Motýlí pecka

Anotace: Na zahradě člověk zažije příhod....

*

Dneska mne chytla lenivá a tak jsem toho na zahradě moc neudělal. Seděl jsem na verandě sám, tedy vlastně s hrnkem kafe a koukal okolo, jestli mne něco nedonutí vstát, nebo aspoň neinspiruje k nějakému psaní. Ono jaksi je pořád na co se koukat - ale nic, co by se zase až tak vymykalo všednosti a dalo nějakou startovací jiskru...
Včera jsem zasel řepku (na zelené hnojení) - dneska sem létá hlouček zvonků a je jasné proč. To mi té řepky moc nevyroste... na nejvyšším vodiči vedení vysokého napětí, které vede kolem zahrady, sedí Klára, poštolka, která má hnízdo v úhlu ocelové konstrukce stožáru. Máme ji rádi - není tu nikde ani myš, ani krtek, ani divoký králík. Cestu pode mnou přeběhla rezavá kočka, která sem občas zabloudí ze vsi...

Pak chvilku nic. Pak přiletěl motýl, kterého jsem tu ještě nikdy neviděl : velký jak dlaň, bílý a šedý s černou kresbou a barevnými tečkami na zadní hraně křídel. Sednul si na okno jinak ze dvou stran otevřené verandy. Jen dosedl, proletěl kolem mne pták - tak blízko, že jsem cítil pohyb vzduchu letem způsobený. Dopadl (jinak se to říct nedá) na místo, kde seděl motýl - jenomže: motýl stačil odletět a pták v rychlosti nepostřehl sklo. Rána, jako když praštíte pokličkou od prádelního hrnce a milý opeřenec leží na stolku pod oknem a vůbec, ale vůbec se mu nechce vstát, natož letět. Tak kamaráde, řekl jsem si a vlastně i jemu : tohle tedy jen tak nerozchodíš!

Vezmu ho do ruky - je to rehek, možná, že to je ten, co tu na verandě loni hnízdil. Foukl jsem mu lehýnce do zobáčku - nic. Tak jsem vzal lžičku s kapkou čaje a kápl mu ji tamtéž, tedy do zobáčku a hlele! Zaškubal sebou a během vteřiny mne zobl do ruky. Sakryš, ty jsi najednou nějak bojovný - jenže já nejsem ten motýl... Chtěl jsem ho položit na stůl, ale jak jsem otevřel ruku frrrr! a už seděl na jalovci metr od verandy. Jistý ten let moc nebyl, ale...no, dobrý. Koukám na něj, on zas na mne - trochu přiblble, jakoby si v té své minikebulce neuměl vysvětlit, jakou mu to ta miniaturní svačina dala pecku do zobáku.
Když mne tohle napadlo, zasmál jsem se té představě, že by pták takhle opravdu uvažoval. Nesmysl, řekl jsem si. Rehek najednou poskočil, popoletěl - jako by ho něco napadlo, jakoby se k něčemu rozhodl. Bylo vidět, že už je zase v plné kondici. Najednou vystartoval směrem ke mně tak rychle, že jsem instiktivně uhnul. To jsem ovšem udělal dobře - a dost rychle. Na stěně chaty se za mou hlavou objevil bílý cákanec jak pětikoruna.

Tak takhle, ty hajzlíku! v tom tvým otřeseným půlgramovým mozečku tě napadlo, že jsem ti tu pecku natarasil já? To bys musel být krocan. Takhle malý ptáky nejím. Nebo, že se ti posmívám?

Žádná odpověď. Rehek zmizel...

Měl jsem nakonec pravdu - nerozchodil to, ale rozlítal...