Vězeň

Anotace: Tato povídka byla napsána podle mých pocitů. Zhostila se mě velká deprese a já to prostě ze sebe musel dostat ven! Rád uslyšim kritiku i kompliment...:)

Nejsem obyčejným člověkem, který by řešil své problémy s jednou rukou v kapse. Mé pocity jsou smíšené, mé problémy vážné. Mnohdy přemýšlím nad smyslem svého života. Ptám se sám sebe, jestli mám ono privilegium žít na světě, který není určen pro slabochy, ale odpověď ve své mysli hledám marně. Připadám si jako vězeň. Jako vězeň, který je odsouzen za to, co neudělal. Jsem uvězněn mezi čtyřmi stěnami. Jedno z potěšení, které mi zbylo, je okno ven. Toto okno je jako vstup do jiného světa, ale tam pro mne není místo. Často stávám u těchto "dveří" , které vedou do jiné dimenze a hledím skrz mříže ven. Tam, kde je svoboda a volnost. Závidím všem, co můžou projít suchým popadaným listím, dotknout se věcí pro mne nedotknutelných, zaposlouchat se do zpěvu přírody, pohlédnout na člověka, který mi je blízký a říci mu Mám Tě rád!
Má můj život - uzavřený do tmavé krychle plné smutku a beznaděje smysl? Toť otázka!
Jako druhé a zároveň předposlední potěšení v mém dosavadním životě je noc. Když usínám, myslim na krásu života a lehce zavírám oči, potom upadnu do hlubokého snění.
Zdá se mi sen…..
Jsem na sluncem prohřáté louce u lesa a slyším, jak mi stromy svým šuměním listí dávají najevo, že jsou šťastni mou přítomností. Stejný kompliment mi pošeptal i studený vítr. I slunce, které se teplými paprsky dotýkalo mého těla prozradilo, že sem obyčejný člověk. Byl to krásný pocit, při kterém se mi rozzářily oči. Pocit, který jsem doposud neznal. Až teď sem si připadal jako normální smrtelník. Byl jsem nadšený světem, okolím a konečně jsem byl poznán sám sebou.
Chtěl jsem jít a začít znovu žít, změnit svůj život od základů. Ale nemohl jsem se pohnout. Byl jsem jako uvězněný. Ano - uvězněný!
Sen se rozplynul a já otevřel oči tak pomalu, jako sem je zavíral, když začínal nejkrásnější sen v mém životě. Mé oči byly mokré od vyroněných slz a plné smutku a zklamání. Dohnávalo mě to k šílenství a tak přišlo na řadu mé třetí - poslední potěšení. Nevim, zda to bylo potěšení, ale bylo to jediné řešení mé beznaděje. Na světě jsem neměl nikoho, pro koho by bilo mé srdce.
Tak proč by mělo bít?
Byl jsem sám a to jen kvůli lidem. Nevěděl jsem za co jsem byl odsouzen, neznal jsem smysl.
SMYSL ŽIVOTA!