Minulost tají odpovědi

Anotace: Někdy jsou myšlenky a pocity silnější než vy... :) Baví mě tady ta ironie. :) /Z mých prvotin./

V očích jí zazářila jiskra, když přijížděla se svojí rodinou k luxusní novostavbě. Děti byly celé nesvé z nového prostředí, ale neměly jinou možnost: Musely si chtě nechtě zvyknout. Opustily své přátele a poznají novou střední a základní školu. Za všechno mohla jejich matka. Nechápaly, co na tomto městě vlastně vidí. Vždyť se neodlišovalo od ostatních. Tedy jednou věcí ano: Vše tu pro ně začínalo od začátku - pro každého z nich. Vše, co si vydobyli v minulém domově, v novém už nemá žádnou hodnotu.
„Děkuji ti, Petře,“ obdivně se zadívala na svého manžela.
„Nemáš za co děkovat, Marci, vždyť víš, že ti splním všechna tvá přání,“ usmál se na ni.
Dominika už to jejich cukrování nevydržela a s nádechem ironie si odkašlala. Její matka se na ni přísně otočila a jen jí odvětila: „Nepleť se do rozhovoru dospělých, Domi!“ To utišilo také mladší Anetu, která celou dobu jejich cesty pofňukávala, jakoby doufala, že tím matku obměkčí a ona pokyne otci, aby otočil vůz a vrátili se zpět. Nechápala, co se tak najednou stalo. Doma jim přece bylo tak hezky!
Petr zastavil automobil a Marcela vystoupila ven. Ještě stále tomu všemu nedokázala uvěřit. Pokaždé si přála bydlet v tomto městě. A nyní se jí to splnilo. Tedy její manžel jí tuhle touhu splnil. Zbožňoval ji tolik, že to snad více nebylo možné. Poznali se na střední škole. Od první chvíle se oba zamilovali. Jediný nedostatek ovšem spočíval ve skutečnosti, že každý miloval někoho jiného. On se těšil jejím úsměvům, ona neustále jako omámená nějakým mocným kouzlem hleděla směrem k jejich tehdejšímu spolužákovi Pavlovi. Petr to chápal, ale stále se nenechával odbýt. Až se Marcela v Pavlovi celkem podstatným způsobem zklamala, Petr se své příležitosti chytil a už ji nepustil. Z Petra se tak postupem času stal dokonalý přítel, manžel i otec. Nikdo ho nikdy snad nezažil tolik šťastného, jako tomu bylo od té doby. A Marcela se se svým osudem vypořádala poměrně statečně. Jen skutečné štěstí nepoznala. Pouze si nalhávala, že se lépe mít nemůže - ani kdyby byla s Pavlem. Nikdy se to Petrovi neodvážila říct, aby mu neublížila, avšak toto město si vysnila právě od dob, kdy tu žila největší láska jejího života…Pavel. Ne, dnes tu nechtěla bydlet kvůli němu. Tohle místo ze svého srdce ale již nikdy nedokázala dostat.
„Jak jsi spokojena?“ Nebylo těžké poznat na něm pozitivní naladění ze svého skutku.
„Vypadá to vše moc krásně, jsem zvědavá už jen na interiér,“ usmála se.
„No, nastěhoval jsem naše věci za pomoci stěhovací agentury sotva před hodinkou, snad se ti to bude líbit,“ začervenal se.
Vešla dovnitř a rozhlížela se kolem sebe. „Je to dokonalé, Petře!“ Políbila ho. Pak se ale přece jen trošku zarazila: „Akorát možná ta sedací souprava mohla sdílet stejný odstín jako polštáře v křeslech u krbu. Ale to nevadí, i tak jsem tou nádherou okouzlena!“
„Víš přece, že ti splním vše, čím ti udělám radost!“ S upřímným úsměvem ji pohladil po tváři.
Mezitím do domu dorazily i jejich dvě ratolesti a najednou zapomněly na veškerou zlost vůči své matce, když spatřily jejich nové obydlí.

Čas plynul a vše se zdálo být za první dva týdny v novém bydlišti v nejlepším pořádku. Petr si získal ještě větší přízeň své ženy, než tomu bylo dříve, Marcela si užívala nového domova a dokonale o něj i přes větší pracovní vytížení pečovala. Dokonce i Aneta s Dominikou si našly v nových školních zařízeních spoustu přátel a mnoho aktivit, jimiž se bavily.

Zazvonil zvonek a Dominika vstala od učení, aby šla otevřít. Za dveřmi stál vysoký blonďatý muž poznamenaný nejednou vráskou. Do té chvíle ho ještě nespatřila. Lekla se ho. Obávala se, aby se nejednalo o nějakého zloděje či podvodníka, zdejší lidi stále ještě neznala příliš dobře. Začal si ji zkoumavě prohlížet. Díval se jí především do obličeje. Asi se mu zalíbila. - Přibližně tak, jako se líbí prarodičům vnoučata a rodičům jejich děti. Nastala chvíle ticha, ten muž strnul v nemalém překvapení. Pak se ovšem opět vzpamatoval a rozmluvil se:
„Ahoj, já jsem váš soused. Máš doma rodiče?“
„Dobrý den! Ne, co potřebujete?“
„Přišel jsem pozvat tvoje rodiče na party, kterou pořádáme pro přivítaní všech nových sousedů.“ Opět se na ni podíval a ona značně znervózněla. „Tady máš naši adresu a veškeré informace. - Prosím, vyřiď jim to.“
„Vyřídím.“
„Tak ahoj, musím obejít ještě několik domů, mám naspěch.“
„Na shledanou,“ odpovídala stručně a rychle, jako by už to vše chtěla mít za sebou co nejdříve i ona.

„Ahoj!“ Marcela se vrátila z firmy. Pracovala jako zástupkyně ředitele jedné významné společnosti. Petr doma ještě nebyl, tentokrát musel zůstat v práci déle. Získal před několika roky místo v kanceláři, kde se staral ještě s několika lidmi o účetnictví. Marcela i Petr měli platově rozdílná zaměstnání a tohle Marcele občas nedalo spát. Netvrdila o svém muži, že ho drží neschopnost, a ačkoliv od mládí snila, že po svém boku bude jednoho dne mít člověka, který se stane úspěšným a uznávaným, obdivovala ho.
„Mami?“ Dominika ihned zpozorněla a utíkala matce prozradit podrobnosti o návštěvě, jež se zde během její nepřítomnosti objevila.
„…a dal mi nakonec tenhle lístek, na němž je prý ta adresa, kam máte přijít, a také všechno ostatní.“
„A jak se jmenuje, to neřekl?“
„Ne, ale byl blonďatý, měl zelené oči a mohlo mu být asi tolik, jako tobě nebo tátovi.“
Marcela se na chvilku zarazila, ale pak si v hlavě své myšlenky uspořádala zpět do harmonického stavu a povídá: „A říkala jsi, že si tě prohlížel?“
„No, trošku ano, asi to ale bylo pro to, že mě ještě nezná.“
„Asi ano,“ Marcela se uklidnila od pochybností. Ovšem jednalo se pouze o přetvářku před Dominikou.

„…ale co když to byl skutečně on?!“ Marcela křičela.
„To nemohl být on, je to hloupost, zlato,“ prozradil svůj názor Petr (či se ji spíše snažil uklidnit).
„Nemohl? Jak to můžeš tvrdit s takovou jistotou?!“ nedokázala ho pochopit.
„Já si nejsem jistý ničím, jen ti říkám své dojmy.“
„Kde je jeho konec? Žije stále tady, nebo se přestěhoval?“ pochybnosti jí nedaly klidu.
„Marci, nezatěžuj se tím, všechno se dozvíme už zítra, jakmile dorazíme na tu oslavu.“
„Já se tam bojím jít,“ nechala odhalit svoji citlivou stránku.
„Musíme tam jít, jestliže jsme pozvaní. Ale pokud se tam nebudeš cítit dobře, můžeme přece odejít kdykoliv.“
Usmála se na něj.
„A holky zítra, hned jak jim skončí vyučování, odvezu k rodičům. Nebojím se, že by to tu nezvládly, ale matka mi to i nabídla. Moc se na ně těší.“
„Ty myslíš na všechno, jsi vážně dokonalý.“
„Ale co bych byl bez tebe?!“ Byl do ní zamilovaný stejně, jako když ji poprvé spatřil, poprvé oslovil, poprvé políbil.

„Vítáme vás! Jmenuji se Josef Nepomuk, tohle je moje žena Denisa a bydlíme s naším synem Jirkou v té modré vilce na konci téhle ulice.“ Tímhle stylem probíhal začátek celého večera. A Marcela i Petr stále s velikými obavami hledali jedinou osobu. Nikde ho ani nezahlédli. Když ho za celou hodinu nespatřili, oddychli si a uvolněně se bavili.
„Dobrý den,“ ozvalo se z mikrofonu a Marcele se po těle rozlehla šílená bolest. „Dovolte, abych vás tu přivítal. Jmenuji se Pavel Koutský, jsem generálním ředitelem jedné nejmenované společnosti, a asi se teď budeme často vídat. Omluvte mé zpoždění, způsobilo ho neodkladné pracovní jednání. Takže: Příjemnou zábavu!“
O Marcelu se pokoušely mdloby. Petr situaci nekomentoval, neboť se dostal k alkoholu a s ním, jakožto s abstinentem, to vždy zamávalo.

„Petře, pojď se mnou, už jdeme domů,“ překvapivě žadonila Marcela.
„Ne, ještě ne, vždyť se to tady teprve rozjíždí,“ mluvila za Petra opilost.
„Slyšíš? Nebudu tě táhnout, pokud nepůjdeš, nechám tě tu samotného. Já ale jdu!“ tahle slova už dokazovala návrat její trpělivosti do starých kolejí.
„Dobrý den.“
„Dobrý,“ neměla na další seznamování náladu. Mezitím také Petr pocítil potřebu povídat, Marcela tedy pořádně nepostřehla, že ten zdvořilý hlas zná. Až náhodou se na tu osobu podívala a překvapilo ji to.
„My se opět zdravíme? A odkdy, smím-li se ptát?“ začala ironicky.
Pavel si schválně nápadně prohlédl trosku, ve kterou se proměnil její manžel, a povídá: „A co třeba od této chvíle?“
„Myslíte, že po tom všem netoužím po ničem jiném?!“
„To netvrdím. Jen jsem si řekl, jestli nezačít od začátku.“
Teď se ona podívala na jeho manželku (se kterou si byly podobné, což ji asi v nejmenším nepřekvapovalo) a řekla jen: „A není na tohle snad už moc pozdě?!“
Zarazil se, neodpověděl, jen změnil téma: „Chcete s ním pomoci domů, paní Růžičková?“
„Děkuji, od vás ne.“ A snažila se Petra zvednout.
Podepřel ho a s pohledem na Marcelu ho odváděl do domu Růžičků.

„Kam ho mám položit?“ zeptal se.
„Mohl byste na tu pohovku?“
„Zajisté.“
Nastala chvíle ticha.
„Proč nemá ta pohovka a ty polštáře v křeslech u krbu stejný odstín červené?“ otázal se jí s pohledem do očí.
„Tohle si vezměte a už odejděte, prosím!“ Chtělo se jí brečet. Byl její osudovou láskou, věděla to celý život. A bylo jí jasné, že dokud bude žít, nebude pro ni znamenat nikdo více, než pro ni znamená on.
„Nebudu si od vás brát peníze!“ odvětil udiveně. „Na co si to hrajeme?!“
„Já jsem se asi pro hru narodila.“
„Ne, tohle neříkej,“ zavřel vstupní dveře.
„Ne, už nic neříkám, nejlíp to víte sám, pane Koutský,“ stále mu dávala najevo svůj odstup od něj.
„Máš přece dokonalý život. Sama jsi mi tenkrát na školním srazu řekla, že si lepšího manžela nemůžeš přát. A máš také dvě krásné děti, fantastický domov, skvělou práci. Co víc si člověk může přát?!“
Opět navodila stav ironie, když se podívala na Petra. „Je toho hodně, věřte mi.“
„Smím hádat?“ V očích se mu zablýsklo šibalství.
„Jak si přejete,“ naoko suše, avšak v duši neskrývající obavy, mu svolila.
Udělal jeden krok. Či spíše se jednalo o malinký krůček. Vůbec nemusel překonávat dlouhé vzdálenosti, aby se ocitl blízko ní. Ucítila jeho dech, ale nechávalo ji to chladnou (tedy tak, aby on netušil pravdu, tedy že v ní probudil vřelé city). Snad pošetile si ale po tolika letech už neuvědomila, že on má tu schopnost rozpoznat všechny její pocity. Políbil ji a ona se nebránila. Stále ji líbal, ona se ale začala najednou bát: „Pavle, co když nás uvidí Petr? To by mu ublížilo.“
„Tak půjdeme jinam, co říkáš?“
„Já nevím, není to správné, abych líbala někoho jiného,“ hlas jejího svědomí byl tolik silný.
„Kdy se už konečně přestaneš řídit tím, co je správné, co?“ bláhově se usmál.
„A proč ses tím nikdy neřídil ty?“ pohlédla do země.
„Ale vždyť se Dominika nemá zase tak špatně. Nedávno jsem ji viděl, je to moc krásná mladá dáma,“ usmál se. „A ty také, snad ještě více než kdy dříve,“ dodal.
„Ano, to je,“ přehlížela úmyslně jeho kompliment na svoji osobu. „Svojí podobou mi vždycky připomínala, že jsem dříve byla schopná milovat. Jen se bojím, že se jednou dozví pravdu.“
„Zachovala ses, jak nejlépe jsi mohla, to víš určitě sama moc dobře.“
„To je všechno, co mi k tomu povíš?! Copak za to můžu jen já?!“
„Ne, nemůžeš. Jen mě strašlivě mrzí, že nedokáži vrátit čas. Byli bychom šťastní. Spolu. Všichni tři. Bez Petra.“
„Na to je ale pozdě, Pavlíku.“ Snad její slova obsahovala trošku ironie, snad z nich vyplynula sama. „Vybral sis. Já teď musím za záchranu svého vzdělání na úkor toho jeho být do konce života vděčná Petrovi za jeho obětavost.“
„Neříkej, že bys se mnou nechtěla zase být.“
„Ještě před pár hodinami jsem váhala. Teď už to vím ale přesně: Nechtěla. Chápu totiž naprosto jasně, jak moc ti záleží na svých nejbližších. Ten tvůj pověstný egoismus ještě stále nevyprchal, je to znát.“
„A co ten polibek? To je jasný důkaz, že mě miluješ!“
„Ano, správně: Miluji tě…a budu do konce svého života, tohle se nikdy nezmění. Ale už nikdy s tebou nechci být. Vyléčil jsi mě dokonale.“
„Marcelko, tohle přece nemůžeš udělat!“
„Raději běžte za svojí ženou, pane Koutský, jistě vás již hledá!“
Ublíženě na ni ještě jednou pohlédl, pak se otočil a chystal se skutečně odejít pryč.
Ona ho ovšem na poslední chvíli zastavila jedinými hbitými slovy, která ji v ten okamžik napadla: „Moment! Stop!“
Plný nadějí k ní přistoupil zpět, vzal její tvář do dlaní a jeho rty se opět přibližovaly k jejím. Ona udělala jediný pohyb: Zvedla pravou ruku, v níž svírala peníze a povídá: „Jelikož pro Dominiku je otcem ten, co ji vychoval a zahrnoval po celý život láskou, tak tady máte peníze za vaši dnešní ochotu mi pomoci, nechci vám být nic dlužna. Sbohem, pane Koutský!“