenu. Moje cena byl čas, který jsem asi měl trávit jinak. Říká se, že kdo chce vše, nemá nic. Možná až teď konečně chápu, že je to pravda. Díky svojí práci mám teď dost peněz, dost peněz na dobrý, velmi dobrý život. Nechtěl jsem se ale vzdát ničeho, a tak jsem to poprvé udělal. Dalo mi to sílu, ten bílý prášek mi zase vrátil můj život. Jako bonus jsem k tomu měl život dobře zajištěného člověka, který má všechno. Pravda, občas jsem vypadal nevyspale, ale to se na mojí pozici dalo očekávat. O mém malém pomocníkovi neměl nikdo ani tušení. Proč taky? Proč by mě někdo podezříval? Měl jsem přeci všechno, co si jen v necelých třiceti letech lze přát.
Začaly přicházet otázky, moje vnitřní otázky. Bohužel, čím víc bylo odpovědí, tím víc a víc otázky přibývaly. Až se objevila asi ta poslední. "Chci vůbec takhle žít? Je tohle vůbec ještě život, který jsem si přál?" Vím, jak získám odpověď, dlouho jsem se na to připravoval, a teď je to tady. Sedím tu ve svém pohodlném masážním křesle. Z reproduktorů mi hrají Ramones. Bože, jak já je miluju. Přijde mi, že mi snad viděli do hlavy, že mi předpověděli budoucnost.
Před sebou teď mám tři předměty, ale důležité jsou z nich jen dva. První je sáček, sáček toho svinsva. Proudí mi ho teď v žilách dost na to, abych dostal odpověď na svoji otázku, nesmí ale přijít pozdě, abych se ještě stihl spasit. Druhá věc mi má zachránit život. Je to náramek, má na sobě tlačítko. Když ho zmáčknu, do deseti minut tady budou, až uvidí tu první věc, píchnou mi jednu zázračnou látku, která bude mojí záchranou. A třetí věc, ta nejdůležitější. Je to fotka, jsou na ní tři lidé, na dvou z nich mi vždy záleželo. První osoba jsem já, druhá je ona, ta, která do jisté doby dávala mému životu smysl, a pak on, můj syn. Vím, že když jí řeknu, že jsem s tím skončil, vrátí se ke mě. Co na tom, že jsem to vlastně dělal pro ni, pro nás? Utěšuje mě představa, že doposud jsem jí dával dost peněz na slušné živobytí jak pro ni, tak pro mého potomka. Navíc z moji pojistky by byli živi ještě dlouho po mém odchodu.
Ale tebe šampione, tebe je mi líto, nikdy jsi mě pořádně neviděl, nebudeš si mě pamatovat. Zkazit život sobě, to není problém, už se mi to dávno povedlo. Ale tobě, tobě to nudělám. Ty jsi ta odpověď. Nemohu ti to udělat, nechci, aby si s tímhle musel žít.
Sakra, ale co teď? Prsty jsou už docela studené.. myslím. Neposlouchají, pokusím se ještě tu věc zmáčnout. Hele, svítí to, vypadá to, že se to povedlo. Ale já už pomalu usínám. No hoši, snad přijedete včas. Držím vám palce. Tikťak, tikťak..