Schránka

Anotace: Není čas psát, ale tohle jsem vyštrachal ze starých textů, hodně starých. Tuším, že to byla původně nějaká moje slohovka na střední.

     Na východním úpatí pohoří Siera Nevada se na břehu Walkerova jezera krčí malé městečko Hawthorne. Malebné místo pro ty, kteří hledají na světě klidné místo. Raní sluce si pohrávalo s dřevěnými došky na střeše bílé vilky. Na jejím zápraží si pokojně praskal gramofon písničku The Kiss to build a Dream on, krásné dílo Luise Armstronga. Na udržovaném trávníku před domem se povalovalo spousta dětských hraček a na samé hranici pozemku, tam kde se setkává se silnicí, stál otec a syn. Otec se právě věnoval montováním nové poštovní schránky a jeho synek ho zvědavě pozoroval a podával mu nářadí.
„Táto? Co uděláme s tou starou?“
„Co by. Je stára a zrezavělá. Sotva jde odklopit. Teď máme krásnou a novou.“
„Ty jí vyhodíš?“
„A co s ní? Ale počkej, něco mě napadlo. Přimontuji ti jí támhle na ten sloupek na verandě a ty pak budeš mít svojí, jo?“
„A proč?“
„No, můžeš si psát dopisy.“
„Komu?“
„Komu budeš chtít. Třeba Santovi nebo i dědečkovi.“
„Když dědeček už odešel. Říkal si mi to.“
„Jo, ale pokud mu napíšeš dopis do téhle schránky, přečte si jej. Můžeš mu psát jak se máš, co si celé dny dělal, co tě trápí a tak.“
„Můžu mu napsat, že mě nemají rádi?“
„Kdo tě nemá rád. Vždyť víš, jak moc tě s maminkou milujeme.“
„Děti ve škole. Smějí se mi.“
„Protože jsou hloupé. Mohlo se to stát komukoliv z nich. Synku, to čím trpíš, dělá tě zároveň velkým na duchu a o to víc tě má Bůh rád.“
„Tak pojďte, už máte na stole oběd!“ přerušil jejich hovor hlas maminky, která vyšla na zápraží a vypnula gramofon.
„Jé, já už měl hlad.“ Vykřikl synek nadšeně a vydal se k domu. Tatínek ještě sbíral nářadí do bedny. Neodpustil si smutný pohled na svého belhajícího syna. Dětská obrna byl velký problém a málokdo jí přežil. Slyšel už o tom, že je proti tomu očkování, ale kde by se něco takového dalo sehnat v Hawthornu? Jeho syn měl štěstí, které mu předurčilo nelehký život. Ostatní děti se mu smály, házely po něm kamením a nazývaly ho zrůdou. Rodiče malého Jimiho si vymodlili, aby žil, ale za jakou cenu?

      Dveře autobusu se hlučně otevřely jako tlama hladové šelmy. Po schůdkách seběhla pohledná blondýnka s malým kufříkem v jedné ruce. Druhou už vytáčela číslo na mobilním telefonu.
„Nazdar Lucy, tak už jsem tady.“ Vyhrkla do přístroje nadšeně. „Ne, je to docela prdel světa, snad tu ani nebudou mít solárko... Ale... Ne, strašně se těším... Byl tak pozorný. Trávili jsme s ním na chatu celé dny. Jestli existuje na světě dokonalej chlap, tak je to tenhle... Jo... Psal mi nádherný básničky a složil mi dokonce písničku. Co na tom, že žije v takové díře? Moc si rozumíme a psal, že by se klidně přestěhoval i za mnou do Oaklandu... Ne... Prý má hodně práce, tak jsem mu slíbila, že tu strávím s ním prázdniny, pak přijedeme spolu... Asi jsem zamilovaná... To víš že budu... Občas ti zavolám, aby si z toho taky něco měla, jo? Tak zatím, pa pa...“ Carol schovala mobil do kabelky a rozhlédla se po okolí. „Tak jak to říkal? Směrem k jezeru, poslední barák.“ Sebrala svůj kufřík a vydala se na cestu za svou budoucností.
      Starý ošoupaný barák jí nejdříve polekal. Zkontrolovala adresu, zda-li je skutečně na správném místě. Když zjistila, že se nezmýlila, ztěžka si oddechla.
„Uf, Oakland pro něj bude lepší. Bydlet v takové chatrči by mě nelákalo.“ Přeběhla přes trávník a překonala tři schůdky na zápraží, kde našla lístek: Ahoj. Jel jsem něco málo nakoupit na večeři. Udělej si pohodlí, vevnitř to není tak hrozné jako venku. Dokonce mám novou koupelnu. Za chvíli jsem tady.
„Koupelna, hurá, hned si dám vanu.“ Carol chytla za kliku, když náhle klidné ticho prořízl ostrý skřípavý zvuk. Carol leknutím nadskočila a vyděšeně se podívala na starou zrezavělou schránku.
„Do prčic, co to je?“ Znovu vzala za kliku a schránka znovu zaúpěla, jakoby jí chtěla něco říct. „Sakra, klid, je to jen kus plechu. Vzala za kliku pořádně, otevřela a vklouzla do domu. Schránka znovu zaskřípala, ale teď už se to spíše podobalo povzdechu z beznaděje.

      Měsíční paprsky dováděly na hladině Walkerova jezera, dováděly v korunách stromů a na trávnících malebných domků Hawthornu. Jen vilka na okraji města se tvářila jako stará dáma, která nechce mít s okolím nic společného. Stará schránka toužebně hleděla na měsícem ozářený trávník, ale jejím osudem bylo být vždy ve stínu a trpět. Trpět pro všechna psaní, která ve svých útrobách schovávala před světem. Snažila se kolemjdoucím říct o tajemstvích, která v sobě ukrývá, ale její skřípání všechny spíš odrazovalo. Dveře domu se pomalu otevřely a na verandu se vybelhala silueta zohaveného těla. Křivé prsty pohladily zrezavělý plech schránky a nesmírnou silou vypáčily její víko. Bránila se, ale neměla dost síly. Jen na kratičký okamžik se ve temnotě zaleskla bílá papírová obálka než zmizela v hrdle schránky. Postava zase zmizela v domě. Další psaní. Další utrpení. Schránka tichoulince zaúpěla svou smutnou píseň.

      Hawthornem vedla jen jedna silnice a po té se teď pomalu plahočilo policejní auto.
„Hele, šéfe, proč taky nemáme v káře brokovnici jako to maj na ostatních okreskách?“ vyslovil se mladý policajt s plnou pusou rozžvýkaného chleba.
„Hele, nežvaň s plnou hubou. Zaprskáš mi palubku.“ Ohradil se na něj tlustý sherif.
„Jo, soráč, šéfe.“
„Sakra, co jsem říkal. Jsi ve službě tři dny a už mě sereš.“
„V Renu jsme brokovnice měli.“
„Strč si to svoje Reno někam. Tady jsi v Hawthorne, chlapče.“
„No jo.“ Mladý policista nahodil uražený výraz, ten se záhy rozplynul, když projížděli kolem starého domu na okraji města. „To je ale hnus, jak tu může někdo bydlet?“
„To je dům Jima Butchera, místní zrůda. Obrna z něj udělala strašný monstrum. Je tam zalezlej a ani ten svůj křivej ksicht nevystrčí. Děcka mu kamením vybila všechna okna, ale jemu je to fuk.“
„A proč něco neuděláte?“
„Jako co? To raději strávím celej měsíc s manželkou na dovolený než bejt chvíli s tou zrůdou. Je to magor.“
„Počkej šéfe, zastav.“
„Co zas?“
„Zastav a vypni motor.“
„Cože?“
„No fakt.“
„Mě z tebe jebne.“ zabručel sherif, ale zastavil a vypnul motor. „Spokojenej?“
„Slyšíš to?“
„To skřípění?“
„Jo.“
„To ta schránka, co má tamhle na verandě. Skřípe tak vždycky když tudy jedu. Nic v tom nehledej. Je blbě ukotvená a hejbe s ní vítr.“
„Žádnej nefouká.“
„Co?“
„Je bezvětří.“
„No a co?“
„Počkej tady.“
„Co blbneš?“
„Jdu se na to mrknout.“
„Zbláznil ses? Policie tu není proto, aby jsme řvali na lidi kvůli takovým blbostem.“
„Za chvíli jsem zpět.“ Mladý policista vyběhla z auta a vydal se k verandě. Pravou ruku měl připravenou na pistoli u pasu, možná zvyk, možná pro ten pocit drsňáka z akčního filmu. Schránka skřípěla stále víc. Teď už ale jinak. Předtím to bylo takové beznadějné, teď se skřípot propletl se špetkou naděje a nadšení. Je něco takového možné nebo se mu to jen zdálo? Když dorazil ke schránce, skřípání náhle utichlo. Jakmile se 
jí dotkl, prorezavělé dno se protrhlo a schránka vychrlila celý svůj obsah. Stovky dopisů mladému policistovi zasypaly nohy. Sehnul se a podíval na adresu první obálky, která mu přišla pod ruku.

      Sherif se snažil naladit na rádiu jedinou stanici, kterou bylo možné v Hawthornu chytit, když k autu doběhl jeho kolega s plnou náručí dopisů.
„Co to neseš.“ Vyštěkl na něj sherif, když mladý policista usedal vedle něj.
„Je to fakt magor. Píše sám sobě, hele.“
„To chceš jako číst?“
„Proč ne? Bude prdel.“
„Nemůžeš číst cizí dopisy.“
„Tyhle nikam nesměřují. Je to jen tak. Něco napíše, na to hodí svou adresu a hodí si to do staré schránky. Podle mě ani neví kolik jich tam už naházel. Vzal jsem jen pár, zbytek jsem nechal ležet na zemi, aby to nepoznal. Schránka se totiž samo urvalo dno. Bylo to takový divný. Jakoby mi to chtěla všechno dát. To skřípění, taková... Nevím jak to nazvat... Píseň plná naděje a hned to utichlo, jak jsem k ní přišel. Jakmile jsem na ní šáhnul, vychrlila ty dopisy. Prostě divný, ale alespoň si trošku počtem, zkrátí nám to směnu.“
„Ty jsi normálně úchyl,“ zabručel sherif a nastartoval auto. Jeho kolega se dal do rozbalování prvního dopisu.
„Šéfe?“
„Co je zas?“ Naštvaný sherif se podíval na svého spolujezdce, který byl náhle bledý jak stěna.
„Otoč to, jedem zpátky.“

      Malý byt v Oaklendu ozařovala jen namodralá záře televizoru. Na pohovce před ním seděla dívka, schoulená do klubíčka. Plakala a rukama si snažila zakrýt uši, aby neslyšela hlasatelku ve zprávách.
„V malém městečku Hawthorne byl dopaden pětinásobný vrah žen Jim Butcher. Stižený následky dětské obrny, vyloučen společností, vyhledával nejspíše po internetu své oběti, které zval k sobě, kde je brutálně zavraždil. Poté na mrtvých tělech vykonával milostný akt. Jim Butcher všechny své hrůzné činy psal do dopisů, které si házel se svou adresou do své staré schránky. Okolo jedoucí policejní hlídku, sherifa Ricka Squaba a jeho kolegu Riche Rubbernecka přilákalo hlasité skřípání schránky. Rich Rubberneck se k případu vyjádřil, 
že ho stará schránka přímo volala. Když zjistila hlídka, co je v dopisech psáno, neváhala a vraha Jima Butchera zatkla. Některé oběti byly zohavené natolik, že identifikace bude ještě obtížná. Nicméně mezi identifikovanými byla Rut Dumbova, Ester Maimová a Carol Rapeová...“
„Carol!!! Proč si tam jezdila?“ zavzlykala dívka.

      Stará plechová schránka si spokojeně zaskřípěla. Konečně se zbavila všeho toho trápení. Konečně už nebude muset číst ty hrůzné řádky svého pána. Konečně pocítila příjemné teplé paprsky slunce. Co na tom, že teď leží na smetišti? Lepší místo než doposud neměla...