SEBEVRAŽEDNÁ MISE JMÉNEM ŽIVOT

Anotace: Aneb jak se vypořádávám s "tím vším." 1. díl - škola

„Velevážený pane profesore,
Jsem si vědoma toho, že jsou prázdniny a je možná trochu pozdě se ptát, ale byla bych moc vděčná, kdybyste mi poslal přesný obsah učiva, které bych měla pojmout kvůli nadcházející klasifikační zkoušce. Velice by se mi to hodilo, neboť chodím na doučování a můj učitel to po mně chtěl vědět, avšak já si nebyla úplně jistá…“
„Ach Bože, to je blbost,“ zamračila jsem se bezradně, „ten mě sežere zaživa. A já ho otravuju o prázdninách – kdo ví, jestli si to vůbec přečte…“
No co, prostě tam něco napiš, stejně si učitel matiky těžko potrpí na gramatiku a slovosled… Speciálně tenhle ne.
Když to srovnám s tím, co z něj padá v hodině, jsem královnou mluvnice.
To mi na obličeji vykouzlilo na vteřinu úsměv, ale vzápětí jsem se znovu začala šklebit.
No jasně, tohle se ti hodí, nahánět si sebevědomí na ostatních… On umí alespoň tu matematiku a mluvnici vůbec nepotřebuje. To ty ji možná umíš líp, ale rozhodně ne dobře. Nic neumíš pořádně. Ani napsat blbej dopis a to tě čeká klasifikačka.
Ach Bože, já určitě propadnu. Vítám tě, potupo, brzy budeš má věrná kamarádka. No snad to v nižší třídě nebude tak špatný, i když teda bude divný, že tam pár lidí znám a vždycky jsem byla v pozici toho „učenějšího…“
Ale prosím tě, ty žes byla učenější? Leda úředně, jinak víš houby, to bys tady jinak nemusela sedět a jela bys někam ven.
Od té doby, co jsem poslala onen mail, jsem byla jako na trní a každý den jsem několikrát kontrolovala schránku. Doučování jsem měla jednou až třikrát týdně a do zkoušky zbývalo asi 14 dnů. Cvičila jsem celkem poctivě, ale v poměru k mým schopnostem a znalostem stále nedostatečně, takže není divu, že jsem měla strach, i když to vypadalo, že látku umím. Říkám vypadalo proto, že náš učitel má zvláštní schopnost dát do testu přesně to, co mi nejde, nebo něco složitostí diametrálně odlišného od běžných příkladů zadaných za domácí úkol a probraných v hodině. Možná, že patří k těm, co jsou schopni ještě i v dospělosti věřit na to, že Ježíšek nemá nic lepšího na práci než nosit nevděčným lidem dárky. To by se pak dalo pochopit, že ještě neupustil od domněnky, že stačí cvičit, cvičit, cvičit a matematické nadání se už dostaví samo.
K mému překvapení jsem se asi po týdnu odpovědi dočkala, avšak ta zněla nějak takto:
„Milá Jindřicho,
učivo na klasifikačce bude zahrnovat všechno, co jsme probrali v posledním půl roce. Stačí se podívat do sešitu a učebnice…,“ blá, blá, blá.
„No jasně, že jo, to mě přeci taky napadlo, ale já chtěla znát ty nadpisy…! Kdybychom postupovali přesně podle učebnice, tak neřeknu, ale vždyť mi toho vždycky polovinu přeskočíme, to se mám fakt učit všechno?!“
No skvělý a je to tady. Možná, kdybys nebyla tak blbá… Jediná možnost je sešit a ten je v dost žalostném stavu. Jakoby to nebylo jasný, když mám pětku z matiky…! Kdybych si ho vedla, měla bych sice čtyřku, což není taky žádná sláva, ale aspoň bych prolezla. Pravda ale je, že toho nelituju. Vím moc dobře, že moje psychické problémy přesahují rámec schopnosti donutit se dávat pozor v neoblíbených předmětech. Teda spíš v těch, co mi nejdou, kdysi jsem měla matiku ráda…
No nic, kašli na to, to nějak zvládneš. Při nejhorším prostě propadneš – no a? Jsi v situaci, kdy to není ostuda. Ale je pravda, že ostatním to tak připadat bude.
Hodně lidí se na mě bude dívat shora. Určitě si budou myslet, že jsou lepší a chytřejší než já a stane se ze mě takový ten třídní vyvrhel, co má furt problémy, je hloupější než ostatní, opisuje, nemá domácí úkoly, atd, atd. Prostě něco jako jeden můj spolužák. A přitom to nebude pravda – nebo vlastně bude, ale ne tak jednoduchá, jak si všichni budou myslet. Hm, možná bych měla přehodnotit názor na některé své „pomalejší“ spolužáky…
No nic, měla by ses jít učit, nebo alespoň zrekognoskovat svůj sešit a pokusit se zjistit, co máš teda přesně dělat.
Otevřela jsem onen kýžený svazek listů, který kupodivu stále ještě držel pohromadě i přes jeho ubohý stav a jala jsem se jím listovat, abych našla první datum spadající do potřeného pololetí. Když jsem ho však našla, zjistila jsem, že leží v prostředku kapitoly, tak jsem si lámala hlavu, kam ho zařadit tak dlouho, až jsem propadla naprostému zoufalství a zahodila matematiku někam do kouta. Nevěděla jsem kam, ale to bylo ostatně jedno – hlavně že byla co nejdál ode mě.

***

KLASIFIKAČNÍ ZKOUŠKA

Bylo dost zvláštní jít do školy o prázdninách, i když už se blížil jejich konec. Nervózně, ale vlastně i trochu samolibě jsem nakráčela na vrátnici, ale uvnitř budovy jsem s překvapením zjistila, že nejsem jediná studentka, která dostala ono privilegium a byla vpuštěna dovnitř. Ještě překvapenější jsem byla, když dokonce i u kabinetu našeho učitele stála taková menší fronta.
No jasně, čemu se divíš – u něj by ses spíš měla divit, kdybys byla jediná, kdo jeho názornou výuku nezvládl…
Pomyslela jsem si kysele a pozdravila své spolutrestance. Nikdo mi však neodpověděl, což mě vystresovalo ještě víc, tak jsem si radši sedla a předstírala, že tam nejsem.
Vtom mě však uspatřila naše češtinářka: „Jé Jitko, co ty tady děláš???“ zvolala bodře a mně se zakroutil žaludek při pomyšlení, že vlastně sedím naproti jejímu kabinetu a po chodbách kromě ní můžou pobíhat další pedagozi, kteří mě znají…
„EEE, dobrý den, paní učitelko,“ zablekotala jsem, „no já tu totiž mám psát klasifikačku,“ jakmile z mých úst splynulo poslední slovo, začal se můj obličej podivně kroutit v grimasách, které se snažily zkombinovat nervózní a připitomělý úsměv s výrazem plným nenávisti a odporu.
„Jééé a z čeho?“
„Z matematiky,“ škleb se zintenzivnil.
„No tak to přeju hodně štěstí,“ nadzvedla obočí a usmála se.
„Děkuju, budu ho potřebovat,“ ulehčeně jsem vydechla, že rozhovor skončil v naději, že po jejím odchodu se můj obličej konečně uklidní a přestane mě ztrapňovat…
Usmála se a přemístila se dál z mého dohledu. Má pozornost se mohla opět obrátit k rozcestníku mého života, který na mě čekal za dveřmi od kabinetu. V té chvíli to pro mě byla spíš brána do pekel horoucích. Bolelo mě břicho, tmělo se mi před očima a moje končetiny nabíraly nadlidské rychlosti při nervózním poklepávání do země. Uvědomila jsem si, co dělám, a že se moje dupání evidentně roznáší po chodbě, tak jsem se rozhodla se uklidnit a nechat toho. Tuto snahu jsem však vzdala, když jsem po chvíli zjistila, že stále dokola otevírám a zavírám zip u pouzdra, které jsem křečovitě svírala v drápech.
Ach kéž bych mohla tuhle část nějak přetočit… A kde vůbec je tak dlouho, už tu měla být deset minut…?! AAAA já tohle nevydržím, určitě se pozvracím. No alespoň konečně zažiju, jaké to je. Teda ne, že bych po tom toužila, ale měla bych co vyprávět a chápala bych ty, kterým se to stalo…
Hele kušuj, jo? Plácáš blbosti, musíš se nějak uklidnit. Když si budeš opakovat, že to zvládneš, určitě to půjde líp. Krom toho přece víš, že když jsi u testu nervózní, vždycky ho zkazíš, protože nemůžeš pořádně přemýšlet.
Bože můj, to snad ne, to je vlastně pravda. Tak jo, klid, klid.
Začala se mi třást ruka.
Sakra, já tady umřu! Takhle blbě mi v životě nebylo. Já určitě umřu. Jen aby to bylo rychle, aspoň bych to nemusela psát… Nebo kdybych omdlela! Odvezli by mě do nemocnice, všichni by mě litovali, nemusela bych řešit žádné problémy, učit se a odložilo by se to na jindy.
Vtom se však otevřely dveře a protože se mrákoty nedostavovaly, musela jsem se zvednout a přihnat se k nim, abych učitele pozdravila. Ten odpověděl, ale dal se do řeči s ostatními lidmi a ještě dalších pět minut či více se s nimi domlouval na jejich záležitostech.
Proboha to snad ne, já už to dýl nevydržím, musím to vidět… Ach jo, kdybych omdlela, stejně bych to musela jednou napsat a já to už líp umět nebudu. Tak jo, to musím zvládnout. Alespoň na trojku to určitě umím. Vždyť jsem se tolik učila. Nebo i tu dvojku… To by bylo super.
„…jo, tak tam na mě počkejte. No a ty pojď se mnou do kabinetu.“
Opět jsem se pokusila o úsměv, ale tentokrát to opravdu muselo působit spíš ironicky… Vstoupila jsem dovnitř a ulpěly na mě zraky ostatních učitelů.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem hlasitě v posledním zoufalém pokusu alespoň předstírat, že nemám strach.
Odpověděla mi však jen jedna ze sedících a ostatní na mě dál jen zírali. Nervózně jsem změnila kurz na směr „stůl srovnaný dle geometrických křivek“ a usedla jsem, kam mi bylo přikázáno. Následovalo krátké vysvětlování a omluva, že se mnou profesor nezůstane, ale půjde cosi dělat do jiné třídy. Byla jsem však ujištěna, že tu stále někdo bude, aby mě hlídal (jako bych se tam snad sama bála, nebo mohla opisovat, vždyť tahle látka je neopsatelná…). Znovu jsem se usmála, poděkovala za papír monstrózních rozměrů (A3) a ihned ho nedopatřením ohnula o kraj stolu.
Sakra, to je teda vynález… Ani na stůl se to nevejde.
„Tak hodně štěstí, určitě to bude jednička,“ usmál se a já měla chuť probodnout ho kružítkem.
Je hodně těžké se ho zastávat, když tohle dělá… Jakoby neviděl, jaká jsem troska – vždyť tohle je normální provokace. A jak se šťastně zubil, když mi ten test dával. No nepochybuju, že pro něj je to zážitek… Tak fajn. Je na čase otevřít Pandořinu skříňku.
I přes moji předchozí nedočkavost jsem si dala obzvláště záležet na podpisu a dlouze se rozhlížela, než jsem začala skutečně číst zadání.
Hm, fajn. Jasně, takže to bylo deset a kolik to bude když… Sakra soustřeď se! Radši to přečti znova, to zvládneš. Ehm. No, tak to jednička nebude. A koukám, že ani ta dvojka. Za trojku se můžu tak leda modlit a čtyřka bude Boží zjevení… Ty vole to je v háji… -poté následovala menší smršť nadávek, které bude lepší vynechat-
Začala jsem slušně nabírat, ale ovládla jsem se a zkusila se uklidnit tím, že jsem se chvíli dívala z okna. To mi trochu pomohlo, tak jsem se vrátila k papíru a s ironicky vyšinutým smíchem jsem si pročetla všechny příklady.
„No fajn,“ zašeptala jsem a vyhrnula si rukávy, „jde se na to.“

*pokračování příště