V záři světlušek

shiraelizabeth Povídky » Ostatní

Když se dostatečně dlouho díváte na jedno místo, tak uvidíte bílo. Když dostatečně dlouho nemrknete, tak vám vyhrknou slzy.

A tak nemrkala.

Po chvíli světla vypadala jako mihotající se světlušky.

Tam chtěla být, zase zpátky. Doma. Tam, kde nikdy doopravdy nebyla, ale věděla, že tam je to doma.

Přikradl se zezadu. Neslyšela ho přicházet. Promluvil klidným hlubokým hlasem. Lehce nadskočila. Neotočila se. Nechala ho mluvit. Hádat. Nepromluvila.

Stáli tak dlouho, až jí zčervenaly i ruce. Byl čas jít zpět domů. Do domu hrůzy, převlečeného za palác.

Otočila se a vítr jí foukl vlasy do očí. On dál stál. Usmíval se. Konečně ho uviděla. Byl to on. Ten člověk, kterého vždy hledala a nenacházela. Možná. Vypadal jako on. Zpanikařila.

Rychle se otočila a běžela. Co nejdál od něj. I když bydlela na opačné straně. Doběhla k tramvaji a celá udýchaná do ní hupla. Jela domů.

 

Vklouzla za dveře koupelny. Sesunula se k zemi a hluboce dýchala. Cítila citron, ze kterého se jí zvedal žaludek, ale tentokrát působil desinfekčně. Nesmí mu dovolit dostat se blíž. Pustila si studenou vodu. Připadala jí horká. Postupně přidávala, až byla horká doopravdy. Rozplynula se. Uklidnila se. Vklouzla pod peřinu. A, za zvuku tichého oddychování z vedlejší postele, usnula.

 

Procházela uličkou s kořením. Hledala mátu. Byl tak akorát čas jí najít, vrátit se domů, dodělat úkoly a zabořit se do knížky. Měla málo času na čtení. To jí vadilo.

Zvedla hlavu a on tam zas stál. Usmíval se. Nebyla schopná se hnout z místa. Ruka jí vypověděla službu a pytlíček s mátou jí spadl na zem. Dál zírala před sebe. Pomalu se sehnul a zvedl pytlíček. Dál zírala. Dál se usmíval.

 

Náhoda střídala náhodu. A stále tak nějak utíkala. A nevěděla. A on taky nevěděl. A pak byly náhody stále méně.

 

 

Složila deštník a vešla. Měla promočené boty. Ještě že si jen projde pár obchodů a pojede domů. Kufr za ní vydával nepříjemné zvuky, na které byla zvyklá. Nakonec skončila v knihkupectví. Nejlepší trávení nadbytečného času. Objevila zajímavou knížku a začetla se. Tak moc, až se po chvíli našla, jak sedí na zemi a zarytě čte. Vstala. Vrátila knížku do poličky a pomalu mířila k východu. Naposledy se otočila a uviděla ho u jednoho pultu. Vypadal.. Smutně. Zarazila se ve dveřích. Lidé jí strkali ven a dovnitř. Ven. Dovnitř.

Přišla k němu. Zvedl oči. Smutně koukal. Vytrhla mu z ruky propisku a na ruku mu načmárala svoje číslo. Usmála se. A on se usmál taky. Trochu.

Vydala se domů.

 

Znáte ty chvíle na začátku, kdy je všechno zvláštně nasvícené? Tak si připadala. Ale snažila se nepřipadat. Přehlížení nepěkností. Věděla, že to je cesta do záhuby.

 

Byl pomocníkem v ševcovské dílně. Občas ze zbytků kůže vytvářel doplňky. Brože. A tak. Hlavně, když zrovna neměli napilno. Jednou po příbuzných zdědil piáno. Měl rád jeho zvuk. Často chodil s kamarády stanovat. Nebo na festivaly. Měl rád alternativní věci. Nejraději by celý život cestoval a poznával. Rád si věci zapisoval. Na stole v terárku mu pobíhala malinká bílá myška. Často si s nípovídal a pozoroval ji. Uměl spravit vše, co se mu dostalo do rukou. Kromě sebe sama.

 

Ráda fotila okamžiky. Takové ty rozmazané a nezaostřené. Psala k nim slova a občas dělala náčrty. Lepila si je na zeď nad postel. A někdy na internet. Občas chodila pomáhat do útulku. Četla básně, články, knihy. Nechávala k sobě promlouvat lidské duše. Lákalo ji umění. Často snila a koukala na hvězdy. Bavilo jí tančit v dešti. Poslouchat klapání. Obdivovat přírodu.

Celou zeď nad stolem měla polepenou upomínkami. Často zapomínala. A proto ho nepřekvapilo, že několikrát zapomněla přijít na schůzku. Prominul jí to.

 

Měli hromadu společných cílů a podobné názory na cesty. A když má někdo stejný cíl a podobnou cestu, tak není úplně od věci jít společně. A tak se často doprovázeli. A pak už nejen to. Prostě jen byli spolu. Sedávali na balkoně. Jeden druhému vyprávěl. Občas se vzájemně poslali k šípkům a pak se zahlédli v zrcadle. Takoví být nechtěli. A tak nebyli.

Někdy si dělali neviditelnou společnost. Podkres.

 

 

Onemocněla. Ale ne tak jako v pohádkách. Blouznila z horečky. Vymyslela si místo. Místo, kde svítí světlušky, v noci je cítit čerstvý vzduch, hvězdy ozařují pěšinky a všechno je zahaleno sépií. Snila o něm.

Setmělo se. A na místě taky. Zmateně popisovala cestu lesem. Šla. Každou chvíli zabočila. Až došla k dřevěnému stavení. Uprostřed lesa. Bylo takové, jaké si zrovna přála. Ale vždycky mělo krb. Ve kterém hřál oheň. Sušil šaty a mlhu v mysli. Až jí pomalu usušil úplně.

Slíbil jí, že jí tam vezme.

 

Dlouhou dobu hledal. Nebylo to lehké. Ani všechny internety světa neměli jasnou odpověď. Pořád se vyptávala, co to dělá. A on jí to pořád neříkal. Nezlobila se. Nepamatovala se. Ale byla lehoučce zklamaná. Pomalu přicházelo léto. A ona zatoužila po cestování. Konečně jí to řekl. Chvíli koukala se zmateným výrazem. A pak ho objala. Našel to.

 

Nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou. Čekala. Na něj. Na vlak. Ale víc na něj. Přiběhl na poslední chvíli. Vlak už brzdil. Chytil jí. A skoro odnesl dovnitř. Čekala je cesta. Daleká. Jako ve starých filmech s vlaky.

Setmělo se. Vlak působil kouzelně, i když trochu rozvrzaně. Opírala se obličejem o okýnko. Koukala na hvězdy. Stále cítila vůni křupavé bagetky. Provoněla celé kupé. Kupé, které měli jen pro sebe. Na dlouhou cestu. Noční cestu. Pomalu začala usínat.

Vzbudil jí. Podivila se, že leží jako člověk. Nejspíš jí uložil. Vyhopkla z vlaku. Venku bylo mrazivo. Nebo byla jen rozespalá. Nebo obojí. Zářily mu oči. Odráželi se v nich světla. Naštěstí nečekali dlouho. Drkotala zubama. Dal jí svou mikinu. Ale další spoj byl spasením. Vstoupili, aby se vydali na poslední kratší cestu do konečné destinace. Vevnitř bylo teplo. Jako od kamen.

 

Vystoupili. Bylo příjemně. Lehce prosvítalo sluníčko. Cítila se tak volně. Pozoroval, jak se točí dokola. Jako ve filmu. Proto jí miloval. Chovala se, jako kdyby nebyl nikdo okolo. I když byl. I když nebyl. Zastavila se. Usmál se. Vzal jí za ruku. Společně vyšli z budovy nádraží.

U rozcestníku vytáhl mapu a zavelel. Vlastně pořád tak úplně nevěděla, kam přesně jdou. Procházeli lesem. Cítila vůni stromů. Trhala rostlinky a zakládala si je do knížky. Pozorovala ptáky. A čekala, jestli se objeví moment hodný fotky.

 

Po pár hodinách chůze se zastavili na louce. Byli poměrně vysoko v horách. Začal rozkládat stan. Nevěřícně koukala. Ujistil jí, že tohle je to pravé místo. Přesně sem měli přijít. Přesně tady měli přenocovat. Složila si vedle sebe batoh a opřela se o ležící kmen. Zavřela oči. Poslouchala přírodu. A stavění stanu.

Lehce do ní šťouchl. Probudila se. Všimla si, že slunce pomalu utíká. Rozdělal oheň. První hvězdy se pomalu začaly objevovat. Teplo unikalo ze země a mířilo do vesmíru. Najednou si uvědomovala, jak je malinká. A přesto vidí velikost. Tam na obloze.

 

Ráno přišla mlha. Jako nad rybníkem. Pronikla do stanu. A přiměla je pokračovat. Dál do hor. Mezi stromy. A nestromy.

Na každém jen trochu zajímavém místě se hned chtěla zastavit. A pozorovat. Taky pozoroval. Někdy zcela nepochopil, jak vidí svět. Jako by viděla barvy i tvary jinak. V každé kaňce dokázala něco najít.

Nešli dlouho. Dorazili k chatce. Zastavila se a zírala do okýnek. Přistoupil ke dveřím a ona tak trochu vyděšeně koukala. Přece nebudou otravovat cizí lidi. Očividně tam někdo bydlel. Nedal se odbýt. Vlezli dovnitř. A tam zjistila, že tady stráví nadcházející týden. Nadšením se jí rozzářily oči.

 

 

Procházela přilehlé cestičky. Pomalu zjišťovala, že tohle je místo přímo z jejího snu. Nemohla tomu uvěřit, ale přece tam byla. Vzduch, nebe, stromy - všechno bylo jiné, než kdekoliv, kde dosud byla. Když se dlouho nevracela, měl o ní trochu strach. Ale nakonec se vždycky vrátila. Zaplavovala ho přemírou dojmů, které on nikdy zcela nepochopil. Někdy mu přišlo, že tlumočí vesmír. I složení deky pro ní bylo rituálem. Nebo možná byla jen někdy prostě puntičkář.

 

Trávili večery u krbu sledováním plamenů. Fascinovali je. Nebo poleháváním v trávě a koukáním na hvězdy. Ty je fascinovali taky. A koho ne.

Jeden večer zatoulala pohled někam doprostřed lesů. On nic neviděl. Ona vypadalo, jako kdyby viděla všechno. Pomalu se zvedla. Šla směrem, kterým upírala pohled. Pořád nic neviděl.

Tvářila se jako člověk, který chytá motýla a postrádá síťku. Jemně lovila rukama ve vzduchu neviditelné motýli. Rád jí pozoroval. Otočila se k němu. V očích měla něco, co neznal. Něco, co u ní ještě nikdy neviděl. A viděl toho hodně.

 

Vykročila.

Hupkla do lesa a pomalu se ztrácela mezi stromy. Temné větve jako by se před ní rozestupovaly. Mizela.

Zaraženě stál. Než zmizela zcela, probral se a vydal se za ní. Neutíkala, jen pomalu šla. On utíkal. A větve se mu pletly pod nohama.

Konečně jí dohnal. Jezírko vypadalo, jako kdyby se tu zrovna zrodilo. Stála na kraji. Kdyby jí neznal, řekl by, že chce skočit do vody. Neskočila. Místo toho se na něj otočila a tentokrát měla ten známý pohled. Ten, kterým se na něj dívala pokaždé. Pokaždé, když ho uviděla. Usmála se. Přišel blíž a koukal na roj malinkých světýlek. Mihotali se nad hladinou. Stejně jako hvězdy na obloze, ale z těhle vás nebude bolet za krkem. Otočil se k ní.

Lehce zářila.