Stříbrná ryba

Anotace: Ač se to možná nezdá, tahle povídka smysl má, pro mě až moc jasný.

Se znepokojujícím pocitem se probouzím z nezvykle příjemného spánku. Otevírám oči a zírám na neznámý strop krémové barvy. Chvíli si prohlížím okolí. Ležím na rozložené pohovce, blízko u země. Nevím, kolik je. Venku se rozednívá. Zkouším spát, ale nejde to. A tak vstávám, přicházím k oknu a dívám se ven. Všude je moře. Jeho hladina stoupá, až je skoro u okna. Stoupá výš a výš, teď už nevidím víc než hlubiny moře. K mé blízkosti připlouvá obrovská ryba, na délku je jen o něco menší než já. Má temně hnědé oči a tělo pokryté sedřenými šupinami. Zděšeně dělám několik kroků vzad a mnu si oči. Najednou slyším praskání. Po okně se rozbíhá prasklina jako had, zlověstné znamení. Okno s hlasitým dopadem padá na zem po malých střepech, které se rázem mění v písek. Do pokoje vtéká voda, už ji mám po kotníky. Teď po kolena, po pas, po ramena. Snažím se plavat co nejvýš. Něco se dotýká mých nohou. Plavu nahoru, přerušovaně dýchám. Už jsem skoro u stropu. Něco mě tahá ke dnu, nemůžu se nijak bránit. Už jsem pod vodou, ale můžu normálně dýchat. Do očí se mi dívá ta ryba s potrhanými šupinami. Schovávám si obličej do dlaní.,,Nezapomeň dýchat,"šeptá ryba mým směrem. Neustále to opakuje.,,Nezapomeň dýchat, nezapomeň dýchat. Nezapomeň dýchat." Zhluboka se nadechnu. Sundávám dlaně z obličeje a rozhlížím se kolem. Nikde není voda. Stojím na pevné zemi, na sobě mám bílé rozevláté šaty po kotníky. U mých chodidel leží ryba. Oči má zavřené a vypadá mnohem menší. Její šedivá barva se mění na zlatou a ozařuje celou místnost. Nakláním se k rybě a beru ji do rukou. Září méně a méně, až se nakonec jen párkrát zatřpytí. Rybka otevírá oči a vyděšeně se na mě dívá. Její tmavě hnědé oči jsou jako zázrakem světle modré.,,Nezapomeň dýchat,"říkám rázným hlasem. Ryba vyskakuje z mojí hrsti, daleko, až k oknu. Nakláním se, abych se podívala, kam dopadla. Plave v průzračné vodě, okolo je ještě několik podobných ryb. Stoupám si do okna, roztřesenou rukou se držím rámu okna. Zbytky střepů se mi zarývají do dlaně, z které mi brzy teče tenký pramínek krve. Nevnímám bolest.,,Tak pojď!"volá na mě ryba v moři. Ostatní se na mě dívají přátelskýma očima. Především jedna, která je narozdíl od okolních rybek, stříbrná.,,Jdu,"mumlám si pro sebe a zavírám oči. Dělám nerozhodný krok do prázdna. Padám. Jakmile se dotýkám chladné hladiny moře, zmenšuju se a moje tělo pokrývají drobné stříbrné šupinky. Jsem jedna z nich.

S trhnutím se probouzím a v očích mám slzy. Teď jen udělat krok kupředu.