Strážce přírody Kapitola 5: Zvláštní shledání

Anotace: Tak po dlouhé době se opět vracím. Neměl jsem moc čas a ani nápady tak jsem teď radši knížku na chvíli odložil. Snad se vám tato kapitola bude líbit. Moc mě bavilo jí psát.Pěkné čtení!A pokud natrefíte na gramatické či jiné chyby, dejte mi prosím vědět :)

Kapitola 5: Zvláštní shledání

Po tom, co Jenny utekla pryč, se musela schůze odložit. Nemůže přece pokračovat bez vcelku důležité členky. Spěšně jsem na všechny zamával, řekl, ať mi zavolají a vyrazili jsme s Aydu opět do ulic města. Bylo osm hodin večer a nikde ani živáčka.



Cestou domů mi hlavou probíhaly myšlenky o tom, co se vlastně stalo v tom sklepě. Takhle přeci dryády vypadat nemůžou. To je jako kdyby satyrovi narostl ocas krokodýla a začal by plivat oheň.

Nebo to třeba i dryáda je, ale příroda se tak zbláznila, že znetvořila i svoje nejmilejší výtvory a opatrovníky.

To všechno byla možná pravda. Doufal jsem ale spíš v to, že se jedná o bytost, o které jsem nikdy neslyšel. Přeci jen to možné je. Stvůr, nestvůr, bůžků a polobůžků bývalo snad i více než lidí. Teď to samozřejmě již neplatí. Lidská rasa kompletně potvrdila svou dominanci a nachází se na všech koutek naší planety. Takový McDonald najdete dnes i na dně Tichého oceánu. Slyšel jsem i něco o Starbucks na vrcholu Kilimandžára, ale kdo ví.

Aydu byla zticha. Držela se u mě jako poslušný pejsek a stále se jen lísala a chtěla, abych jí pohladil. I to mě štvalo. Takovéto zvíře se nemá dožadovat pohlazení či pochvaly, takovéto věci bych jí měl dát, když si to opravdu zaslouží, anebo když já sám uznám za vhodné.

Možná byste namítli, že na ní vlastně závisí můj život a měli byste určitě pravdu, ale tady se nejedná o vztah psa s jeho páníčkem. Toto je založeno na hluboké úrovni důvěry, opravdové důvěry. Oba dva se musíme snažit za každou cenu přežít, jeden z nás umře a životní cesta se nám přeruší oběma.

Nicméně obměkčila mé několik tisíc let staré srdce a já ji jemně poplácal po hlavě. Svůj vděk mi vyjádřila olíznutím ruky a oba dva jsme pokračovali.

„Ty, Dive. Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu za Jenninými zády viděla jelena?“ zeptala se po dlouhé době mlčení Aydu.

„Nezdálo se ti to, já ho taky viděl,“ odpověděl jsem jí.

„No, a neznamená to, že by se mohlo jednat o něco víc, než jen o další Dítě přírody, nebo jak ty těm zeleným hlavám říkáš?“ pokračovala Aydu v otázkách.

Pojem „zelené hlavy“ používala Aydu dost často. Neměla totiž moc v lásce jiné tvory či jejich zvířecí společníky. Jednoho času, když jsme oba byli ještě mladí, nahnala Brey (leopardí Okusay mého učitele) na strom a čekala, dokud nesleze. Když ji to po třech hodinách přestalo bavit tak se odebrala zase za mnou. Ale dodnes mi vrtá hlavou, jak se dospělý leopard mohl bát vlčího mláděte.

„O něco víc? Jak to myslíš, o něco víc? Všichni bohové či bůžkové jsou přece již dávno mrtví nebo se uchýlili do říše nekonečných lesů. Ledaže by se některý z nich vrátil zpět, ale to by ho stálo strašné úsilí, a proč by se vlastně někdo tak mocný vracel zpět do tohohle prohnilého světa?“ začal jsem a Aydu se hluboce zamyslela.

„Ale víš přece, že někteří bohové zde stále mají svoje zdroje síly. Ti, kteří čerpali z deštných pralesů se přeci před šesti sty lety vrátili, sice jim to nijak nepomohlo a pralesy byly kompletně zdevastovány a společně s nimi i oni, ale aspoň se o něco pokusili. Třeba znovu něco zaniká. Něco, o čem ani já ani ty nemáme ani zdání,“ myslela si Aydu a já nemohl nesouhlasit. Zdálo se mi to dost nemožné, ale to co říkala, mělo něco do sebe.

„Ano, to zní jako dobrá možnost, ale co by tady mohlo nebýt zničené? Co pochází z přírody, co ještě lidská síla nezničila?“ Vyhrkl jsem na Aydu tázavě.

Chvilku přemýšlela, ale nakonec mi dala odpověď.

„A co takhle příroda samotná? Zamysli se nad tím. Však ty sis toho musel všimnout, oba dva jsme slabší a slabší. Tvůj strom slábne. Nikde neslyšíš ani jednoho ptáčka. Tvoje veškeré snahy něco vypěstovat končí neúspěchem. Jako ty musela dopadnout spousta jiných bytostí. Nemůžeš být přece jediný na světě. Třeba to ale dosáhlo takových rozměrů, že si toho všimli i takový bohové a bohyně. Co ty víš, možné je vše.“

A to mě právě děsilo. Že možné je vše. Jediné, co mi opravdu vrtalo hlavou, bylo to, že jsem to stvoření, které jsme viděli ve sklepě, absolutně nepoznal. Umím všechny keltské či jiné bohy nazpaměť. Ale nikde jsem nečetl, ani neslyšel o bohyni s takovými dary, křídly a opatrovníkem jelenem.

Zbytek cesty jsme už nemluvili. Nebylo o čem. Oba dva jsme přemýšleli nad otázkou, zda je možné, aby se na tento svět znovu navrátil někdo z bohů.

Byl to dlouhý den a tak jsme byli rádi, že můžeme být doma. Udělal jsem si svůj oblíbený čaj. Aydu si lehla na svůj pelech a snažila se usnout. Já ale spát nechtěl. Potřeboval jsem zjistit co je ta Jenny zač.

Prohledal jsem snad celou knihovnu, veškeré mé vědění, a nenašel jsem ani zmínku či ani malinkou podobnost tomu, co jsem viděl dříve tento den.

Žádná bohyně s takovýmito schopnostmi či ochráncem jelenem se v žádné mé knize nenacházela.

Začínal jsem dostávat deprese. Musel jsem na to přijít. Tohle nemůžu nechat být.

Když jsem zrovna listoval „Encyklopedií bájných zvířat v zemi Liorské“, uslyšel jsem, jako kdyby někdo někde škrábal. Pomyslel jsem si, že to asi jen Aydu tak moc chrápe, a opět jsem se ponořil do knihy.

Po asi třech minutách jsem slyšel velice silné zabouchání na dveře, až jsem si z toho upustil encyklopedii na nohy. I přes neskutečnou bolest jsem se dobelhal ke dveřím. Rány neustávaly a byly silnější a silnější.

„Už jdu, chováte se, jako kdyby venku začaly růst stromy,“ prohodil jsem a sám jsem se svému špatnému vtipu zasmál. Aydu se probudila a zahleděla se na dveře. Ani se nezasmála. Vtipy mi nikdy moc nešly.

Konečně jsem dokulhal ke dveřím a otevřel jsem je. Nikde ani noha. Chvíli jsem se rozhlížel a po pár sekundách jsem našel na podlaze pergamen. Opravdový pergamen. A na dveřích byl vyrytý jakýsi symbol.

Rozbalil jsem nejdříve pergamen a pustil se do čtení.

„Zítra osmnáct hodin, bar Highway, buď tam.“

A to bylo celé. Jen takovýto krátký vzkaz. Ještě bylo dole jakési razítko. Bylo totožné s rytinou, kterou jsem měl na dveřích.

„Ten symbol znám, je to symbol božské trojice. Boha Toutatise, Taranise a Esuse. Jsem překvapená, že jsi ho nepoznal,“ promluvila Aydu.

Já ho poznal, byla by ostuda, kdyby ne. Ale děsil jsem se toho, proč je na mých dveřích.