Strom

Anotace: je to takový pokus o náladovku.... jestli to bude moc hrozný, hned to budu mazat.... ale jinak bych prosila komentáře :) Je to vlastně historie staletého buku, který se loučí se světem.

Kde začít? Od přítomnosti nebo minulosti? Začněme tedy s tím, že se vám představím.
Jsem strom, měřím pár desítek metrů a kterýsi biolog o mně před pár desetiletími prohlásil, že jsem ukázkový buk lesní. Co dodat? Snad jen, že tady, v bukovém háji nežiji sám. Všude okolo mě se rozprostírají mé děti, z nichž některé už vypadají téměř tak sešle jako já. Odhaduji, že jsem tady prožil už takové dvě stovky zim.
Zim, ve kterých na mé holé větve namrzaly krystalky jinovatky a bodaly mě až do posledního kousku kůry, ve kterých se mráz pokoušel roztrhat mé dřevo a sněhové vichřice ohýbaly celou mojí korunu. Dříve jsem měl strach, že se zlomím, ale asi po 50 zimách, které jsem přežil, jsem si byl téměř jistý, že pokud mě nazabije Boží posel, dožiju se požehnaného věku v blízkosti mých dětí a vnuků.
Dívám se na svět shora a musím přiznat, že už mě to občas nebaví. Hrozně rád bych občas odhodil všechno to těžké dřevo a v jednom ze svých lístků spadl na zem, abych mohl přičichnout k muchomůrkám, které rostou u mé paty, abych se mohl lépe podívat na kapradí, které obrůstá pařez mé matky, abych mohl cítit tu zem, která mě živí. Nebo když pod moji korunu přijdou divoká prasata, aby se mohla napást zárodků mých dětí - bukvic a nemohu je zachránit. Bohužel musím zůstat zde, ve svém těle a strážit tento kus půdy.
Jsou ale také dny, kdy jsem rád, že jsem právě tím starým stromem, kterého nezlomí žádná vichřice. Často vidím, jak moje listy unáší vítr daleko ode mě a zažene je až do vody, kde jim není žádné pomoci. Také mám hrozně rád ten pocit, když mi jarní vlažný větřík něžně načechrává listy, které sotva vyrazily z pupenů a ještě září novotou.
Rostu tady už opravdu dlouho, a tak jsem měl spoustu času přemýšlet nad zrozením a smrtí, nad smyslem života a smyslem světa. Nepřišel jsem však na nic zásadního - zrození a smrt ovládá kdosi shora a smysl života si každý musí vytvořit sám. Jsou dny, kdy by ani strom nechtěl žít, nejsou často, ale pár už jsem jich zažil. Třeba, když přichází smutný podzim a nejsilnější vítr v roce vám urazí větev, která vždy rodila plno zdravých bukvic, přijde to našinci líto. Nebo když přijeli nějací lidé a zabili mé vzrostlé děti. Proč si radši nevzali mě? Vzhlížejí ke mně se zbožnou úctou a chodí ke mně na procházky, ale klidně mi zabijí potomky. Divná logika.
Ale co, stejně už tu dlouho nebudu. Moje kořeny vypovídají službu a už jen prapory suchých větví mi hladí léty rozpraskanou tvář, kterou většina tvorů nevidí. Jenom bych jim všem chtěl říct, že je mám moc rád. Všechny ty veverky, datly a ptáčky, kteří se živí v mé koruně, dokonce i nějaké ty brouky, kteří na mně loví svou kořist. A hlavně své děti. Nevím jestli to všichni pochopí... Ale ještě mám chvilku čas. Ještě neumírám, možná že se i znova uzdravím. Aspoň mi to tedy tvrdí můj přítel a doktor - datel. Ale milosrdná lež je taky lež. No, uvidíme...
Každopádně je lepší pro strom zemřít přirozenou smrtí, než být zavražděn lidmi. Tohohle světa jsem si užil dost a je čas uvolnit místo dalším, to je zákon přírody. Jenom bych si rád poslechl ještě jednou píseň jarního větru, uvidíme, jestli mě mrazy úplně nevysílí.
Teď se ale zmůžu jen na to, že šeptám svoji minulost do větru. Nevím, jestli to nebude jenom marnění silami, protože zpověď starého buku nejspíše nebude nikoho zajímat. Ale pro mě to byla možnost, jak zrekapitulovat svůj život. Ve svém životě mám ještě poslední touhu - podívat se tam dolů, tam ke svým listům, bukvicím, mochomůrkám a malinkým rostlinkám mých prapotomků. Asi je to marná touha, ale co, kdybych po ničem netoužil, byl bych už dávno bez života.
Proboha!!! Nastává další zlý okamžik mého života - lidé přicházejí a nesou si s sebou nástroje, kterými zabijí některé z mých dětí. Někdy proklínám svoji bezmocnost.
Teď však lidé nejdou k mým dětem, ale ke mně. Vzhlíží k mé koruně a mně je jasné, že se jara nedočkám. Jakýsi ostrý břit se zakusuje do mého těla kousíček nad zemí. Je to hrozná bolest, sténám, ale můj hlas překřikuje břit v rukou lidí. Už mě úplně oddělili od kořenů, měl bych být už mrtvý, ale stále ještě vnímám. Padám na zem a při dopadu mé tělo vydá tichý zvuk - to je vzkaz pro všechny kdo zde žijí - miloval jsem vás. Ubývají mi síly, ale stejně ještě stihnu zblízka pohlédnou na pařez mé matky, který tak krásně obrůstá kapradí, na muchomůrky, co rostou od nepaměti u mého kmene i na moje malé prapotomky. Vidím dokonce i jednotlivé lístky a bukvice, které jsem nedávno shodil. Cítím tu krásnou vůni země... Splnilo se mi poslední přání a můj svět mizí a nastává temnota...