Nesnesitelný pocit strachu

Anotace: Dům plný záhad a tajemství. Kdo by ho nechtěl prozkoumat? Je jen na vás jest-li máte dost odvahy.

Je mi zima, velká zima. Venku padají bílé vločky, lesknoucí se v měsíčním světle. Slyším praskání polen v krbu a vítr venku, jenž naráží do okenic. Zimou se chvěji u planoucího ohně.
Jsou prázdniny a já jsem poněkud skončil u svého strýce na návrh mých rodičů. Strýček žije osaměle ve velkém domě v hloubi strašidelného lesa. Strýc je vážně zvláštní má velkou fantazii a je často strašidelný a taky je někdy dost psychický.
Celé město, ve kterém žije je celkově zvláštní.
Sedím ve velkém křesle v knihovně u krbu. Místnost je stará plná starých knih skrývající tajemství, uprostřed místnosti leží velký starobylý koberec. Vlastně všechno je tu staré, jako z nějakého zámku. Jeho dům je hodně velký, plný skrýší a tajemství, ještě nikdy jsem nebyl všude. Je tu také několik pokojů, ve kterých už nikdo řady let nespal, ta představa mě děsí, nechápu jak tu může žít sám, nikdy jsem neměl tu odvahu tento dům nějak prozkoumat. Jediné na co jsem se sem vlastně těšil, bylo vypravování jeho srašidelných historek, o kterých doposud nevím, zda je opravdu zažil.
Mám trochu strach, proto se více zabořím do křesla a čekám na strýce, který šel udělat čaj. Pochvíli přijde a podá mi čaj. Cítím se divně, zvlášť z ticha, které mezi námi panuje. Obávám se co bude dál.
Zadíval jsem se do krbu a uslyšel podivné zvuky, otočil jsem hlavou a kouknul se na strýčka, spal, jak mohl usnout? Bylo mi blbé ho budit a už mě dál nebavilo tam tak sedět, adrenalin ve mě stoupal, rozhodl jsem se jít napříč strachu možná i nebezpečí, a tento dům prozkoumat. Zvedl jsem se a vyšel dveřmi na chodbu. Byla tam tma, věděl jsem, že strýcova světla v takovém počasí asi nefungují a ani jsem nemohl najít nějaký spínač. Posvítil jsem si petrolejkou. Vlekla se tam chodba a kousek dál byly dvoje dveře. Rozhlédl jsem se kolem, chodba byla úzká a podél ní ležel dlouhý, červený koberec a na zdi visely originálně malované obrazy. Trochu mi to připomínalo Drákulovo doupě... Nejvíce mě na tom děsilo to, že když jsem se ohlédl do dáli, byla tam jen černočerná tma. Šel jsem k prvním dveřím a sáhnul na kliku, to nepřežiju, říkal jsem si a pomalu jsem dveře otevíral, dveře vrzaly. Až jsem je otevřel nakoukl jsem dovnitř. ,,Haló?" měl jsem pocit, že nejsem sám, byla tam postel, stůl, skříň a velké zaprášené zrcadlo. Vešel jsem dovnitř a kráčel vpřed. Tipl bych to na dětský pokoj. Šel jsem ke skříni a otevřel ji. Nic tam nebylo, jen prach. Došel jsem k posteli a koukl z okna, houstla se tam mlha. Už toho bylo dost, vyšel jsem z pokoje a radši jsem už do toho druhého pokoje nešel, ale šel jsem dál chodbou. Měl jsem strach, bylo ticho a já měl pocit, že se něco stane, pořád jsem šel dál. Prohlížel jsem si obrazy kolem a uviděl dalších několik starých dveří, ale radši jsem tam nechodil. Pro mě zdající se nekonečné cestě jsem narazil na schodiště, které vedlo dolů, bylo krásné, jako ze zámku. Bylo z mramoru a na stropě visel velký křišťálový lustr, místnost byla velká. No, a tak jsem šel dolů a měl strašný pocit, že mě pořád někdo sleduje, ale snažil jsem se tu myšlenku vymanit, pro jistotu jsem se zastavil uprostřed schodů a otočil jsem se. Nic. Celé to tam je opravdu strašidelné, držel jsem se u zdi. Slyšel jsem své nohy, jak tiše našlapují a tlukot svého srdce. Mísily se ve mě pocity strachu, připadal jsem si jako v hororovém filmu. Pokračoval jsem a z ticha uslyšel zvuk, připomínající mi hru na klavír, nebo zvuk hrací krabičky. Zbystřil jsem jestli se mi to náhodou nezdálo, ale opravdu něco slyším. V tu chvíli jsem dostal neuvěřitelný strach!! Panika se šířila celým mým tělem já nebyl schopný pohybu. Nevěděl jsme jestli mám zdrahat nahoru, dolů, nebo zůstat stát. Duchové, říkala má mysl. Otočil jsem se a utíkal co mé nohy stačily. Běžel jsem po schodech nahorů a o každý schod zakopnul. Zvuk sílil. Vyběhl jsem nahoru a rovnou chodbou dál. Byl jsem zadýchaný a pořád jsem se otáčel. Strašný pocit běžet před něčím, měl jsem pocit,že mě to dohání nebo mě někdo slyší, já však nezastavil.
Najednou byl zvuk slyšet přímo předemnou. Otočil jsem se a běžel nazpátek. Nemohl jsem dál a slyšel jsem kroky. Vešel jsem do prvních dveří, které tam byly, za účelem se schovat. Vešel jsem dovnitř a rychle dveře zavřel. Běžel jsem do kouta místnosti a choval se za nějaký stolek, popravdě do skříně se mi moc lézt nechtělo. Rozhlédl jsem se po místnosti a uviděl klavír. Klavír. Myslel jsem, že se zblázním, co když ta věc co mě tak straší je právě semnou v místosti, nebo se mi to jen zdálo? Zkrátka bylo pozdě, seděl jsem na bobku přikrčený v koutě nervózní, zadýchaný, s bystřeným sluchem. Slyšel jsem venku pofukovat vítr a viděl jsem před sebou křeslo, které se mírně otáčelo. To je moje smrt, neskutečně jsem se bál. Když v tom jsem slyšel ty kroky za dveřmi. Panebože, panebože. Kroky se zastavily. Slyšel jsem dotyk na kliku a náhle stalčení kliky. Přísahám, že moje srdce vynechalo úder. Já se zblázním. Teď umřu. Až klika byla stlačená, dveře se začaly pomalu, vrzavě otevírat. Přitiskl jsem k sobě víčka a čekal na svůj konec. Otveřely se. Stála tam černá postava. Stlačil jsem se více ke stěně a marně doufal, že si mne nevšimne. Co se to k sakru děje?! Málem jsem dostal infarkt. Když v tu chvíli postava promluvila. ,,Jsi tu?" řekl, a já v tu chvíli poznal, že to je strýček. ,,Strýčku, jsi to ty?" trochu jsem si oddychl. ,,Ano, kde jsi byl? Chtěl jsem ti vyprávět historku." Zvedl jsem se a šel s ním zpátky do knihovny.