Černí Nováci potřetí, ale ne sami

Anotace: Ze sbírky »Psáno v maskáčích a khaki«

*

Že Černí Nováci nebyli vůbec černí, to už víte z předchozí povídky. Už jich nebylo dohromady pět když se stalo to, co se vám chystám vyprávět, protože Karel odešel koncem srpna do civilu a jistě na nás nevzpomínal tak často, jako my na něj.

Děly se věci.

Golem, tedy jako kapitán Táborský, za mnou přišel s tím, že je čas splnit slib. Odcházel totiž do civilu rotný Pepík Hrabík, velitel kuchyňského bloku, kterému se již vojenská kuchyně a všecko okolo vojny zprotivilo (že se tomu nedivím?) a já že jsem mu (jako  Golemovi) slíbil před rokem podepsat závazek poddůstojníka z povolání. Říkalo se jim spíš lempl z povalování, dízlák, pumpa, buzik a ještě všelijak různě pochvalně...

Já jsem se Golemovi skoro vysmál - "...to," povídal jsem, "bych byl před rokem a půl asi udělal. Teď, když už to mám za pár měsíců? - ani náhodou!" Devětadvacetiletý Golem byl opravdu Golem: skoro dva metry, půldruha metráku - pěkný chlapec... ale hlásek měl jak eunuch. Tím hláskem, ještě o kvartu položeným výše, mi sdělil, že když jsem se já vyprdnul na něj, on že se vyprdne na mne a nechal mne, hajzlík, přeložit z kuchyně zpátky k průzkumné rotě. Za jeden a půl roku v kuchyni jsem z průzkumáckého řemesla zapomněl i to, co jsem nikdy neuměl. Tak se mnou velitel šíboval ze stráže do služby, ze služby do pohotovosti, z pohotovosti do služby dozorčího kuchyně - tam mi - samozřejmě - bylo nejlíp. 

 

Netrvalo to dlouho. Asi za tři týdny mne a devět dalších zavolali k veliteli týlu.

"Soudruzi!"

Průser to nebude, to by nás tu nebylo deset a od různých čet... oba Nováci, oba Černí - holt! bez Karla, že by zas nějaké holení?  a když ne - tak co?

 

"Soudruzi! Byli jste poctěni důvěrou velitele ve vaši pracovitost (!) - podle té jsme vás vybrali jako speciální skupinu." Nafoukli jsme se důležitostí. "Od zítřka: Po budíčku hygiena, žádná rozcvička, snídaně pro vás bude připravena o hodinu dřív..." až potud to znělo dobře, ale:"... budou pro vás připraveny tři vejtřasky" (vojenská nákladní auta Praga V3S), "pojedete do Mokré" (ještě furt to šlo) "do lomu, připravovat kámen pro zamýšlenou úpravu cest a ploch v kasárnách. Velitelem bude vojín Černý Pavel! Odchod!" Splaskli jsme... dřít do lomu? Do p...

 

Není podstatou, co jsme dělali. Makačka to byla, to ano, ale nebyli jsme žádná ořezávátka. Na těžkou práci jsme si zvykli a dokonce jsme v ní našli jisté zalíbení.  Dopoledne v lomu těžili civilní dělníci, my jsme nastupovali do práce až v půl druhé a nakládali kámen do vozíků, vozili ho do drtírny, velké kameny jsme ručně patnáctikilovými palicemi rozbíjeli na menší. Kameny větší jak metr se rozstřelovaly trhavinou. To měl na starosti Tonda Černý, řečený Kytka, horník se střelmistrovskou zkouškou, který i připravoval další odstřely těžební stěny a vrtal do skály díry pro nálože. Končili jsme většinou v šest...

Naše tři vejtřasky se otočily na dvaadvaceti kilometrech za tu dobu třikrát a odvezly asi pětatřicet tun kamene. V sedm hodin, vlastně v devatenáct, že... jsme byli vykoupaní, po pozdní večeři, připraveni na každodenní vycházku, kterou nám kalila jediná, ale důležitá věc: neměli jsme ani jeden žádné peníze - »ani vorla« - a žízeň - po tom prachu v lomu - jak vesmír, nekonečnou...

 

V pondělí nás čekal vedoucí lomu, přivítal nás se spikleneckým kukučem a pozval do své boudy. Konalo se překvapení: "Tady máte každý šedesát korun a tadyhle" - máchnul rukou za sebe - "malou svačinku. Není to žádná charita, na to jste si vydělali. Za těch šest dní to bylo skoro  osmdesát tun kamene, no ono je po odstřelu, příští týden už to bude horší... To byste nám strhali normy, tak jsme vás zaregistrovali jako brigádníky. Část dostává útvar formou slevy na kámen, část jsme uhádali pro vás."

Víte, co je to rajská hudba?

V půl šesté jsme si sedli okolo stolu, rozkrájeli dvě šišky salámu, měkký domácí chleba a už jsme jeli. Na to každý dvě petrohradské desítky - co nám scházelo? I na tu vycházku se nám šlo líp - však už tušíte, proč...

 

Když jsme v lomu skončili po šesti týdnech, byla na nástupišti desetitisícitunová hromada kamene z více než třech set aut a nebylo kde cvičit. Už za pár dní nato nebylo ani polovina těch, kteří by cvičili. Kamarádi posledních dvou let odešli do civilu, z lomparty jsme zůstali dva: já a horník Tonda Černý - Kytka, kteří jsme museli nasloužit nějaké to vězení za hříchy (hlavně pozdní návraty do kasáren) spáchané ještě před lomem. Vojna to však už nebyla. Přes vrátnici jsme chodili, kdy jsme chtěli, dokonce jsme jednou vyrazili i v civilu (už potmě - nemá cenu dráždit zmiji holou rukou), přes den v modrých teplákách, z vojenského odění jen čepici. Všecko nám už prošlo, pár kaček nám ještě zbylo z lomových výplat, naoko to tak zlé nebylo, ale myšlenky a řeči už měly jediný námět: domů, domů...

 

Druhého prosince jsem opouštěl kasárny. Velitel roty mi v kanceláři předal - poslední!! ách! - cestovní rozkaz se slovy: "Mužstvo - propuštění. Vojín Procházka Jaroslav, propouštím vás z vojenské služby na trvalou dovolenou. Po celou dobu cesty až do cílové stanice jste ještě příslušník Československé lidové armády. Podepsán velitel Prvního průzkumného praporu, kapitán Holman Petr, tak žádné průsery, Procházka a hlavně se neožrat! Původně jste tu měl být až do sedmého, ale nemáte tu dobrý vliv na nováčky, tak jsem vám vymohl dřívější odjezd."

 

Skoro na chodbě jsem zaslechl: "Ať se vám v civilu daří!"  Ruku podával už jen zavírajícím se dveřím...

 

Na chodbě jsem si vzpomněl na Kytku, který tu bude strašit ještě čtrnáct dní. Ani rozloučit se nepřišel. No nedivím se, bude tu ú-pl-ně zablouděnej - byl jsem pro něj poslední, kdo věděl kdo, co a jak, kdy, komu a za co...

Naposled jsem se ohlédl... No jo - dva roky jsou dva roky. Za celý život je nevymažete ani z hlavy, ani z životopisu...

Tak sbohem...