Muž, který nic netušil

Anotace: kdyby chyby, tak vzkazem. opravím.

Čas od času se stane, že člověk náhle zemře. Pokud by takový člověk zemřel a měl za sebou poměrně slušný a dobrý život, jistě by přišel po zásluze do Nebe. Například nedávno zesnulá stará paní Kinderfeldová. Byla to žena dobrých mravů, počestná a také se celý život příkladně starala o druhé. Zatímco náš zesnulý hrdina, jistý pan Leightson, to byl docela jiný kalibr. Již od mala týral kočky taháním za ocas, v pozdějším věku chytal myši a do těla se jim snažil zabodávat špendlíky a nakonec skončil, jak jinak, až u týrání samotných lidí. Bez skrupulí tahal muže za ocasy a ženám zabodával do těla různé jehlice na pletení, někdy pro nepotlačitelnou touhu zabodával do žen sám sebe. Taková žena, kterou si Leightson na sebe nabodl, však už dávno nežila. Nikdy by se neodvážil k tolik intimnímu aktu před živou bytostí. On byl George Leightson vůbec podivuhodný člověk, nebyl sice rozumově příliš nadaný, ale měl vůli. A ta ho hnala vpřed. Vůle a možná i zvědavost.
Vůle ani zvědavost však nejsou zrovna dobrými rádci, pokud se jedná o utajování zločinů, a protože rozum Leightson používal málokdy, netrvalo jeho dopadení dlouho. Náš násilník a vrah totiž své oběti v lepším případě zakopával na zahrádce za domem. Jak získával oběti?
Jak to tak bývá, ti hloupější z nás si umějí cestu vpřed prostě vykecat. Dělat první dobrý dojem, to George L. uměl dobře, a tak slečny většinou lákal na samotu u lesa, idylka, klid, spousta romantických procházek, příroda, zvířata. A kupodivu, mnohá děvčata na přírodu zabírala.
George si s nimi potom tak trochu pohrál, by to přecijen chlap jako hora. Když děvčata vydechla naposledy, většinou do nich s výčitkami zasel svůj oves a po výkonu, cigaretě a kafíčku šel chtě nechtě kopat na zahradu hrob. Nejraději by holku pohodil před barák ke kontejnerům, ale tak trochu tušil, že tudy by cesta opravdu nevedla.
Lightsona práskli všímaví sousedé, když se jim nezdálo, že se na zahradě pořád něco kope a přeorává, ale možná jim bylo podezřelejší, když George odnášel mrtvá těla dívek na zahradu - jen tak, jako by se nechumelilo. Při zatýkání se nebránil. Důkazů bylo víc než dost. Nejdříve to vypadalo, že ho soud zprostí viny pro duševní nezpůsobilost, ale nakonec se ukázalo, že George není nesvéprávný jedinec, kterého ovládají démoni. George Leightson byl zvrhlý muž, kterého k vraždám hnala vlastní zvědavost a neukojitelná zvrácená touha po uspokojení. Jenom prostě neměl lidově řečeno za ušima, George byl prostě blbec. Blbec, který prožívá katarzi, pokud někdo vedle něj cítí bolest.
A tento náš hrdina vyfasoval u soudu trest smrti.
Den popravy však přišel o mnoho let později, George L. se v base naučil spoustu zajímavých věcí, například teď uměl číst už skoro tak, že si mohl dovolit půjčovat si knihy. Také ho fascinovala hra zvaná šachy, ale ty byly přeci jen tvrdším oříškem. Nicméně i šachy pomalu odkrývaly svá tajemství a s tím i svůj půvab, jak George poznával.
Jednou, bylo to určitě úterý, mu oznámili, že v pátek ráno ho popraví. George se pousmál a hned si na svém místě představil jednu takovou slečnu. Představoval si samotnou popravu a tato představa ho vzrušila. Doslova se viděl, jak se mu postaví jeho stožár do pozoru a on prožije ten nejlepší orgasmus na světě. Najednou se ale George vzpamatoval a přehodil výhybku ve své hlavě. Roky v cele zkrátka udělaly své. Zkusil si teď představit slečnu a že slečnu zachrání před jakýmsi zlým vlakem, co nemá žádnou stanici, kde by mohl zastavit a potom spolu budou zkoušet hrát šachy, možná slečně přečte knihu anebo se se slečnou budou milovat a on ji potom utáhne kolem krku kravatu a .... Ne, George se zcela jistě nezměnil. Pouze upozadil své přirozené choutky, které ve vězení neměly jak dostát svému naplnění, ale teď jakoby praskla zeď přehrady. A tak snil o hře v šachy, o vlacích a slečně a o sexu se sebou samým v popravčí komoře a tak trochu mu bylo líto, že už asi vážně nestihne pochopit celý princip oné zvláštní hry, jež nazývá se šachy.



V pátek ráno George Leightsona popravili smrtící injekcí.

V Kanceláři ACD (Afterlife classification Department - něco jako "úřad pro posmrtné zařazení") bylo ten den poměrně dusno. Zrovna tady měli novou várku zavražděných, a to je pokaždé frmol, protože zavražděný, to může být stejně dobře svatoušek i malý satan, navíc zemřít takříkajíc předčasně komplikovalo jinak běžný postup. Ale detaily jsou pro šumaře, jak s oblibou říkával George Leightson, když si nevěděl rady. ACD, to byla vlastně vstupní brána buď do nebe, nebo do pekla. Také posílali některé lidi do budovy s poměrně nudným názvem RD (Reclassification Department - znovuzařazení), což znamenalo, že se člověk musel po smrti zase vracet na zem jako mimino. Někdy se ale duše lidí nevracely do lidí, mohly skončit také ve zvířatech. Ti největší chudáci končili zpravidla ve stromech. Načež je na zemi s největší pravděpodobností použili jako surovinu pro výrobu nábytku, takže taková duše, která byla zvyklá být člověkem, mohla zůstat na zemi hrozně dlouho, stolky a stolečky na zámcích by mohly vyprávět. Posílání duší zpět na zem měla na svědomí odnož Afterlife, která si říkala NHL (Neverending Hinduistic Life). A proč se v posmrtném světě mluvilo a psalo anglicky? Zdání klame. Jazyk se jevil každému podle toho, jakou mateřštinou hovořil. Tento prostý mechanismus velice usnadňoval řízení, která úřad vedl prakticky bez přestání.
"No, pane Leightson, vy tady ale máte hříchů. To jste se nemohl ovládat?!", obořil se přijímací úředník. "Vraždy, sexuálně motivované vraždy, týrání.." kroutil úředník hlavou. "Začíná to připomínat dobu před dvěma a půl tisíci lety, to jsme tady měli vrahy snad každou sekundu."
Úředník si prohrábl vlasy, potom napsal něco na počítači a pronesl k Georgovi: "Takže to máme bez debat peklo, pane Leightson, ale to jste asi musel tušit, že vás do nebe s takovou reputací nemůžeme pustit."
"A dá se to nějak změnit, třeba že bych jako dostal ještě šanci, víte, pane ouřada", zeptal se dobrosrdečně George.
"Ne ne, to v žádném případě. Tady máte vaše papíry a jděte si do místnosti č. 666, oni vám tam už řeknou, co dál."
"A co když jako teda nepůjdu."
"Tak si zavoláme pro posily a ti si s vámi poradí. Pane Leightson, jestli vám můžu poradit, nedělejte si to ještě těžší. Vy taky nejste můj jediný případ a já toho už mám beztoho za tenhle týden dost. Já se hrozně těším domů, že si s přítelem zajdeme do hospůdky, zahrajeme si šachy, vypneme od všeho..."
"Aha, šachy! Já je už skoro měl!" skočil George vítězoslavně do řeči úředníkovi. Ten jenom povytáhl obočí:
"Tak na shledanou, totiž sbohem, a dobré pořízení."

George se s nejistotou nedávno zemřelého vypotácel z kanceláře a vydal se hledat místnost 666. Ani by nemusel dlouho hledat, jednak by ho navedly ukazatele na stěnách chodby, a pak, líná huba, holé neštěstí, to George nikdy nebyl. Prostě se na místnost zeptal nejbližšího povolaného. Byl to takový ten úřednický typ, brejle, kravata, nepřítomný pohled. Kolem zrovna procházel zavalitější chlapík s mrožím knírem a dobráckým pohledem, který se na George srdečně usmál. George z něj měl podivný pocit neklidu a zároveň hřejivosti. Poděkoval typickému úřednickému typu za info a šel. Na konci chodby, která ho měla přivést ke schodům do nižšího patra, spatřil povědomou tvář. Skoro ihned si vzpomněl. To byla Sophie, jeho poslední dívka. Tu už nestačil zabít. Ale teď je stejně tady, to znamená že zemřela. George se zmocnil divoký pocit. Zatoužil za Sophií zajít a zeptat se, jestli by si s ním nechtěla zahrát šachy, jenže si rychle uvědomil, že je vlastně pořád ještě dobře neovládá.
Sophie ho zahlédla. Zamračila se, ale vzápětí škleb z její tváře zmizel a dokonce se jemně pousmála. George se nerozmýšlel dlouho, vydal se směrem k ní. Najednou se Sophie podívala na lístek, který držela v ruce, potom pohledem sondovala všechny dveře před sebou, až našla ty pravé. Než vstoupila, otočila se směrem k Georgovi: "Tebe bych tady teda nečekala", pronesla s mírným náznakem ironie v hlase. Následně Sophie ladně zmizela ve dveřích s nápisem AUTONEHODY a ty zase zmizely ze zdi, když je zavřela. Poněkud zmatený George, který jako vždy nechápal, co se kolem něj děje, našpulil rty, potom přivřel oči a koktavě (když býval nervózní, začal koktat) pronesl směrem ke stěně, kde ještě před chvílí bývaly dveře:"T-to já b-bych tě t-t-tady t-taky n-n-n-n-eče-čekal, t-t-ty huso", a vítězně se usmíval, protože řekl, co měl na srdci, a tak mu bylo dobře.

Potom už George pokračoval dolů po schodech až ke dveřím, na kterých stálo 666 - Hell department - special reprezentative mr. Walru (oddělení pekla - zvláštní zástupce pan Walru). Zaklepal, uslyšel "dále", tak vstoupil. Uvnitř seděl muž. Zavalitý muž. Muž s mrožím knírem a dobráckým pohledem. Byl to ten samý chlap, kterého George uviděl na chodbě, když se vyptával na cestu. "Tak se u nás posaděj, pane Leightson, a budou s námi mluvit a my mu budeme odpovídat na jeho všetečný votázky, tak jest, pane Leightsone, posaděj se a my jdeme vysvětlovat", řekl krásným hlasem tlustý mrož za stolem.

"Já se jmenuji pan Walru a budu vás inštruovat o dalším postupu, Leightson, vůbec se nebojej, není to nic hroznýho, to až to peklo samotný, ale vo tom asi už slyšeli. To věděj, jsou pěknej ptáček, takhle nám vraždit ty naše vypiplaný dušičky, ale zavražděný duše za to maj nebe, Leightson, nemyslej si, pokud teda nejsou vyloženě zlí, tak jako voni, Leightson. Ale já stejně soudit nesmím, to voni už rozsoudili ti nahoře, to dá rozum, voni jsou někdo, voni se nenechaj vidět kdekým. Tak voni se rozhodli, že ho šoupnou do pekla, no a já jim vystavím jízdenku, pas, dostane i další papríy, nebojej se, Leightson, všecko bude šlapat, za chvíli se už budou smažit na pekelným vohni."
"Datum narození je 31.3.1948, áno?" zeptal se mrož.
"To já nevím, já si to nepamatuju", odpověděl George a opatrně se koukal na obrázek pekla, který měl pan Walru pověšený na zdi v kanceláři. Na něm byl Lucifer na svém trůnu, v ruce držel lidskou hlavu a smál se, že z toho šel mráz po zádech.
"Jak nevěděj, nepamatujou si svý vlastní narozeniny?"
"Se mnou je nikdo neslavil, já sem na narozeniny stejně sral."
"Mírněj se, Leightson, tady nejsou doma na zemi, tady budou mluvit slušně." zazlobil se naoko mrož. Potom dorazítkoval papíry, podal je Georgovi. Ten si je s nejistotou prohlížel, načež pan Walru vstal, srdečně se usmál a podával Georgovi ruku. "Tak, Leightson, a hlavu vzhůru! Ať si vo mně v pekle nemyslej, že posílám nepřipravený bábovky!" Pak mrož trochu zvážněl, působil teď skoro otcovsky: "Voni jsou jinej, Leightson, cejtím to v kostech. Voni jsou někdo, vo kom se ještě uslyší". S těmito slovy vyprovodil George ze dveří.
K překvapení našeho hrdiny se neocitl znovu na chodbě úřadu, ale v místnosti, kde byly jedny jediné dveře s nápisem Elevator (výtah) 4256.22. George zpanikařil, otočil se, aby se vrátil za panem Walru, že se stala chyba, ale za ním byla pouze stěna. Dveře od kanceláře tady prostě už neexistovaly. George začal trucovat. "Prostě nenastoupím, k tomu mě nikdo nemůže donutit. Já do pekla nejdu, prostě zůstanu tady". Jako by někdo na tahle slova čekal, otevřely se dveře výtahu a v něm dva čerti. Opravdoví čerti, měli rohy, kopyta, byli červení a odporní a hlavně měly dlouhé tlusté ocasy, kterýma máchali kolem sebe. Na nic nečekali, popadli George za ramena a už s ním byli ve výtahu. George se v tu chvíli vůbec nebál, naopak. Zvítězil v něm jeho tak dlouho potlačovaný pud zvířecí. Pohled na mrskající se tlusté ocasy byl pro George prostě neodolatelný.
Po krátké chvíli byl pocit už přímo nesnesitelný. George se osmělil. Chytil čertův ocas do ruky a prudce trhl. Jaké bylo překvapení, když uslyšel známý zvuk, který mu připomněl jeho časy s dívkami, to když jejich mrtvolám trhal šaty, aby je svlékl. Oba čerti byli tak překvapení, že nestačili ani zareagovat. Jaké ale bylo překvapení George, když poznal, že domnělé zrůdy s ocasy jsou vlastně lidé jako on, jenomže v převleku.
"No, tak teď už znáš pravdu, kreténe, tak co s tebou", pronesl skrz zuby ten potrhaný čert.
Jakmile dojeli do cílového patra, nastal humbuk. Peklo samo o sobě vypadalo přesně tak, jako na obrázku. Rudé, sálající horko, všude oškliví čerti a také lidé, neboli jejich duše, trpící za své hříchy.
"Pane bože", vypadlo z George.
"Toho se tady nedovoláš, trhači", jízlivě zareagoval potrhaný čert, ale potom se zastyděl, že se nechal roztrhnout vejpůl, a zvážněl. To už u nich ale byla dnešní hlídka, která převzala George do svých rukou a potrhanec si mohl jít konečně vyměnit kostým. "S tím ještě budou problémy", pronesl k sobě, když odcházel.

"A proto se odsuzuje k trestu odnětí svobody na pět tisíc let za nedbalost při transportu vězně č. 3140000001948032134134AFLO05/54256.22." zahřmělo z úst hlavního soudce. Odsouzený čert si to se zlostí a křivdou v očích vyslechl, potom se zvedl, uklonil se a pravil, že přijímá, načež byl službou odveden do zařízení pro nezbedné a nepozorné čerty.
"Ochci, ale ten člověk, ten vrah, on je strašnej, my jsme to ani nemohli čekat, kdo by to čekal", vysvětloval situaci kolega odsouzeného.
"To právě máte čekat, máte čekat všechno, Osnolo", odvětil přívětivě soudce. "Vždyť ten člověk teď ví, že peklo tvoří obyčejné bytosti jako je on, a teď si představ, že by se to čirou náhodou dostalo až tam nahoru, k nim. Co by to znamenalo? Kdo by se nás potom bál?"
"To je nesmysl. Nikdy se to ven nedostane, protože ten člověk se ven nikdy nedostane. A nejde přece o náš vzhled, Ochcupe, jde o trest. O věčný trest. No nic, já to balím a jdu na pivo, kdy končíš ty?"
"Ještě dopapíruju a můžeme jít spolu, jestli počkáš. Maximálně půl hodiny."
"No tak jo, že seš to ty."

George přivedli k velkému Satanovi, vládci pekel. Ten seděl zamračeně na svém trůnu a v ruce měl skutečně lidskou hlavou. Jak se však záhy ukázalo, i ona hlava byla jen rekvizita.
Satan pomalu otevřel ústa, mocně se nadechl a spustil:
"Člověče, neříkám, že se to stalo poprvé, ale je to po dlouhé době událost, která tak trochu otřásla celým peklem, když se roznesla, a to je, abych tak řekl, pravda, nepříjemné, že ano. Co to bude znamenat pro tebe, ještě není zcela jednoznačné, trestu ale samozřejmě neujdeš, ten ti bude připočten k hříchům, které jsi napáchal na zemi. Můžeš sice namítnout, že by naše kostýmy měly být pevnější, z lepších materiálů, a já ti samozřejmě mohu dát za pravdu, že ano, ale kdes to viděl, sahat čertům na ocasy!"
Při posledních slovech vládce pekel mocně koulela očima a pletl jazykem, div se do něj nezamotal.
"N-n-no já já nevím!". vykoktal ze sebe George.
"Tohle ale nejde!", zafuněl Satan "Když si představím, že bychom tě zase poslali zpátky na zem, i takové omyly se tady už děly, tak je samotná existence našeho pekla ohrožena a ani netušíš jak!"
"Ale copak na tom záleží, kostýmy, nekostýmy", pronesl odvážně George.
"Jistě že záleží. Od nepaměti používáme kostýmy, kdo by se bál úředníků v kravatě, nikdo, ti jsou jen nepříjemní, ale nejde z nich strach! Peklo musí zůstat odporným místem pro lidstvo, které je zvyklé na obraz pekla, které ho děsí. A marš s tebou do kotle, hříšníku."
Nebohého George odvedli do kotle, kde se na něj už vařila voda. George se vzpouzel, ale neměl šanci. Nakonec ho do kotle dostali, čerti jsou, i když jen úředníci, velice silné bytosti. Když musí takový čert den co den razítkovat a jezdit nahoru a dolů výtahem, nabere svaly, ani neví jak. George se v hrnci cítil více než pohodlně. Jako všechny krásné chvíle, i tahle však skončila. Voda přestávala být příjemně teplá, začala být nepříjemná horká, zanedlouho už přímo vařila.
Georg a jeho muka právě započaly svou nekonečně dlouhý příběh.

V pekle se mezitím jednalo, jednalo se i s nebem, poněvadž tam je situace s převleky také nachlup stejná. Obě instituce se obávaly odlivu zájmů svých klientů, i když v případě pekla by se mělo používat spíše sousloví nedobrovolný účastník. Nakonec došlo k dohodě. Byla to dohoda na první pohled dost absurdní. Velké konsorcium nebe a pekla se dohodlo na zrušení pozemského světa. Tak obrovské riziko jako je odhalení pravdy, a sice, že anděl není andělem nýbrž úředníkem s kravatou, stejně tak, že čert je jen obyčejný brejloun v upoceném obleku, takové riziko ani jedna z institucí nehodlala podstoupit. Padaly sice návrhy na vylepšení kostýmů, ozývaly se hlasy, že takový člověk, který by něco jako kostýmový podvod odhalil se stejně nikdy nedostane zpátky na zem, ale už tu byli oponenti z řad nejzbabělejších. Ti argumentovali případy, kdy se kvůli administrativní chybě taková odsouzená nebo odměněná duše vrátila na zem žít nový život a někdy si dokonce pamatovala své předchozí zážitky, posmrtné včetně!
Risk není zisk, řekli si hlavní představitelné, a než by riskovali ztrátu reputace, zrušili existenci pozemského světa.
Celá abandonace onoho "mezisvětí" se nakonec ukázala být poměrně výhodnou. Jak víme, duše se vyrábějí odjakživa v Nebi. Taková duše poté putovala na zem, kde konala, jak dovedla, a podle vykonaného se pak vracela pro odměnu, nebo pro trest. Nyní byl vypuštěn prvek zcela náhodný, a nahrazen přímou výrobou duší zlých i duší dobrých. Tak tedy se duše zrodila v Nebi, odkud okamžitě putovala buď do pekla, nebo do Nebe - sekce ráj pro vyvolené. To vše podle předem nastavených hodnot. Obě instituce si libovaly, jak dokázaly modernizovat svůj "bizňis". Stávalo se sice občas, že nebe vyrábělo nadbytek duší dobrých, ale to se změnilo vysláním jakýchsi stálých velvyslanců pekla, kteří dohlíželi spolu s velvyslanci Nebe - Ráje na spravedlivou výrobu.

Od těch dob je jedinou opravdovou starostí Satana oprašování zarámované fotografie George Leightsona.