Ticho potemnělo slunce

Anotace: Červený pták se vrátil. Jeho oči prozrazovaly děsivé zkušenosti. To byl důvod, proč se ho nikdo ...

Červený pták se vrátil.

Jeho oči prozrazovaly děsivé zkušenosti. To byl důvod, proč se ho nikdo nikdy nezeptal na minulost.

Začalo pršet, když se posadil na lavičku na autobusové zastávce. Díval se na hlučné mladíky, kteří netrpělivě přešlapovali před hospodou. Bylo ráno. Trochu jim záviděl a trochu je nenáviděl. Bylo mu zima, ale nepřestal se potit. Měl to tak – co si vzpomínal – od dětství. Díky pachu jeho těla si o něm lidé mysleli, že je ještě větší špína a ubožák, než ve skutečnosti byl. Ale co je špína? Není to jen pojem? Často uvažoval. Nemohl to nijak vysvětlit, poněvadž ho nikdo nikdy neposlouchal. Prostě se v té chvíli rovnal otravné mouše, kterou je třeba vyhnat či zabít. Ale co je špatného na mouše? Necítil se nijak zvlášť jiný a ani ostatní mu tak nepřipadali.
Tvář deště zbrunátněla. Společně s vichřicí rozehnal poslední opozdilce do místních hrobů. Bernard začínal mít vztek. Sáhl do děravé kapsy a vytáhl okoralou housku. Kousl do ní se zavřenýma očima a ihned ji vyplivl. Znechuceně si odkašlal a zapálil si zbytek cigarety. Cítil se znechuceně. Cítil se bídně, mizerně, cítil se jako klaun bez dětského smíchu, jako pláč jarního sněhu. Najednou se zprudka zvedl, vytřeštil oči a zařval do megafonu: NAVŠTÍVÍM TU MOU KVĚTINKU! A odešel do hrozivé černé tlamy tmy.

Přestalo pršet. Bernard vytáhl ze zadní kapsy tabák a ubalil další cigaretu. Začal ji pomalu kouřit. Upaloval všechnu inhabilitu, integritu a bílé květy a živé sny a bylo mu o něco lépe. Zanedlouho přišel před obdélníkový dům. Vypadal, že se v té hypnotické noci hýbe: je obdařen pohybem, životem, osobností, pavučinou. Zahvízdal…
Z díry v plotě vyskočil rudý, zářivý vlk. Na hlavě měl šest rohů a mezi nimi půdu. Místo očí měl spirály vody, čisté, panenské vody se schopností darovat všem představám život - Ozřejmit Vše. V tlamě měl žlutou zlenivělou, hominizovanou panenku. Neobyčejný vlk, král vlků vyplivl žluté inane corpus a odkráčel jako poloviční bůh. Měsíční svit vyjevoval tisíce vražd, nehod a zmatení. Bernard byl opřen o spirituální trn za sebou měl bílé světlo a zhasnuté pouliční lampy ve tvaru nahoře a dole.

„Patricie!!! Zakřičel a bledý, touhou zmrzačený kněz jakýsi předmět hodil do křoví a třemi skoky skočil do útrob kostela.
„Patricie!!! Slova nemusela viset ve vzduchu příliš dlouho a z okna vylezla ženská hlava:
„Co tu chceš, ty paznehte? Ty pablbe? Měkká materie?! Lásko! Servus meus“. Začala se smát. Taková byla Patricie. Měla dusivý, hnusný smích prolezlý pohrdáním, zlomyslností a rtutí. Byla to ošklivá, hloupá, zákeřná ženská ale Bernard ji potřeboval.
„Přestaň žvanit ty svý čarodějnický nesmysly a raději mi hoď provaz!“ V tu chvíli z rámu okna vytryskl proud vody a Bernard po něm vyšplhal nahoru do doupěte bývalé porodní báby Patricie.
Přišel do obývacího pokoje. Skoro všude na zelené podlaze ležely zelené mohutné knihy. Několik flašek a flašinet. Na masivním stole hořela vysoká svíce a mocný oheň osvětloval na stěnách podivné obrazy, povětšinou tváří. Patricie seděla u okna a česala si vlasy.
„Tak co chceš?“ Poslala mu polibek.
„Potřeboval bych najít dvojče. Strašně mi chybí a nevím, jestli bez něj ještě další den přežiju,“ kopl vší silou do flašinetu a ten začal vřískat a nadávat. Po chvilce se uklidnil a dokola opakoval: osle, osle, osle, osle, osle… Nikdo mu však nevěnoval pozornost.
„Myslela jsem, že si ho zahodil tisíc kilometrů zpět do moře. Není to tak? Lhal si mi ty starej osle?“ Po hlubokém pohledu do jeho srdce, zeptala se: „víš, co to znamená?“
„Jo, vím.“
„Tak polož ruku sem,“ ukázala na stůl plný žiletek, „ano, přesně sem!“

„Ruce ti dorostou ale polovina tvý duše je navždy ztracena, kapiš to?“ Podívala se na Bernarda ještě s dohasínajícíma očima. Ten mlčel a díval se na své perleťové tělo. BYLO TAK OŠKLIVÉ A CIZÍ. „Neboj se. Běž si na chvilku lehnout,“ ukázala na pohovku a Bernard se bez řečí zvedl a ulehl.
Když se probudil, cítil se nějak jinak. Podvědomě se toho lekl, ale nakonec to pochopil. JE ZPĚT! BUM BÁC BUM BÁC! DVOJČE, JSI TU?! A najednou mu bylo krásně, příjemně. JE TU! Vyskočil z peřin a běžel ven do zářivého slunečního dne. Oči mu hořely zeleným ohněm…