Hřbitov

Anotace: Přečtěte si to a možná se se mnou ztotožníte...Třeba pochopíte, jak mi je...co jsem zač...

Jediné místo, kde se dá utéci před celým světem. Místo, kde pro mnohé z nás končí krásný život plný lásky, štěstí, úspěchů a nebo vysvobození ze života plného bolestí, zklamání a utrpení.

Když procházím hřbitovní uličkou lemujících hrobů a památníků, vzbouzí se ve mně zvláštní pocit. Najednu stranu je to strach a lítost, a na druhou stranu vzrušení a štěstí. Můžete kroutit hlavou, že je to nesmysl a že jsem blázen, ale zkuste se do tohoto vyprávění vžít a přestaňte se vrtět!

Když procházím hřbitovní uličkou lemujících hrobů a památníků, vzbouzí se ve mně zvláštní pocit. Najednu stranu je to strach a lítost a na druhou stranu vzrušení a štěstí. Bojím se smrti, neznáma a sebe samotného. Bojím se, že až skonám, budu sám. Sám bez přátel a bez citů. Sám jako doteď. Chodím na hřbitov, aniž bych měl hrob, kde bych mohl složit čerstvé květiny a kde bych mohl odložit své slzy, které mě tíží. Žiju a ani nevím proč. Hřbitov mi dodává sílu a naději, že poznám lepší časy. I když vím, že to nemusí být pravda, ale pouze klam a cesta do neznáma. Bojím se neznáma, poněvadž nevím, co okusím. Jaká další utrpení bude muset snášet mé zjizvené srdce. Každý krok v životě je krokem do neznáma a mé kroky směřují do nitra lidského. Každý krok je pro mne jako rána osudu, která zanechává jen krvavé šrámy, které časem srostou v ohyzdnou jizvu. Bojím se sebe samotného aniž bych měl pádný důvod. Je to cesta do míst, pro mne nepoznaných, kde začínám rozumět slovu smrt.
Hřbitov - pro některé tiché místo plné smutku a vzpomínek na zesnulé vyznačující se barevnými plamínky, které tančí a uhýbají se polibkům chladivého větru, pro jiné místo klidu a nálezu útočiště. I takoví lidé se mezi námi najdou a já se hrdě a se vztyčenou hlavou řadím mezi ně!
Když vkročím za starou, korozí poznamenanou bránu, která ohraničuje jiný svět - podsvětí, nacházím zde pochopení smyslu života. - Při pohledu na malé, hrající si děti mi bleskne hlavou vzpomínka na mé dětství. Na dobu, kdy byl můj život na počátku a všechny pochmurné události přede mnou. Když se zadívám na mladou dvojici milenců, zamrazí mne u srdce. Vidím zamilované osoby, které si hledí do očí a říkají si slova, které se zadrženým dechem poslouchám. Tato slova nikdy nebyla směřována mne, nikdy se nedotkly mého srdce a nikdy se nerozzvučela struna v něm ukrytá. Nevím z jaké příčiny jsem byl mučen věčnou samotou, ale přežil jsem s ní až do této chvíle. V okamžiku, kdy se můj pohled upne na stářím poznamenaný pár - na jejich šedivé vlasy, ochablé postavy, ledové oči plné lesknoucích se slz a kůže vrásčité tak, jako mé zmiňované srdce, vidím pouze dvě lidské bytosti, které prožily svůj život a splnily tak i své poselství. Tyto osoby nemají nic, pouze rodinu a jeden druhého. Jejich život den ode dne ztrácí smysl, až jednou příjde pro ně ten dlouhoočekávající den a jejich ledové oči se navždy zavřou a slzy v nich vyschnou jako kapky vody na poušti.
Je to tak. Lidé se narodí a stárnou. Když jsou staří, čekají na smrt. Příjde smrt a žijí věčně. Žijí tam, kde je pouze láska a lidská přejícnost. Žádné násilí, ani jiné lidské špatnosti tam neexistují. Nikdo je nezná, poněvadž každý dokončil svůj úkol na této zemi, - každý se narodil a po čase zemřel. To je smysl života, který poznáme všichni, až budeme staří. Můj život ztrácí smysl poněkud brzy, ale nemám rodinu, ani milující protějšek. Jsem sám a umírám.
Procházím hřbitovem a hledám volný dům, kde bude odpočívat mé zklamené srdce a tělo zahalené do černého plátna.