Slova do tmy

Anotace: Tak zase trocha reality z praxe...

Ležím v posteli a otevřenýma očima se dívám do tmy. Celý pokoj je v ní zahalen, až na úzký proužek světla pronikající oknem. Je tam každý večer, tvořen zažloutlým světlem pouliční lampy před domem. Dům, sám o sobě, je naprosto tichý. Ale v téhle tmě naslouchám něčemu jinému.
Zvýšené hlasy nebo spíše křik, ozývající se z podlaží po de mnou. Rodiče se, posilnění notnou dávkou alkoholu, hádají. Je již hodně po půlnoci a já se probudila, díky jejich hádce. Nevím o čem se hádají. Kdybych chtěla, je slyšet každé slovo poměrně zřetelně, ale já radši nechci. Nechci to vědět. Vždy si myslím, že je to o mě. Jak nejsem dost dobrá. Jak mě chtěli a jaká nejsem.
Když jsem byla malá a spávala jsem v jiném pokoji, měla jsem postel nad obývacím pokojem. A to se zřetelným slovům nedalo uniknout. Většinou jsem jen ležela a nehnutě se dívala do stropu. Potichu vzlykala, dokud jsem se neobrátila na bok a nezačala brečet. Vždy jsem si myslela, že se nemají rádi. Že se nenávidí. Malé dítě má jiné představy. Alespoň u mě to tak bylo. Nemyslela jsem si, že se dva lidé mohou mít rádi, když na sebe tolik křičí. Když na chvíli hluk přestal, představovala jsem si, že táta mámě něco udělal. Něco... Měla jsem v hlavě nespočet verzí, co se asi tak mohlo stát, ale nikdy jsem z postele nevylezla a potichu nesešla po schodech, abych zjistila, jestli je v pořádku. Na to jsem se bála. Možná jsem se bála toho, že by se to opravdu mohlo stát. To už nevím. Je to moc dávno. V hlavě se mi ukořenily jen nějaké obrazy a slova. Ty si ale pamatuji dodnes.
Teď už nevzlykám do polštáře, ale jsem spíš rozladěná z toho, že nemůžu usnout. V tomhle věku už na ně bývám jen naštvaná. Ale dnes to bylo jiné. Ta hádka mě donutila přemýšlet nad tím, co bylo, co je a nad neznámou, která teprve bude.
Mají se rádi? Ano, mají. Milují se? To nevím. Nejspíš ne. Ale alkohol dělá divy. Nikdy nechci pít doma. Nebo alespoň ne tolik, aby mé dítě plakalo a bálo se. I když bych to vlastně stejně nikdy nezjistila. Jen nechci být jako oni. Už z toho principu.
Nechci nad tím přemýšlet. Otočím se na bok, zavřu oči a pokouším se usnout. Jedna slza mi zatím pomalu stekla po tváři a já se ani nepohnula, abych ji setřela. Dělala jsem, že spím. Pro sebe samu.