Prsa

Anotace: Už dlouho jsem nic nevyplodil. Tohle je jedno starší jednoduché dílko, kdo mě zná odjinud, tak to asi bude znát...

V ještě vlhkých peřinách od potu ležela dvě nahá těla. Ovíval je chladivý vánek, který se dral do pokoje přes otevřené francouzské okno. Muž, uspokojen svým výkonem, usínal s rukama za hlavou. Jako vojevůdce po vyhrané bitvě. Mysl měl prázdnou, nic jej netížilo. Zatímco žena vedle něj měla přesně opačný problém. Její otevřené oči hleděly do stropu a hlavou se jí honila jediná myšlenka. Už několikrát se nadechla, aby promluvila, ale pokaždé si to rozmyslela. Nakonec se však odhodlala:
"Filipe?" řekla nejistým tónem. Nevěděla, zdali má svého miláčka budit, ale vsázela na to, že se stejně vzbudí. Vedle ní cosi neurčitě zabručelo. "Filipe." Ozvala se znovu, teď už jistějším tónem.
"Já už nemůžu, jsem vyřízenej." zabručel muž.
"Ale ne, kvůli tomu tě nebudím. Natáhla se k malému stolku vedle postele a nahmatala vypínač lampičky. Ostré světlo jí nejdříve bolestivě bodlo do očí, tak rychle otočila hlavu ke svému manželovi. Opřela se o jednu ruku a teď už bylo jisté, že problém, který chce řešit, nepočká.
"Tak co je?"
"Víš, o něčem jsem přemýšlela…"
"No a? Nepočká to na ráno?"
"Ne, chci ti to říct teď."
"Tak povídej, ale moc to nenatahuj." Filip se zamračil, ale už se smířil s tím, že bude muset chvilku vzorně naslouchat.
"Jaké se ti líbí ženy?"
"Cože? Aleno, prosím tě, co tě to zase přepadlo?"
"Ne, chci vědět, jaký se ti líbí ženy."
"Mně už se žádný ženský nelíbí, kromě tebe, přece."
"Já ti tady nechci dávat test věrnosti."
"No, zatím to tak vypadá."
"Kdybys mohl na mě něco změnit, cokoliv, co by to bylo?"
"Tvůj zlozvyk řešit uprostřed noci nějaký hovadiny."
"Nech toho, ptám se vážně."
"Já vážně odpovídám."
"Blbče." Alena se uraženě otočila, zhasla lampičku a navztekaně se ponořila do peřin. Nastalá tma schovala spokojený Filipův úšklebek. Netrvalo však dlouho a Alena znovu cvakla vypínačem.
"A co prsa?" Filipovy oči se rozšířily, neodpovídal, snad přemýšlel, jestli slyšel dobře. Alena podobnou reakci čekala. Položila hlavu svému partnerovi na rameno a nechala jedno ze svých ňader vklouznout do jeho dlaně. "Co kdyby byly větší?" Svou otázku zdůraznila žhavým dlouhým polibkem, který ovšem nenašel odezvu.
"Co blázníš, broučku, nepotřebuješ větší."
"A tobě by se to nelíbilo?"
"Mně se líbí tak jak jsou, nic bych s nimi neprováděl. Mám je tak akorát do ruky."
"Prd máš do ruky. Jen o trošku."
"Ne."
"Myslím, že by mi slušely pořádný kozy."
"Jak se to o nich vyjadřuješ? Mně se líbí takhle."
"Prý by jim to dalo i lepší tvar."
"Proč se mě na to vůbec ptáš, když pak můj názor ignoruješ."
"Budu hezčí."
"Nepotřebuješ být hezčí. Mně se líbíš a nikomu jinýmu se líbit nemusíš."
"Filipe, jsem žena, chtěla bych se líbit všem."
"Ale stačí, že se líbíš mně."
"Chceš snad říct, že jsem nějaká šeredná káča, kterou si vzal na milost?"
"Lásko, co to povídáš? Jsi moc hezká. Určitě se líbíš všem i bez velkých tento."
"Už mám na ně našetřeno, zjistila jsem si vše potřebné a…"
"Ne, ne, ne! Takže ty ses už rozhodla a teď mi to jen sděluješ?"
"Tak nějak?"
"Za ty prachy raději někam pojedem."
"Nechápeš mě, našetřila jsem si na to já, tvoje z toho není ani koruna."
"No, to je pěkný."
"A já si za to koupím prsa."
"Proč?"
"Proč? Co proč?"
"Proč tě něco takovýho vůbec napadlo?"
"Jako nechat si zvětšit prsa?"
"Jo."
"Chlapům se to líbí. Myslíš, že si nevšimnu toho, jak se každej mužskej otočí za nějakou nanikou, co je má narvaný ve výstřihu, kterej je jim malej? A netvař se tak blbě, ty patříš mezi ně taky."
"Ale tam přece nejde o prsa…"
"A o co tedy? O inteligenci?!"
"Ne…"
"Tak o co?"
"Hele, velký kozy jsou fajn, ale tak akorát na pohled, to je celý. Já mám rád ty tvoje a jsem s nimi spokojen. Líbí se mi, líbíš se mi a tím to hasne. Je to škoda peněz."
"Už jsem se rozhodla. Nerozmluvíš mi to. Uvidíš, nebudeš toho litovat. Já akorát teď lituji toho, že jsem ti to řekla. Měla jsem přijít až s nimi. Kam jdeš?" Filip si začal natahovat džíny a pohledem už pátral po tričku.
"Do hospody, našetřil jsem si na to."
"To jdeš jako teď chlastat?"
"Hm, jo."
"Dyť už je pozdě."
"Vím, kde je otevřeno."
"Nikam nepůjdeš."
"Proč, našetřil jsem si na to, všechno jsem si zjistil a jsem už rozhodnutej, nevymluvíš mi to. Teď lituji, že ti to vůbec říkám, měl jsem přijít rovnou vožralej."
"Nedělej ze mě krávu."
"Promiň, broučku. Trošku jsem to přehnal, ale musíš uznat, že po tom, co jsi mi tady řekla, si to všechno musím promyslet. Kdo ví, třeba se vrátím a posvětím to tvoje rozhodnutí."
"Opravdu se ti to bude líbit. Udělám ti to pak s nimi a to změníš názor i bez chlastu. Nechoď…"
"Jen na chvilku…"
Filipovy kroky se rozléhaly po prázdné ulici. Protivný půlnoční mráz se snažil najít skulinku v saku, aby se dostal na kůži a kdesi ve stínech číhalo neznámé. Filip si však ničeho nevšímal. Šel cestou, kterou znal už téměř zpaměti. Mohl jít klidně poslepu a ani jednou by nezakopnul.

…

V ještě vlhkých peřinách od potu ležela dvě nahá těla. Ovíval je studený větřík, který se dral do pokoje přes špatně těsnící plastové okno. Muž, uspokojen svým výkonem, usínal s rukama na velkých ňadrech ženy vedle něho. Sotva je mohl vzít do dlaní, na jedno by potřeboval dvě ruce. Žena si zjevně užívala.
"Nemůžeš se jich nabažit, co?" promluvila tiše.
"Ne, jsou úžasný. Moje velký kozičky."
"Tvoje? Snad moje, ne?" odpověděla mu odmítavě, ale se spokojeným úsměvem.
"Představ si, že ta moje doma si je chce nechat zvětšit. No není na hlavu?"
"Aby mi pak moc nekonkurovala…"
"Ale jdi, i kdyby si tam nechala všít míče na fotbal, nikdy se těm tvým nevyrovnají…"