Vně života

Anotace: Liter a antiliter, pokaždé když sem napíšu byť sebeimpozantnejsi text, vymaže se nebo anuluje a pak to musím znovu vymýšlet jak nějakej rezolutní našeptávač aby to dávalo smysl nebo se v tom ztratil právě ten přechozí nesmysl co neměl a nemohl umřít.endro

Opravdu na ni myslel

Celá struktura se podbízela budoucím výbojům plazmy

Znovu je mimo proud a následující věta nesouvisí s tou předchozí.

-----

Měl zjevit celý vesmír celé jeho soustavy a celé hvězdné mapy který kdy kdo mohl vymyslet.

Stoupal výš než si kdo myslel a přitom byl pořád na stejné židli s tím stejným všeumem a iluzí drahé směšné tváře lidské bytosti.

Poslední spojení jej znepokojilo natolik že po přečtení jej spálil a rozhodl se že za a) napíše následující povídku b)zabije své ambice a už nikdy nic nenapíše.

----

 

Ve městě se smrákalo na soumrak a v jedné ulici se potácel mladý muž, hluboce intoxikovaný a ovlivněný látkou, která mu dala náhlédnou, že něco s časoprostorovým kontinuem není tak úplně v pořádku. Psal se rok o kterém zde raději pomlčím, neboť období se střídají příliš rychle v posloupnosti, kterou lidská mysl není schopna sdělit, pokud neprožívá zlomek z mé extáze. Hybrid celé té hříčky spočívá ve spojení, které navozuje technologie extáze. Jenže tu noc se neprojevila extáze, byla to spíše marihuana, kterou měl a jeden jeho kamarád mu řekl jak ji šlukovat a on jej poslechnul a vyzkoušel dvojpotáhnutí do zadního traktu privilegované ligy sedmé vrstvy plic. Stálost toho okamžení vyprovokovala vize, které jsou pro některé lidi známé, pro některé ne. 

 

Kdybych mohl popsat celou cestu toho prožitku, musel bych vzpomínat na svátost toho bezbřehého smíchu, který bere vítr z plachet trpělivosti a myšlenkám, které se nezapsali do paměti, nebo do očí těch, kteří o nich vypovídají a že vypovídat něco znamená, nemusí znamenat vůbec nic nebo taky všechno. Předem se omlouvám za nemístnost a nepatrnost těchto sdělení, ač podléhají entropii a zákonům termodynamiky, může se zdát, že jsou večná, iluzorní, repetivní, pomíjivá, nepomíjivá, jakákoliv.

 

Vstal a zasadil předmět do jiné doby, pravděpodobně budoucí, setmělé, pohaslé, více zářivé a zářicí než listina paradoxů na zakázané straně vědomí a jeho projevů a průzkumů příštích staletí. Mluvím zde o vynálezu polypapu, abych nepřerušoval linii invencí, ozdobím ji photopapem, či jiným nekopírovaným odkazem na obsah, ve kterém se zjevují situace z každodenního života. Autor tak jde liníí, po nichž šli mnozí, a ti mnozí jsou živí a předávající, část z nich je mrtvá a nesmělá, nenávidím nesmělost a stahy ve kterých kruciální úzkost přetváří mé zábrany a ty zábrany mne stíhají a přece se v nich ztrácím a nedokážu tak naplno žít, vyjádřit se, osouladnit osu osobnosti s vesmírným cítěním situace. Nemístný rozbor intencionálních a astrofyzikálních dat. 

 

---

 

Proč píši, když tabulátor je vzájemná a vzdálený jako přeska na tíživém tlačitku doby, vykloubeném někým v herně, kterému odkapává kečup přímo na tlačítko é. A znovu ta palčivá bolest v předloktí, sval se protěžuje, neboť zjevená energie stlačujících písmen ti nedá spát a ty se pokoušíš bojovat o výraz, znovu a znovu se pokoušíš bojovat o výraz, o souboj v příběhu dějin, o posloupnost na svaté listině vteřin, které ti byly vyměřeni a ty jimi pohrdáš a mrháš svůj čas a talent na něco co nikdo neocení, nikdo nepodpoří, naivně se domníváš, že cokoliv co není láskou má jakoukoliv cenu. Aniž by ses podíval do zrcadla propasti hlubin, utíkáš, unikáš sám sobě, svému dílu a ve svém díle se obětováváš pro toho, koho ani neznáš, ušel jsi celou tu cestu sem, aby jsi padnul, nebo aby jsi zvítězil a dobojoval ten příběh, který sis předsevzal a který s koňskou dávkou trpělivosti a odhodlání máš vytvořit, dokonat, vydechnout a zalapat po něm, až přijde osudová hodiny bytí. Vše tvárné je náhodné a vše náhodné je tvárné až po tom co to přetvoříš, přemyslíš, jako šlitlich na kapustě nijakých gest hokynáře, božského hokynáře a malom졚ťanského příštipkáře dechu. Dechu na minulost, ztracený poklad času a truhla zahradníka, který se nepřijel podívat na své rostliny, totiž semínka zkázy, nebo obrození, totálního obrození za kterým se podíváš jednou za sto let a užasneš. 

 

Psaní a tvorba je okornicí, okoralou okornicí, okosticí ctnosti, kostí velebnosti a zatvrzelou vírou udělat díru do světa po které pes neštěkne a každému bude k smíchu, k pláči, k hovnu, nebo jej k přístupnému dotahování hodnot a promýšlení scénářů, které se nestali, nebo se potenciálně mohli stát, kdyby někdo v paralelních momentech přítomnosti, sondoval na neústupném a vsazoval těmto řádkům smysl, tak aby šli po pořadě a ne po nepořadě. Nesleduji pořádníky na které se dívá někdo z parte na hodinovém hotelu v ciferníku historie. Vítám jen ty smysly, kterými protéka příměr, bolest, hladina v níž umírám, protože jsem hodně paličatý a snadno se deharmonizuji a tak vstupuji na křehké pole, tenký led, abych vysvobodil myšlenku z věčného mramoru, který už se dávno rozplynul v hlavě někoho jiného. Povídám, že veškerá literatura, která kdy plula před mými zraky se odrážela již v hlavě někoho jiného. Jenže já tam nežiji, jsem přístupný sebevyjádřením a dokáži usoudit i rozhodnout cele, jen když jsem celý a úplný. Prostě sám sebou. A veškeré látky, které formovali mé vnímání, moji pouť za sebou samým, mne znepřístupnili mým opravdovostem a mým ctnostem ve vědomí již obsaženým. Celá ta feromonní, dopaminově-serotoninová hra na uspokojenou, estrogenní fermentace a plastová manifestace tetra-hydro cannabinoidového pocitu, mne stála víc sil, než by byl kdy někdo jiný schopen vynaložit na poli, při poctivé práci, či při pomáhání vesmíru narůstat obsahem, který je důležitější než principy náhody, synchronicity, entropie a akustiky.

 

Znovu se vydávám do zdivočelých oblastí. Stojím čelem velkému nebi. To nebe se otevírá. Hlásám jeho otevřenost. Není kudy se ubírat. Samo se ubírá. Padám skrz a napříč. Musím se smát. Mám jen poslední vteřinu. Život je celá bída a veškerenstvo hry. Násobek násady a přístav přísady. Koření mne orestuje když na něj pomyslím. Ta dávná ruka kreslí sama sebe. Znal jednoho hada, který se kousl do ocasu. Jak se ten had jmenoval ? Proč vzniklo vědomí ? Je možné že je to celé simulace ? Dobře poskládané dílečky ? Boží šachovnice se vracejí do módy když na to pomyslíš. Jenže mne se zdá, že nemyslíš. A je ti tak lépe. Je lepší nemyslet, když ostatní nemyslí ? A komu o tom budeš vyprávět. Už ani papír o to nestojí. Vytváříš cesty, které jsou prostoupeny. Jak se s tímto smíříš ? Budeš ještě krutější než lichváři, paranoia, čerpání ze druhých ? Máš vůbec právo na to psát a tázat se po principech vědy, vědomí, fantazie, neprozkoumané cesty na konci horizontu, do mnohých větví dalších se formující a protahující. Jsi patolízal, když myslíš, že některé zážitky tě obahatí více než jiné. Vše je kniha předepsaná někým vyšším. Buď realistický do té míry do které je komiks tvého života surrealistický. Poslední věta je bez ohledu na názor čtenáře (kohokoliv) geniální a nebojím se to prohlásit. Pár lidí už to řeklo nahlas. Jsem takový. Umím takovým být i výt. Když to přijde a oni tě podpoří, nezemřeš. Jenže parte ti vystaví stejně. A lidé se dál budou bát, smát se o smrti i po smrti. Tedy po té tvé smrti. Je to velmi chlácholivý pocit, představovat si, že už tu nejste, jste dávno ztraceni, jste hyperprostorem, kybermatricí, něčím za světlem, něčím co prohlásí, buďme světlem. Zase ta touha nepředstavovat si jaké to bude, zase se jednou prohlásit za mrtvého, svatého, nebo národního hrdinu, vymyslet celou soustavu postav navzájem propojených, osou protnou život těch, které milujeme, být na vlasti a třásních něčeho dějinného. Podařilo se to někomu ? ŘÍkají si ti lidé nějak ? O čem vyprávějí nejlepší spisovatelé ?  O sobě ? O věcích budoucích  ? O scénářích které prožili lidé kteří žijí na tého planetě ? Je to přece absurdní myslet si, že se cokoliv stalo před tím, než započal pouť tento vesmír. Jaký Vesmír ? Tento ? Už zas ? Není to příliš otázek na jedno noc, na jednu hlavu, na jeden spis ? 

 

------

 

Posledním odstavcem bych začal povídku, kdybych věděl jak ji jen zkonstruovat. A proč ji vůbec psát, když byly napsány tisíce přede mnou. Kdyby si alespoň nebyl člověk líný nalézt ty sluchátka, nasadit je na hlavu a vypálit ten dynamický a souladný tok vět, které tolik očekává, po kterých tolik touží a prahne, dychtí po smyslu a dychtí po uznání, jenže není uznání bez bolesti, trpělivosti, utrpení a snahy více než marné, více než strádající a podlamující, stále se vznášet to dokáže každý, ale snést se na dno a vylézt na hranu vzpomínek, živých, nových, fiktivních, naprostých a dokonalých, to je um, to je ten top, to je gravitace gravitality po které prahne čtenář, kterého vytvořím. Tvoří čtenář příběh nebo příběh čtenáře. Otázka hodná k nezamyšlení. Neobrácené inverze se vracejí aby navnadili dokonale hřmící klid samotné klidné hladiny neexistující mysli. Negace plodí negaci. Nadechni se a uč se, alespoň na chvíli se obrať v hrobě, ač tam ještě nejsi. Už jsi byl na své kremaci ? Buď plodné dítě země, nechoď daleko pro výraz. Nač vymýšlet stovky nových výrazů, neologismů slovosledů, mytologií, předmětů a zákonů, když už je vše vepsáno v tobě samém. Tomu skutečně věříš v nejúplnější skutečnosti dějinné osobnosti volby ? Nehraj si nenuceně na vyvoleného když jím nejsi. Tehdá v tom lese jsi měl pár temných chvilek, které tě mohli dostat do skutečné totality teroru, absolutního vyznání a poznatelnosti vesmírné dimenze. Jenže je možné a může se tak zdát nezkušenému, že jsi je promrhal, horizontálně jsi promrhal své druhé já, tvé nejlepší já, třeba tvé poslední já. Co na tom záleží ? Komu to budeš vyprávět ? Znovu upadáš z nesnází vyjádřít to nezběžné a přitom jsi ve svém tvůrčím náboženství nikam nepokročil, nikam jsi nedošel, na ničí práh jsi nezaklepal, nepokleknul před všeobjímajícím znakem veškerenstva, před neznámou tváří, které se odevzdáváš ve chvílích nejspodnějších i nejvyšších tišin, za kterými naléháš a jim podléháš, jsi nezvladatelný, čili nedokážeš zvládnout své některé přednosti, nebo své podobnosti, nebo své odlišnosti, za nimi už jen prach a popel, jen bezvládné tělo nicoty, ukliďnující píseň na konci srdce.

 

-----

 

Paměť tě nešálí. Odkus se bere touha ? Touho ? Bereš mne za svou za svého za udělátko časoprostoru ? nebuď patetický hromotluk patolízal a debil. Jsi někdy velmi psychotická osobnost. Bipolární amnesteziant. Přechozí spojení je neuvědomnělé a mělo by být vymazáno a archónů a kronik všech devítí vesmírných soudců. Nikdo takový není. Jen zábavná tvůrčí predestinace myšlenek na svátost nebo něco podobného. Ale jak se k tomu dopracovat. Jak se dobrat koncového dobu existence, když jsi nabyl vědomí, jež tě opravňuje vyhostit svoji mysl na závěr toho všeho, jak to jen nazvat, jak to jen popsat, jak si nechat poradit, když neumíš říct ani pořádné, opravdové či podřadné prosím. není podřadnější práce než spisovatelského řemesla. Opravdu si to napsal. Je to mučivé být tím co ostatní nemají. Být jen tím co se pořád nechává unášet do sfér, které jsou jinými nazývány jiné a nebojím se vykrást spisovatele, který tvrdí, že v jiných krajích by jeho jinokraj označili za našinec, nebo našinec za jinokraj. Je pravda, že někdy má v hlavě nasráno, jenže slepice se rodí i o vánocích a kuřince jsou občas všude, když si neuklídíme chlév. Chlév Mysli ? Měl rád podobná spojení. Příváděla obecenstvo do rozpaků, jenže jak si s nimi poradit v místech kde žádné obecenstvo není. A je tam máslo? A já se zase odmítavě stavím k věcem které nemají pražádnou souvislost s ničím co bych kdy slyšel a píši to jen abych zahanbil lidi, kteří nikdy nečetli knihu, kterou miluji. Jak že se ta kniha jmenuje a je opravdová ? To nemohu říct, nemohu ani říct odkud pocházím a jaké jsou mé plány, chci zůstat v utajení, líbí se mi hábit, černá kápě a příliv smývající čelo černoty, oběti, mdloby svědomí a nesvědomí, každý ten z těch, kteří psali pro úlevu a pro slast. Ti slabí, nemocní a posedlí. Ti ďáblové věku, který dosud nebyl pojmenován. Ti za kterými se propast zavřela příliš rychle. Věty přicházejí, protože na něj myslím a je to pusté a zvrácené, myslet na někoho jako je on. Jenže jeho odkaz přežil. Víme to stoprocentně, že přežít svoji dobu je provokativní a neustálenné. Co že jsi to použil za slova? přežít svoji dobu, že je neustálené či snad neodvratné ? A jaký slovosled bude použít někdo kdo by se snad rozhodl tě číst. Ne stále nemohu nevěřit, že nikdo takový se nenajde. Třeba ten pláč pod dómem, krupička třásňovité hmoty, nahé shledání posledních slz. Odpusť mícho míz. Budu se muset shledat se svým protějškem na druhé straně.

 

-----

 

Ve skutečnosti, a je radno si to přiznat po promarněné hodině datlováním, se snažil vydestilovat zážitek, čirou vzpomínku na nestálost povahy na psychózu z látek měnících vědomí na neurčitost stavu, kvantového řečiště za běžným každodenním vědomím, úzkost zvířete před porážkou, radost před vítězstvím, očekávání před první porážkou, soubojem a vyústěním nové budoucnosti. Jak snadné psát a používat tvar ve slově budoucnost. Amenhotem Budoucnosti. Starosto přednosti, řekněte nám kde jste vzal onu postavu ? jakou postavu tuhle ? Jste snad padlý na hlavu ? Šplouchá vám na maják ? Uklidněte se laskavě tato hodina je jinokterá a výsledky jsou zase jen nepatrné. Už zmlkněte, bude se nám lépe usínat, na tohle opravdu nemáme energii, musíme přece jít žít své životy a ne se ztrácet v životech těch druhých, v životech těch, které mohou zůstat neotevřený, opilé jen vínem tajemství. Copak to stačí ? Ptal jste se dětí ? Máte vůbec někdy rád onu pravda, která už netančí s nikým, neboť je otrhaná jako hábit dobrodruha, který ji kdysi unesl a zval ještě svou hlavu a svůj kořen srdce, filosofem. 

 

Nebuďte mne ze svého hrobu, do této doby se nemusím. Napište to dřív než začneme znovu myslet na něco co vás přesahuje. Třeba sretikulum svobodného myšlení, copak vám nestojí pro něj žít, pro něj tvořit, pro něj se živořit a na konci umřít ? Já a umřít ? Nebuďte směšný ! Smířím se jen s nesmrtelností! Vy jste ale tvrdohlavec! Tvrdohlavec ale kreativec! To vás ale neopravňuje psát tyto a podobně otravné sentence. Serete si na hlavu a víte to nejlépe sám. Snad jednou za tisíc let se narodí někdo kdo docení podobný blábol. Víte co je váš problém ? Předsevzetí, ukradené předsevzetí, tisíce lidí na tisíce místech s dávají předsevzetí, které si nenalijí, nenaplní je. Jako kdysi ti tři nebo čtyři na houbičkách, copak to celé mělo smysl, létající koberce, krajiny bez zákrutů, křičení do mraků, smání se do listí, výsost nacházení a zdvanáctěnní osobnosti za denního světla. buďte realista, způsobil jste sobě a jiným jen problémy, není vhodný den se procházet po věcech, které ostatní již vědí. Věci vidoucích a věcech budoucích. Těžkotonážní zkáza. Tohle bych smazal. A zbytek taky. Jenže už jen ústupek je svoboda a blahu, překážka zjevením a název ve hvězdách. Vy jste snílek. Ano přiznávám a také si to myslím. Jste rovněž šibal. A kdyby zbyla plocha pro další odstavec, nadepsal byste jej 'hodina básníkova'. Tak budiž. 

 

----

 

Napsal jsi příteli, který se ptal, kam že jít na brkyns. Ano skutečně takto to napsal. Proto ta pachuť některých příspěvků. Je v tom vždy nějaká přísada, látka, nikoliv esence, ale substance, esence je vědomí, tvořivé, spolutvořivé vědomí a substance je instatní, bořivé, páčivé, paklíčivé a nespořádané, a tok je takový a lidé jsou takoví, jiní a přece sví, obelhávání psychickým a psychologickým make-upem na sobě a na druhých a celá ta záležitost je žene ke hněvu, frustraci, zbystření nad prázdnotou bytosti, která právě prošla, protože její odér byl příliš silný nebo příliš temný. Ta nerozhodnost dalšího slova je mučivá a brázda bránice se rozprostírá po celém kole. Kupa lidí se našla, kteří našli své vyjádření, jen jeden se pořád hledá. Jenže Holan kdesi napsal, že i hledání je nakonec budoucností, tedy že bude budoucností, nebo že budoucnost je ve hledání nalézána sama. A jiný zase napsal že vymýšlení nejlepších způsobů a kategorických imperativů v předpovídání budoucnosti je vlastně jen cesta jak ji vynalézt. tu noc jsem byl neklidný, nevěděl jsem jak na to reagovat. Napsal jsem člověku, který má vitální oko vysoko. Jakže ? Prostě člověku, který sází hodně myšlenek na malém prostoru a vždycky vás nechá v úžasu a vy jen nalézáte ztracené zrnka dechu a sbíráte své osobní galaxie přepychu inovativního pocitu a domýšlení se po působnostech univerza. jeho jméno. Ponechme anonymní, jistě jste jej už našli. Inspirace a plagiace musí zůstat v utajení. Má tvář je stínová, tmavá, temná, závěť bude rovněž psána temným hadím jazykem. Potomci, vzniknou-li budou mít život plný paradoxních zadání a ve všem bude skrytá symbolika. Je možné že nic z toho ve všem nenastane nebo už nastal. Kdo by dočetl až sem, má úroveň šest nebo sedm. A jaké jsou družby této úrovně ? ponechávám odpověď ve hvězdném dynamu dlouhodobé otevírací doby obrazotvorného. Chci-li myslet obrazotvorným, nespustím z očí blakeovo tlachání. Toužím spatřit jeho hrob. už dost. Opravdu dost. 

 

 

----

 

Znovu mimo mísu. Nasral jste snad i dneska mimo mísu ? Nebuďte takový klížil, přece se máte bát o své teplé křeslo, o své povolání, o svoji kariéru a profesní růst, o reputaci, střechu nad hlavou a tuny osobních předmětů, které vás svazují a omračují, abyste nakonec měl ze života hovno, nebo alespoň redukci toho, co zaměstnává vaši spořádanou a neosvoboditelnou mysl. Řekl někdo slovo neosvoboditelno ? Tak řekl ? Přihlašte se! Támhle vzadu. Ta ruka je mi povědomá. Buď zticha hajzle. Tady hlídám já. Sbírka je hotova. A co ten klíč ? Jaký klíč ? Klíč k povídce, kterou jste hodlal napsat na začátku sdělení. Není-li již pravda, že v kolonce máte zadáno:povídka. Hovno povídka. Hovno hlídka. To je ono. Bude se jmenovat Hovno hlídka. Oblaha. Obleva blaha. Moc poetické. Hovno blaženných. Moc rozporuprné. Prd. Prd. Prsu prd. Jste hnidopich a nikdo to nikam nedotáhnete, řeklo dítě géniovi. 

 

Pomyslete na ten okamžik znovu. Sedím a šlukuji. Vydávám s na cestu autobusem. Je den a je včera, čtu si onen spis. Jaký spis ? Přece ten úryvek z post-kyberpunkové litanie! Kdo jej zase napsal ? Jak zase ? No tak kdo jej napsal ? Jděte do prdele, copak vám nejsem k nenadání dobrej spisovatel ? Ano jste tak průměrně vycizelovaná nula, měl byste si ze sebe více dělat legraci, jenže co když to nejde a člověk je zatvrzelej balvan, co když člověk není věčná činčina a čivaví játra, co když se nám nakonec nepodaří obsáhnou, přijít s konečným smyslem, omylem planckovi platnosti, hibernací realativity, co když se reálné stane kvantovým dřív než se tomu tak naučíme. Umíme již všechno jsme úplní. A tak co jsi nám chtěl říct ? Všechno jde dopředu, nemohu vyhynout, říká kdo ? Zase někdo něco říká dřív než se naději a vysvobodím tu tečku na konci věty dřív než se dvě nebo tři děti narodí na opačném světadílu zeměkoule. Austrálie a Oceánie. Tam by jsi rád letěl že ? Se ptáš ? Ptáš ? No jasně. Jo, letěl. Za aborigincema a dal si dvojitej tonic s ginem. Je den kdy na něj mám. Konečně píšeš normálně, trvalo to celou věčnost a ještě s přestávkama. Píšeš někdy jako svatej a někdy jako někdo koho tlačí dlouhý sraní nebo vedení. a tvůj styl je tlustej, uber a staň se někým i když ho potom třeba budou nenávidět, jinak tvé texty smetou ze stolu, ne jen texty, překlopí pár stolů, pokud se neprosadíš, chcípneš v díře s tou holkou od vedle. A je tomu tak. Skončíme spolu v hrobě ?  Jdi někam s tím sevřením, je tisíce jiných krásných holek co běhaj s úplnou odevzdaností tomu co je čeká, potkáš ji někde jinde, na jiné straně, břehu těch předurčených. 

 

Dál se neptal. Štval se za vzpomínkou která nevznikala. Byla příliš slabá a přála si být příliš krátká. Seděl s novým polypapem, zařízením, které připomínalo noviny. Bylo velké asi jako kontaktní čočky. Na těch čočkách se promítala budoucnost. Vlastně minulost. Vlastně nic. Jen on sám a milion různých simultánních domácností. Obrovský paragram vědomí v různých parcelách planetárního děje. Diskontní vibrace a konfekce manželského života. Parcely rozkouskované nějakým nepříliš zručným kouskovačem na pizzu. Pizza vědomí. Koláč myšlenky. A mezi nimi každodenní situace. Situace situací situované mezi přítomnost, nepochopitelnou přítomnost a čas mezi zvědomněním a určením jeho ustálené podoby jehlice, se kterou vyšíváme realitu. myslíš "Realitu". S tou bych moc nevyrukoval. Proč ? Je explozivní, dynamická, saturgická, olověna i rťutoidní, prochází bodem varu i absolutním bodem mrazu. Jo a kde se ukrývá ? V krvavých románech, velkolepých epických ságách, fotonovejch lodích, hobitích ponožkách a americkejch úsměvech či českejch sochách všech svatejch ? To bys chtěl vědět. Mám takové předsevzetí: poslat všechny koncepty do prdele. A kde skončej jednoho dne všichni ? V prdeli. Na dně. Ach ta rakev. Ta rakev. (Šibalské preludium k onomu věku) 

 

-----