Kontrasty a Variace

Anotace: V kontrastech nacházíme porozumnění, osobní vyjádření a reflexe pod pokličkou tvůrčí radosti i smutku jednoho dne, završené básní naší planetární kultury.

 

 

Vše o čem ten den přemýšlel bylo poněkud závažné. Něco mělo texturu jasnou jako kánon z démantu, jné věci se leskly jen na oko.

 ce se o tom zmínil i ten, který se o tom všem dozvěděl až ze vzpomínek. Doprovázímdebn se v myšlenkách, je jasný den, probouzím se, vím, že mne čeká nějaká mise, hudební, zvuková, v hlavě mám přetlak, myslím na to, že budu zvukařem i když už dlouho natáčím, sonickou produkcí a experimentováním se zabývám jen chvíli. Vidím, že se něco musí stát, toužím mít své vlastní studio, vím, že je to nevyhnutelné, o čem všem sním ? 

 

 Vím, že je všechno relativní a že veškerá relativita je všechno. Dlouho do noci se snažím přijít na řešení spojené s budoucím nahlížením na moji profesi. Jsem dočasně zaměstnán jako brigádník ve společnosti Tesko, předtím jsem chvíli jezdil pro dáme jídlo a něco si vydělal. Jenže jsem průserář, tak to šlo na pokutu za marihuanu, když mě chytili dopraváci v červnu při cestě za longboardingem do jeseníků v Olomouci. Olomouc je taková osudná, kdybych skončil v brně nastálo, už bych měl na masárně asi dávno bakaláře, jsem to ale oklikář. Tak už dlouho sním o Famu, že budu režisér, zvukař, kameraman, prostě mám naivní představy o sobě samém, nebo možná mám i talent, jen to je otázka vůle, píle a od, je vevzdání se tomu, vidím se v tom a tom a pak zmatkuji a hledám se zase jinde a nakonec brečím, že se mě nepodařilo najít, nedo dospět, co já vím. 

 

 V tom se zase přetvařuji a o jiných mám zlé myšlenky, protože se mi nehodí do plánu, nebo prostě přecházejí po špatné planetě co jávím, někdy mám uvažování jako patnáctiletá holka, někdy jako superinteligentní robot nebo světec, básník či popelář, je ve mně spousty rozporů, někdy dost temných, jednu dobu jsem už na vyhlídce věčnosti a rozkoše z absolutní hudby a lyriky věků a v druhé noze už se houpu pod mosíká všeobecně tem nebo končím tento život, protože mi nevyhovuje dočasná nátura bytí, systému a společnosti. Ovšem s tím se má co dělat právě v té věci, které se říká všeobecně mysl, takové mystérium na konci toho co je ticho. Jenže už zase něco ve mne nechce být z ticha, vyndává to ze mne paletu.

 

Možná se mi to stalo, protože jsem pochcal ty kosti, poslední dny byly hodně rozmanité, mohl bych o nich vyprávět, kdybych našel ztracenou trpěliivost a zase se uvelebil v krajině zapomenuté duše, té ztracené a zlomené duše, naříkající nad osudem, právem vyniknout, nezemřit, nebo se setkat s odstínem sebe samé. Vidím, že budu muset začít ještě toho dne po půlnoci, myslím, že jsem poslouchal hudbu, určitě to byla hudba, vzpomínky na pražský trip, běhám po praze, mám rád vyhlídky, to bylo minulý pátek, v pátek ráno usínám asi o čtvrté, možná později, plný dojmů a nových nadějí na studium zvuku, vidím se jako performer interaktivních médií, už mám v hlavě zase budoucnost světelného designu a dalších nemožných věcí co se rodí a zápolí s tím co vzniká. 

 

Probouzím se úplně dočista zkrápnělatělý, tělo je rozložené, rozležené, místy někde jinde, stavím se do role intervence,vstávám a jdu si dát čistění zubů, k snídani dlouho nic, potom bagetu s feferonkovým salátem, žádná podřadná symbolika boje ani znamení. Vím jen, že se mi zase v hlavě rodili hranice, musím si dát nové záležitosti do playlistu, jinak nemůžu jít ven, stále ta touha být napřed, jenomže jsem pozadu, když to tak vykládám. Po čase se něco stalo, nacházím nové sety, stahuji si je do mobilu, poslouchám kvalitní sluchové reprodukce, multičetné myšlenky na nové obzory. 

 

Po chvíli se dokážu obléci a vypravit se ven, tam potkávám slunce je před čtvrtou odpolední. Nyní nemedituji, proto věty jsou zkosené a nelehké, nelétají jako to obvykle u mého tvůrčího procesu bývá zvykem, mám zase nutkání se někam dostat, jdu dovědecké knihovny, vracím ptáka jež zastavuje čas, výpravu za ptákem času, ten komiks a pak taky knížku Milese Davise, jeho autobiografii, alba a tak. No a půjčuji si kmeny, a zvukem do hlavy a tak to je je další krok, vystupuji i zbrojnice, jdu tam, jdu si tam pro nějaké knihy, o jazzu, elektroakustice a italském názvosloví, časopisy o vesmíru a projektech minulého roku a taky něco co čtu o barvě zvuku a slově. Jak tak přemýšlím, volá mi má drahá, mladá ať se děje co se děje, zním zase odměřeně, něco se děje, to je zase ta doba ticha mezi hovorem a dárcem času, dárcem slova, říkám ať se rozhodne, nejede domů, procházím se v myšlenkách, chci ji tady nebo nechci, rozhodování někdy bolí a proto prskám na okno svého odrazu. 

 

 Rád bych šel nahrát nějaké zvuky, tak říkám ať klidně jede, že příští víkend je přece náš a taky že je, bude náš jak to vypadá, nejlépe v Praze na výstavišti se rozjede show velkolepá a strhující. A pro to taky žijeme, nechat se uhranout, zadiktovat, jít ven do tmy a do ticha, píši nevyzrále dnes, jako dítě. Ale příhody se staly, zmíním tu všechny něco odteklo za slovy, něco mne neslo dále, setkání pod mosty, vidění do graffity, hudby, okamžiku, světla světa. Natáčení zvuků a světel, aut a vlaků, bude z toho experimentální film, vím to, protože se tím sytím ,něco dám do oběhu ať se o mne ví, ať je o mne známo, že dokážu ty věci dát dohramady i jinak. Jsem jiný a stále ten , co nahrávstejný, chlapík, docela jistě muž co nahrává zvuky.

dějí

Procházím se nocí, až na okraj Olomouce, tam nalézám záznamy mnoha dní minulosti i budoucnosti, inspirace mne proniká, vlaky projíždějí a odjíždějí, zachycuji jejich dráhy, okénka jsou ty životy, a míhají se a už jsou pryč, nad hlavou hvězdy, spanilé a dárující, pronikavé hvězdyalézám předměty. Nalézám svět textur, nabíjí mne to energií a to je chlad a mrazivo, nevnímám to prostě nalézám, snažím se vykřísnout zvuk, dát do toho energii, po proudu řeky a proti ní, tam slévají se slova a záznamenávající se klidně s dechem pomazlí a poté jej zastaví aby viděl dál.

 

 Jde až na konec, další most a vrací se zpátky, pátrá po světlech, pod mosty, představuje se hraje jako Dj, organizuje akce, na opuštěních industriálních budovách, obhledává místnosti jde až na horu, vše je temné, měl by do toho dát více, nalézat vše ve městě, které je mu blízké, žije tady a on v něm cítí tu poému, prochází jej křížem krážem a taky zde nalézá negativitu, bojuje s ní, bojuje v sobě. Jde dále, na lidech zde mu záleží, vezme si poklici a jde poklidně domů, se sluchátky na uších, proti němu muž s vyholenou hlavou, ptá se na co má ten disk v ruce, prý na výzdobu pokoje, přibližuje se, naklání, je o hlavu větší, beru roha, zakopnu a roztříštím se i se sluchátky, ten mne teda prohnal, debil vyholenej, nácek zasranej, o důvod víc proč je nemít rád a tak doléhá hlad, ego je celé otřepané, jde si koupit doutník, vanilku, to nepomáhá ale úleva se dostavuje, vystavuje, chrlí chvaty v koupelně, bude cvičit, bude se lépe prát, co tě nezabije to tě posílí, jako průchod říčkou v únoru, když myslíš že ti umrzli prsty na nahou, jen se rozcvičuješ, bude to boj, vždy to bude boj ten život, ale chce to bojovat, stát na místě a dýchat zhluboka, dýchat, tahat za jeden provaz s těma správnýma lidma, užívat si co jen to jde, na konci nás čeká jen cesta, další cesta do jiné dimenze, hudba a láska je to jediné co tady máme, to nejlepší s rodinou a zážitky, které lze sdílet, psát o nich, vytvářet příběhy a nové cesty, dívat se na hvězdy a jejich svit a věděť, že za svými sny a touhami má cenu jít, do posledního dne jít. 

 

Je lepší napsat báseň o tom všem, než se jít oběsit,

Je lepší nechat věci plavat a lehnout si do teplé vody,

nadechnout se poslechnou si neurofunk, jazz, klasiku.

 

Je dobré mít na paměti silné zážitky boje i odpočinku,

je dobré přehrávat si to nejlepší i nejhorší co nás potkalo,

je dobré bojovat za stálost nezapomnění nebo vyjádření lidství.

 

Vím, že mne sem něco poslalo, něco vyššího než jsem já,

vím, že to cítím a že hudba je nástroj přesahu,

je dokonalá jako naše první jeskyně mysli.

 

Jenže mysl je jen nástroj, k něčemu co ji přesahuje,

je to tablo, tabula rasa ze světla a zvuku, 

času a prostoru, ta extravaganza estetického výstupu,

 

lidské bytosti přicházejí a vytvářejí,

udávají chod dimenze hmoty i to co je za ní,

vše paranormální co vychází z mých úst,

 

už je to dvacet tisíc let co letěla kost,

do vesmíru pod planety pod povrch slunce,

pod přítomnost velkého atraktoru,

 

toto obrovské intelektuální dobrodružství,

extatické dobrodružství, druhotné druhohory příhod,

zážitků sil a dlouhé části životů procesu,

 

Tvůrčího procesu, ten je tvůj, ten je unikátní,

to je lidské zvíře, produkce a kondenzace idejí,

 

To jak to vytváříš, čím jsi jazykem, prstem k něčemu za,

za tím, komponovaným liminálním fenoménem,

reprezentací obrovské magnitudy jazyka a světa,

 

odrazem toho šimpanze, kterému se zrodil sen,

jako ve svatojánské noci, jako androidu snícím o ovečkách

a elektrice a dalších reprosoustavách naší granulární syntézy bytí,

 

observace proudnosti, prostituce soudnosti synergie,

katalyzátory obrovských systémů a struktur,

živelná síla počátků bez konců, vstup do transcendentální dimenze,

 

přesahy alternativní historie, násadky budoucnosti,

vyjádření stovky let a světelných textur

a stále ta chlupatá opice na posteli snění,

 

do snění do Snu do něhož ssahááž,

do technologie míru, lásky strachu a komunikace,

abychom se dostali na úroveň sebe samých,

 

 porozumněli kolektivnímu vědomí i nevědomí,

 kognitivním aktivitám vyššího stupně,

  organizaci vyšších nervových soustav,

 

 dominovali ordinovali vystupovali za svá ega,

  dávali najevo souhlas i  odpor spolupracovali,

  činili se šťastnými i něšťastnými, hovorně se modlily za dnešek,

   který byl včera zítřkem, kterého ses bál nebo jej miloval.

 

 A to bude pro dnešek všechno,

   mé příspěvky jsou dlouhé

    je to můj styl nebo mám co říct,

    mnoho slov a mnoho na srdci,

 

     Jednoduchost je svatá, zříct se jí ne.

 

    Věřím, tedy jsem, žiji sním vytvářím.

 

 Děkuji Ti Matko.