Poezie života

Poezie života

Anotace:      Byl pozdní večer, první máj,  ...

     Byl pozdní večer, první máj,
       pozdní večer, byl kávy čas.
       Konvička na plotně urputně píská
       a já se musím zvednout zas.


    V kuchyni seděla moje drahá polovička, štětečkem nanášela na nehet další vrstvu nepřehlédnutelného laku a dělala, že konvičku neslyší. „Si snad hluchá,“ zamumlal jsem spíš jen tak pro sebe a básnické rozpoložení mne ihned přešlo. Nalil jsem vodu do připravených šálků a vůně čerstvě zalité kávy se rozprostřela po celé kuchyni. „V horní poličce jsou marokánky,“ upozornila mne Marie a vztyčeným lesknoucím malíčkem ukázala kamsi na kredenc. Marokánky jsem našel na třetí pokus. Vzal jsem si svůj hrneček s kávou a talířek s marokánkou a vydal jsem se k televizi.
„Snad nechceš jíst v obýváku,“ ozvalo se mi za zády a tak jsem talířek odložil a odešel pouze s kávou.

             Za růžového večera
             pod dubem sličná děva sedí,
             se skály v břehu jezera
             daleko přes jezero hledí.


V otevřených dveřích stála Marie a v ruce měla talířek s marokánkou. „Tak si to tedy vezmi, ale pak tu vyluxuješ,“ řekla zvýšeným hlasem, pak se podívala na obrazovku a zakroucením hlavy a úšklebkem mi dala najevo, že s mým výběrem pořadu nesouhlasí.


           Dívčina krásná, anděl padlý,
           co amarant na jaro zvadlý,
           v  bledých lících krásy spějí.
           Hodina jenž jí všecko vzala,
           ta v ústa, zraky, čelo její
           půvabný žal i smutek psala


  Marie bývala v mládí velice krásná, ale stáří prostě zastavit nejde. Ani mne čas neušetřil. Vlasů jen pár, zubů ještě míň a vrásek nepočítaně. Jen hlava si stále myslí, že jsem mladý, ale tělo jí moc neposlouchá. Myšlenky však stále provokují moji bujnou fantazii, a když mi není nejlépe, tak sním. Zavřu oči a myšlenky se změní na obrazy. Já se jen dívám a velice mne to uklidňuje. Prostě čumím do blba, jak říká moje žena.
   Chalupu máme v Jesenici u Rakovníka. Nádherná krajina plná lesů a rybníků. To místo, nebo lépe ten kraj prostě miluji. Sedím na břehu, dívám se na neklidnou hladinu a má mysl mi přináší obrazy.

          Nevesely truchlivy
        jsou ty vodní kraje,
        kde si v trávě pod leknínem
        rybka s rybkou hraje.



    Již z dálky jsem slyšel moji ženu: „Houby nesbíráš, ryby nechytáš, jen tu tak čučíš do vody. Kdybys raději šel něco dělat.“
„Však už jdu, Marie.“ Odpověděl jsem a loudal se po cestě velký kus za ženou.

       Tu slunéčko nezahřívá,
       větřík nezavěje,
       chladno, ticho -
       jako žel v srdci bez naděje.


 Konečně jsem došel na chalupu, začal sekat trávu a přemýšlet. Z okna vykoukla hlava Marie: „To si přece nemusel hned, tak jsem to nemyslela. Za půl hodiny je oběd, tak ať tě nemusím nikde shánět.“ Přikývl jsem hlavou, jako že rozumím, znovu zapnul sekačku a opět se zasnil.

       V les širý, vážný, hluboký
       jsem vyšel sobě jarem
       a děl jsem: Nežli odejdu,
      tři věci dej mi darem:

      Ať nade mnou je slunce jas,
      ať bouře křídly šumí,
      kéž v nitru mém vždy spočine
      jen dech tvé velké dumy.

      A v hloubi tvé jak roste květ
      a šveholí si ptáci,
      ať žití krása z duše mé
      se nikdy nevytrácí


  Opět se otevřelo okno, ale já již uklízel sekačku a pokynul rukou, že vím. K obědu bylo kuře na paprice a to já prostě miluji. A ať říkám o ženě cokoli, je to můj anděl. Stará se o mne a neskutečně dobře vaří. Jsme spolu již čtyřicet let a nemohu říci, že špatných.
   Večery na chalupě mám nejraději. Utichne veškerý hluk a je slyšet jen šumění větru v korunách stromů. Les potemněl a začíná být strašidelný. Sedím na verandě a poslouchám zvuky lesa.

      Zapal lampy a svíčky,
     venku je tma a sníh,
     a dívky se zmrzlými líčky
     vstávají z hrobů svých.
     Tam venku za soumraku,
     tmou se plíží černý lev,
     a z těžkých rudých mraků
     padá dolů déšť a krev.
     Šedý oceán v led se změnil,
     očím chladu neujde nic,
     měsíc dávno k obzoru se sklonil,
     a slunce již nevyjde víc.

 


   „Snad ještě nějaký ten západ slunce uvidím,“ napadlo mne, ale pak jsem mávl rukou.
V okně bylo vidět slabé blikající světlo. Marie přišla na verandu: „Zas nejde proud, pojď už dovnitř, já se trochu bojím.“ Zvednul jsem se a šel do chalupy. Sedl si vedle Marie a vzal jí za ruku. Podívala se na mě a pak mne políbila. „Děkuju starouši,“ řekla potichu a její vrásčitá tvář se na mne usmála.

Autor lada34, 24.07.2016
Přečteno 358x
Tipy 7
Poslední tipující: jitoush, Romana Šamanka Ladyloba, Ormissia, tall&curly, zdenka, maryshka
ikonkaKomentáře (11)
ikonkaKomentujících (6)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

...líbí....když dva se tak nějak prostě mají....Ji./úsměv/

25.07.2016 21:14:35 | jitoush

Děkuji moc za zastavení. Myslím že o tom právě život je. Díky.

26.07.2016 01:27:05 | lada34

Milé smutno. Děkuji. eč

25.07.2016 18:38:18 | lada34

krásně syrové :-)

25.07.2016 08:33:29 | Romana Šamanka Ladyloba

Moc děkuji za zastavení a přeji hezký den.

25.07.2016 08:38:24 | lada34

Hezká hra s textem :)

24.07.2016 19:56:15 | tall&curly

Moc děkuji za zastavení.

24.07.2016 20:52:49 | lada34

O tom to je...úsměv.z.

24.07.2016 19:00:26 | zdenka

Děkuji moc. Hezký večer.

24.07.2016 20:53:57 | lada34

dojímavá kombinace...

24.07.2016 18:23:37 | maryshka

Děkuji za zastaveni a přeji hezký večer.

24.07.2016 20:54:28 | lada34

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí