Zamčené solárium

Anotace: První pokus o něco opravdu vážnějšího. Budu ráda za názory a komentáře :-)

 

7.7.2017

Jmenuji se Jolana. Jo já vím, není to nic moc jméno, ale zatím mě s ním všude pustili. Na základce jsem byla za Žolíka, jakože Joly z těch karet, což není moc originální. Ale nejlepší kamarád na výšce mi říká Joker. To je mnohem lepší.  Při studiu na vysoké škole chodím na brigádu do místního solárka. Peníze se vždycky hodí, hlavně když bydlíte sami a staráte se sami o sebe na vlastní pěst.  To solárko se jmenuje REVOLUTIONE a sídlí na ulici Orlové 44. Číslo 44 je velmi starý dům, přesně tak, jak asi má dům téměř v centru města být. Nejsem historik, takže to nemůžu říct přesně, ale představte si trošku zašle a vybledle vypadající čtyřpatrovou budovu, s fasádou, která by snesla nějakou tu opravu a se soláriem v přízemí. Taky je tu prodejna zdravotní obuvi a obchod s dovozovou drogérií. To by všechno šlo, ale vzhledem ke stáří domu a prakticky celé ulice je naše REVOLUTIONE jako pěst na oko. Jenže koho chleba jíš a tak dále že jo. Jsem za tuhle brigádu na recepci ráda, i když mě to tady občas štve. Hlavně lidi. Nevěřili byste, jak někdy dokážou být otravní a jednomu zkazit den už jen tím, že vejdou. Ale to nesmím řešit, já jsem obsluha, oni zákazníci a tak se asertivně usmívám a snažím se vydržet tady od osmi od rána do osmi do večera. Paráda.

Nepracuju tady naštěstí úplně sama a úplně každý den. V týdnu se střídám s dalšíma holkama. Máme směny napsané v kalendáři. Já jsem tu vždycky každý pátek a sobotu. Bydlím ve městě, tak proto. Nedojíždím z druhýho konce republiky, jen na druhý konec města, což ze mě dělá žhavou kandidátku na trávení všech pátečních a sobotních večerů v práci. Zní to strašlivě, ale jak jsem řekla, peníze jsou potřeba. Největší ironií ale je, že dělám na solárku a sama vypadám jak bílá čokoláda. Nevadí mi to, jen mám někdy obavu, aby to neodrazovalo zákazníky. Jo, taky jsem si do solárka vlezla. Asi třikrát. Poprvé to bylo fakt divný. Netušila jsem, do čeho jdu. Byl to čistě jen experiment, abych pochopila, jaký to je a proč to lidi tak baví. Při té příležitosti jsem zjistila, že mám trošku klaustrofobii, takže jsem celu dobu ležela s jednou rukou vystrčenou ven, abych měla jistotu, že se ta svítící rakev úplně nedovře. Pro ty, kteří to nikdy neabsolvovali – není to zase tak špatný.  Ležíte tam celí nahulatí, akrylátová deska napřed studí, na očích máte spešl brýle, pak si solárko zapnete, to hučí, svítí a hřeje. To je celý. Když jsem tehdy vylezla z kabinky, na recepci za mě hlídala moje kamarádka Lucka.

„Tak co, jaký to bylo?“ Ptala se mě tehdy vysmátá, jako kdyby se jí podařil hodně dobrý vtip. Dost možná jsem ten vtip byla já.

„No já nevím, už je ze mě černoch?“  Rozesmála se ještě víc.

„Ne, vole.“  Vyměnily jsme si místa. Ona šla na gauč a já zpátky na recepci, rozumějte – barový pult.

„Ne? Tak to chci vrátit prachy.“ Byla to Lucka, kdo mi tuhle brigádu dohodil. Pracovala tady taky. Zaučovala mě, poučovala mě, chvilku jsme se tady střídaly na směnách a pak odešla, protože si našla práci na hlavní pracovní poměr a sekla se školou. Tak to někdy taky chodí. Je půl osmé ráno a já jsem už „v práci“. Z tašky si vytáhnu peněženku a jdu si do pekárny pro snídani. Bude to zase hodně, hodně dlouhý den.

***

František Skoupil dělal čest svému jménu. Byl to realitní makléř a k tomu sběratel unikátních nemovitostí, jejichž prodej nezprostředkoval, ale kupoval je pro sebe jako soukromá osoba a pak je buď prodával, nebo pronajímal. Celý život věřil tomu, že diamanty a nemovitosti jsou nejlepšími investicemi. Šetřil si tak na důchod. Svobodný mládenec kolem čtyřicítky s titulem inženýra, jehož celoživotní vášní byly budovy s historií. O nic jiného se nezajímal, neměl na to čas. Většinu jej trávil ve své pohodlné kanceláři, ze které měl přímo božský výhled. V patnáctém patře to snad jinak ani nejde. Občas, když zapadlo slunce, stál rád u oken, se sklenkou whiskey, shlížel dolů na město v celé jeho nádheře podbarvené odstíny nachu a slunečního zlata a připadal si, že jej může sevřít v jedné ruce.

„Pane inženýre, je tu paní Šálková. Máte s ní dohodnutou schůzku na desátou hodinu, jde o prodej jejího domu na Orlové 44. Je to dům postavený v době baroka, s novorenesančními prvky. Fotky jsem vám před minutou odeslala na email.“

Útulnou kanceláří se mihla jeho osobní asistentka. Měla ten úžasný dar zosobnění jak diáře, tak hodin, kalkulačky, kávovaru, kuchařky, geniální surfařky po internetu a nedostižné organizátorky.  Navíc měla brilantní historický přehled. Proto ji taky před pěti lety přijal. Jejich vztah byl čistě na pracovní úrovni. Nikdy by jej nenapadlo, zkusit si na ni něco víc. Příliš si jí vážil a obdivoval zároveň. Občas měl pocit, že mu vidí do hlavy a ví přesně, nač myslí. Navíc byla o deset let mladší. On byl na druhou stranu velmi lidským a empatickým šéfem, který pro ni měl pochopení. Pokud šlo o její rodiče nebo dvě rozkošné děti. Ano, jeho asistentka Andrea byla svobodnou matkou, tři roky od rozvodu.

„Jistě, pusťte ji dál, děkuji Andrejko.“ Usmála se na něj, jako vždycky a odešla k sobě do kanceláře, jako vždycky, kudy za pár vteřin projde další klientka. Jako makléř byl velmi spokojený a svoji práci bral jako výzvu. Široko daleko neměl na trhu konkurenci. Jeho kolegové z oboru mu přezdívali Žralok a nebyli tak daleko od pravdy. Znal trh, znal svoje možnosti a díky svým schopnostem geniálního obchodníka, který by dokázal za bouře výhodně prodat i děravý deštník, o sobě téměř nikdy nepochyboval. Jeho mysl se už roztáčela na plno a byl připraven prodat dům paní Šálkové za tu nejlepší možnou cenu s tučnou provizí. Jenže ani jeho logická a racionální mysl nebyla připravená na to, co si od ní měl za příštích dvacet minut vyslechnout.

***

15.7.2017

Tak jsem zase tady. Je jedenáct hodin dopoledne a v žaludku už cítím hladovou serenádu. Tak mě napadá – hlad je snad jediný zvuk, který jde opravdu niterně cítit. Ráno jsem se nestihla nasnídat a před nosem mi ujela tramvaj. Co už. Zvažuju svoje možnosti. Jasně, sice se odtud nesmím celý den vzdálit, maximálně si můžu zajít na záchod, ale myslím, že by mě tady nechtěl nikdo najít v hypoglykemickým komatu. Ne, nemám cukrovku, ale stát se to prý může. Dobře, počkám ještě tak pět minut a pokud se nikdo neobjeví, tak si dojdu za roh k ťamanům na rýži.

Minuta, dvě minuty, čtyři minuty. Tak jo, beru peněženku a mizím. Na dveře ještě lepím cedulku. Ale nejsem dost rychlá. Průchodem ke mně míří naše zákaznice. Tak nic, měla jsem odejít už před těma pěti minutama. Vracím se zpátky a předstírám, že cedulku akorát sundávám. Prosím, prosím, ať jde jenom na deset minut, prosím. Paní se hrabe v kabelce, pak v peněžence a pak konečně vytahuje permanentku. „Dobrý den, já bych šla dneska na jedničku na patnáct minutek. A kolik tam ještě mám peněz, prosím?“  Do prdele. To znamená, že se bude tak pět minut odmalovávat a natírat krémem. Pak poběží patnáct minut solárko a pak jí bude trvat dalších deset minut, než se zase namaluje a vypadne. A to v konečným důsledku znamená, že tu budu ještě půl hodiny o fakt krutým hladu. Super. No nic, i to se stává. Usedám zpátky k rozpracované básničce, ale hladové mi psát prostě nejde.  Zaklapávám notebook a jdu si raději číst.

O půl hodiny později odchází a já po ní jdu vydesinfikovat solárko. Dělám to po každým člověku a nikdy nevím, jaké překvapení mně v kabince čeká. Je to takové hogo fogo. Po této konkrétní paní zůstal na desce celkem drsný otisk celého jejího těla zezadu. Směs potu, krému a panebože – ona se snad k té desce i připekla! To obyčejnou desinfekcí neumyju. Papírovou utěrkou otřu loužičky potu a jdu si pro technický benzín. S ním to jde vždycky raz dva, jen ten smrad mi zvedá žaludek. Po krátkém snažení je solárko zase čisté a připravené na dalšího zákazníka, ale já mám hlad. Takže bleskově odcházím pro rýži.

Už je šest odpoledne a návštěvnost  zase na bodu mrazu. Nikdo tu nebyl dobrou hodinu. Čtu si na gauči a hlava mi padá, jako kdybych ji měla celou z olova. Ani víčka se nedají udržet. Strašně se mi chce spát, a to prosím pěkně navzdor třem kávám, co jsem stihla vypít jenom za dnešek. Nehodlám na nikoho dalšího čekat, jdu uklízet. Každou sobotu tady dělám velký úklid, protože v neděli dojede šéf. Odveze tržby, doveze výplaty a taky všechno, co nám tu chybí. Moji povinností je, krom jiného, napsat mu, co má nakoupit.  Ještě se zběžně podívám na facebook, jestli někdo nepsal. Bliká mi zpráva od Lucky.

„Jak to dneska jde?“  Odepíšu jí a v duchu přemýšlím, čím dneska začnu.

„Opruz, jdu uklízet.“

„Dobrý den, máte prosím vás volnou šestku?“ Tak nejdu. Už zase. Kolikrát se mi už stalo, že kdykoli jen na úklid pomyslím, tak sem někdo vleze. Neměla jsem na to myslet, ani o tom psát a  jít rovnou konat. Co už.

V sedm večer už sleduju čas a modlím se, aby nikdo další nepřišel. Je ticho, nikde nikdo. Mluví tu na mě jen rádio. Občas mě to rozčiluje. Hlavně, když slyším určitou sekvenci písniček třeba pětkrát za den. To tam nikdo nemá fantazii nebo nezná jiný? Hlavně když jsem tu začínala, tak mě to docela dost iritovalo. Teď, skoro po čtvrt roce, se mi daří ten zvuk ignorovat. Vnímám to jenom jako šum, jako bzučení mouchy pod převrácenou sklenicí. Když si čtu, tak rádio zpravidla ještě ztlumím. Sedím, čtu a najednou slyším zvláštní zvuk. Je to něco jako kovový skřípot a docela hlasitý. Zavírám knížku a jdu se podívat, co se kde děje. Zní to, jako kdyby se měla ventilace solárek utrhnout. Jenže nikde nic. Vracím se na gauč a zvuk se opakuje. Hlasitěji. Lehce mě to znervózní, ale pak mi dojde, že to musí být chladnoucí stroje. Je to normální. Občas se tu prostě ozývají všelijaký zvuky. Na některý jsem si už zvykla, ovšem toto byla novinka. Barák je starý, tady dole na place je spousta věcí z plastu a z kovu a ty občas, při chladnutí, prostě divně vržou. Vracím se ke čtení a za pár minut odjíždím domů.

***

František slyšel za svůj život tolik podivných příběhů o starých domech, že by o nich sám mohl psát romány. Jenže vyprávění paní Šálkové se nic nemohlo vyrovnat. I přes svůj veškerý skepticismus musel připustit, že bylo přinejmenším děsivě poutavé. Sám měl ve zvyku důkladně si ověřovat o domech, se kterými pracoval, jejich minulost a historii. Dřív nebo později se ujistí o tom, zda paní Šálková měla pravdu, či se jen snažila zvednout cenu domu zajímavou historií. I s takovými se setkával. Lidi byli občas ochotni říct o domu cokoli, jen aby vyhnali jeho cenu do nebes a tvářit se u toho, jako kdyby šílená historie dělala z jejich majetku světový unikát. Druhý extrém byli klienti, kteří mu spoustu informací zatajovali. Paní Šálková se naproti tomu tvářila jako boží umučení. Celkově měl dojem, že se domu snaží zbavit, jako kdyby to bylo obrovské břemeno. Buď to byla pravda, nebo naopak velmi chytrý tah. To si naštěstí uměl ověřit.

„Andrejko, co mám naplánované na úterý příští týden?“ Andrea zalistovala diářem. „Máte tu dvě schůzky, jeden pracovní oběd a pak, od jedné hodiny odpoledne do tří, máte volno.“

Skvěle. Čas akorát na prohlídku toho záhadného domu na ulici Orlové. Přes GoogleMaps si zkontroloval okolí domu. Do tohoto bodu sedělo vše s popisem. Budova na čtyři patra. V přízemí bylo solárium, obchod se zdravotní obuví a obchod s drogérií z dovozu. Centrum města prakticky hned za rohem. Velmi dobré postavení, které zvedalo cenu domu samo o sobě. Majitele si ověřil v katastru města. Vskutku jím byla paní Šálková. Její rodina, jak se zdá, vlastnila ten dům po generace.  Nechápal, proč se jej chce tak náhle zbavit, ovšem vzhledem ke všemu, co mu navyprávěla, se jí nemohl moc divit, pokud to byla celé pravda. Horní patra byla obydlená, kromě dvou bytových jednotek, které byly upravené jako ordinace pro zubaře a kancelář pro advokátní firmu. Historii se mu podařilo dohledat na Googlu. Původní dům byl postavený v roce 1780. Několikrát vyhořel a dočkal se rekonstrukce až někdy kolem roku 1895. Odtud pocházel jeho novorenesanční styl. Celou svoji existenci byl v soukromém vlastnictví. Nic extra a nic zvláštního. Potřeboval detaily, které by potvrdily nebo vyvrátily ty strašidelné historky. A proto se tam příští týden vydá a bude se ptát.

***

21.7.2017

Na pátku je super to, že se skoro pokaždé něco podělá. Jako fakt. Nevím, jestli je to mnou, ale děje se to. Ráno mi na kávovaru nesvítila písmenka. Je to celkem průšvih, protože tak budu jen těžko dělat kafe sobě nebo klientům. Co s tím? Volala jsem SOS šéfovi a ten mi neporadil. Tak nic, prostě dneska kafe nebude. Den pokračoval a přestal mi fungovat internet. To je taky celkem průšvih, protože mi pak nefunguje terminál na kreditky a klienti budou muset platit hotově, pokud půjdou bez permice nebo ji budou chtít nabít. Znovu jsem volala SOS šéfovi a ten mi neporadil, prý netuší, a že je internet zaplacený, asi mají někde poruchu, mám počkat a třeba to naskočí. Tak fajn. Kávovar jsem nakonec vyřešila sama. Prostě jsem jej vytáhla ze sítě a znovu zapojila a tadá – funguje to.  Ve čtyři hodiny odpoledne mi sem nakráčela další katastrofa. Muž, vysoký, hubený, kolem padesátky hádám, sportovec a už od jeho příchodu mám v hlavě myšlenku, že to bude pěkné slonbidlo.

„Dobrý den, já bych si zašel na solárko, nějaké slabší prosím, pokud máte.“ Usmívám se a dávám mu přednášku o solárkách, o našich permanentkách a o krémech.

„Aha. No já bych chtěl bez permanentky a na nějaké slabší.“ Doporučím mu číslo sedm na deset minut a on souhlasí.

„Máte Coca-colu Zero?“ Jeho pohled padl na chladničku, ale Cola Zero v ní fakt není.

„Tu nemáme, ale můžete se podívat, co byste si vybral jiného.“  O pár sekund později se po zemi kutálí polovina lahví z chlaďáku jako kuželky. Protáčím oči tak, aby to neviděl, a utíkám je sesbírat a uklidit zpátky. To se stane, nevadí. Opět se na něj usmívám a jeho omluvu odbývám mávnutí ruky. Vybral si obyčejnou Colu. Snad to jeho zažívání ustojí, když to není Zero. Doufám, že už se odkráčí opalovat, ale to není všechno.

„Ještě bych si dal kávu, prosím.“ Fajn, pro zákazníky ji máme zadarmo.

„A jakou? Velkou nebo malou?“

Krátké zamyšlení. „Asi tu malou prosím, jak moc je malá?“ Ukazuji malý šálek na espresso. Velikost je schválena. „A silnou nebo slabší?“ Opět chvilka zamyšlení.

„A jaký je mezi nimi rozdíl?“ To jsem nečekala. Obyčejně mi klienti prostě odpoví.

„No, záleží to na množství namleté kávy a zvolné intenzitě chuti kávy.“

Zase se zamyslel. „Aha. Tak asi něco mezi.“ No to je inteligentní odpověď. Naštěstí i takovou intenzitu umím nastavit.

„Mléko k ní nebo cukr?“ Už se nezamýšlí a rovnou usedá do křesílka ke stolku.

„Máte hnědý cukr?“ To snad ne.

„Ne, jenom obyčejný.“ Vidím na něm zklamání a nutí mě to usmívat se ještě víc.

„Tak nic, děkuji.“ Bože můj, řekl mu někdy někdo, že jediný rozdíl mezi hnědým a bílým cukrem je ta barva? Postavím před něj šálek kávy, sklenku vody a vracím se zpět na své místo. Vypil kafe, odešel se opalovat a ještě než se spustil opalovací cyklus, slyším z jeho kabiny ránu, jako kdyby zády zavadil o dřevěnou poličku, co tam je. Žádný křik, takže je vše v pořádku, doufám. Jakmile odejde ze solárka, jdu po něm uklidit a v duchu mě napadá – schválně, že tam něco rozbil. A mám pravdu. Praskl nám cedulku „Čerstvě vydesinfikováno.“ No říkám, slonbidlo. I takto může vypadat návštěva solária.

Ve dveřích jej střídá další návštěva. Hned mi strká pod nos svoji permici a doprovází to žádostí „Já bych chtěla na patnáct minut na pětku, prosím.“

Jenže to má háček. „Já se moc omlouvám, ale solárium pět není.“

Paní se zarazila a kouká na mě, jako kdybych promluvila svahilsky.

„To jako že je obsazená? Tak já si počkám.“ Ach jo.

„Ne, já myslím že tu fyzicky není. Šéf jej odvezl.“  Teď je v jejím obličeji výraz, jako kdybych po ní hodila kravský exkrement. To solárko tady není už dobré dva měsíce a pořád to lidi nepochopili, že nebude. Hlavně nechápou, že obsluha za to nemůže.

„Aha. Tak mi něco doporučíte?“ Po pětiminutové debatě paní odchází taky na sedmičku. Po dvaceti minutách vychází z kabinky s tím, že se jí spálil nos a svůj odchod korunuje otázkou:

„Kdy budete mít tu pětku?“

Odpoledne to tady zase utichá. Pokračuju ve čtení. A z hlubin solárka se zase linou divný zvuky. Zase to zní, jako když skřípá kov o kov. Vstanu a projdu se mezi kabinkami. Jasně. Každé solárko má přece vlastní ventilátory, přívody a odvody vzduchu a celé je to kovové. Vracím se ke čtení a zase ten skřípot. Zase je hlasitější, než předtím. Nezdá se mi to úplně normální. Fantazie se mi začíná rozebíhat všemi směry. Sbírám odvahu a jdu to prozkoumat. Zase nikde nic. Zvláštní je, že ticho nastane hned, když vstanu a jdu pátrat. Vracím se na gauč. Znovu mám nos v knížce. Najednou se prudce otevřou dveře, až leknutím nadskočím. Ve dveřích stojí Lucka.

„Zdar, ses lekla, co?“ Ne asi.

„Blbe. Jestli budu mít opar, tak se podělím.“  Hned se hrne dovnitř jako velká voda a načítá si vlastní permici.

„Jdu se opálit, ju? Máš někoho objednanýho na jedničku?“ Ne. Spousta lidí ještě nepochopila, že na zadní straně kartičky je telefon a mohou se objednat. Místo toho tady čekají na volné solárko někdy i půl hodiny.

„Nemám, běž.“ Odchází a já si znovu čtu.

„Ty hele Luci, slyšelas tady někdy taky ty divný zvuky?“ O čtvrt hodiny sedíme u kafe a na placu mi zrovna jedou tři solárka. Za chvilku tu bude vedro jak v pekle. Lucka zvážní a ztiší hlas, což běžně není její styl.

„Občas jo. Takový vrzání. Někdy bych přísahala, že tady někdo chodí a sleduje mě. Nebo jsem vzadu slyšela kroky, ale nikdo tam nebyl.“ No ty vole.

Ještě toho trochu. „Fakt?“ Vážně přikyvuje hlavou. A pak se rozesměje.

„Prosím tě, klid, je to starej barák a solárko, všechno se tu rozpaluje a pak to chladne, co blbneš.“  Mám strašnou chuť ji praštit.

„Já neblbnu. Někdy to zní fakt dost divně.“ Usrkává si ze svého šálku a její růžová rtěnka na něm nechává otisk.

„No a dělá ti to něco? Ignoruj to. Občas jsem fakt měla pocit, že je tady někdo se mnou, ale naštěstí jsem měla dost práce, takže jsem si toho brzo přestala všímat.“ No, to se jí řekne. To nemáte říkat člověku, co zná spoustu hororů. Vážně se těším, až odtud dneska vypadnu.

***

„A jsme tu. Podívejte Andrejko, je rozhodně hezčí, než na fotkách.“

Oči jeho asistentky bloudily po domě. Věděl, že si uvědomuje jeho hodnotu a vidí v něm kupní potenciál. A to zatím stáli na chodníku před domem.

„To určitě je. Začneme?“  Jejich plán byl jednoduchý a vesměs se opakoval u každé nemovitosti. On si s majitelkou domu dům prohlédne patro po patru. Požádá ji o stavební plány, nákresy, o všechny revize a tak dále. Ona si projde ulicí a na dům se zeptá v sousedství. Za dvě hodiny se sejdou znova a poví si, co zjistili. Pokud se do té doby neuvaří. On v obleku, ona sice v krátkých šatech, ale v silonkách.

A tak se také stalo. Cestou zpět do kanceláře si v autě zapnuli klimatizaci naplno. Venku bylo takové vedro, že to připomínalo den otevřených dveří v pekle. Kdyby to nepostřehl na vlastní oči, nevěřil by tomu, že do toho solárka v přízemí vůbec někdo zajde.

„Budeme mít problém s památkáři. Fasáda a veškeré venkovní úpravy musí projít jejich schválením a vzhledem k historické hodnotě domu nebude jednoduché cokoli prosazovat. Jinak je ovšem v nejlepším možném stavu vzhledem k jeho historii. Co jste zjistila vy?“

Andrea si dala s odpovědí na čas. „No, v ulici jsem toho moc nezjistila, protože v ní žije už jen velmi málo starousedlíků. Každý jen krčil rameny a říkali, že o domě jako takovém nic neví, zato jeho přízemí popsali dokonale.  Narazila jsem i na pár zákazníků z toho solárka. Před nedávnem vykradli ten obchod s obuví, ale to není nijak zásadní. Mediálně se to nepropíralo, to je důležité. Štěstí jsem měla až v pekárně na konci ulice. Je také v přízemí starého domu a zdejší prodavačka mi zavolala svoji matkou. Ta mi toho o domě řekla mnohem víc. Dům vyhořel ve čtyřicátém druhém roce. Zapálili jej majitelé, když jej museli přenechat nacistům jako strategický štáb. K jejich smůle se na to přišlo a do jednoho je popravili. Pak vyhořel znova, a to v osmdesátém pátém roce. Tentokrát to ale bylo chybou na elektroinstalaci a zároveň ve sklepě došlo k výbuchu kotle. Bohužel, nájemníci z horních pater se nemohli dostat ven, ne všichni. Dole došlo vinou toho výbuchu k závalu. Několik lidí v domě zemřelo.“

Zajímavé. Zatím se informace shodovaly s těmi, které mu dala sama paní Šálková. Kromě údajných úkazů, které se v domě objevují. Podle ní byly na chodbách vidět přízraky, v noci tam ona sama i nájemníci slýchávali křik a zvláště ze sklepa se tu a tam ozývalo zoufalé volání. Nikdo tam však být nemohl, neboť vchod do sklepa byl po tom výbuch ze statických důvodů zabetonovaný.  Bez ohledu na tyto informace měl sám v domě divný pocit. Přitahoval jej jako magnet a jeho žraločí instinkt mu našeptával, že to není všechno.

„A jaký z toho domu máte pocit vy?“

Jeho asistentka se viditelně zachvěla, což jí nebylo podobné a klimatizace za to určitě nemohla.

„Upřímně bych vám nejraději poradila, abyste prodej toho domu vzdal. Je na něm něco divného. Navíc si myslím, že nevíme všechno.“ Opět se shodli.

„Jenže jak to zjistíme? Známe nějakého odborníka na městskou historii? Jinak totiž nemáme šanci zjistit, jestli o tom domě už víme opravdu všechno.“

Andrea se na chvíli odmlčela. Mezitím dojeli až k výškové budově a nastoupili do výtahu. František stiskl číslo patnáct a jeho asistentka konečně promluvila.

„Myslím, že bych mohla kontaktovat profesora Zajíčka. Byl to odborník na historii a pokud by něco o tom konkrétním domě nevěděl on, poradí nám, na koho dalšího se obrátit.“ A to byl z mnoha důvodů, proč byl nesmírně spokojený sám se sebou za to, že přijal právě Andreu jako svoji asistentku. V duchu se za to poplácal po rameni.

„Výborně, můžete mu zavolat a objednat nás k němu?“ Kancelář se v době jeho nepřítomnosti stihla zahřát tak, že si připadal jako ve skleníku. Naštěstí i tady fungoval zázrak moderní doby jménem klimatizace.

„To nebude tak jednoduché. Býval to můj vyučující na univerzitě a jestli se nezměnil, jakože o tom pochybuji, tak k němu nesmíte přijít s prázdnýma rukama. Vždycky studentům podal pomocnou ruku a poradil, ale nikdy za ním nikdo nesměl přijít s ničím a chtít po něm zázrak. Potřebuje vidět vaši snahu. Doporučuji si vše sepsat, co o domě už víte. Chtělo by to zajít do knihovny a pátrat ve veřejně dostupných informacích a pak zajít za ním.“

František si náhle připadal jako žáček na základní škole, který má domácí úkol a přísného učitele. Ani trochu se mu to nelíbilo, ale podvědomě moc dobře věděl, že mu nezbude nic jiného, než si dát tu práci a řídit se radou své asistentky. Rezignovaně klesl do svého měkoučkého křesla a nastartoval notebook.

„Tak dobře. Jděte mu zavolat a objednejte nás tak za čtrnáct dní, pokud mu to bude tak vyhovovat.“

Andrea pobaveně zvedla obočí. „Proč za tak dlouho, nespěcháme snad?“

To byla pravda, ale nefandil si natolik, že by stihl pro pana profesora sepsat elaborát o domě číslo 44 za kratší dobu. Potulování se po knihovnách nebyla nikdy jeho silná stránka.

„Protože jsem inženýr Andrejko, ne Sherlock Holmes ani spisovatel.“

Za dvacet minut k němu vešla znova. „Tak za těch čtrnáct dní to bude prý akorát. Tento týden má samé konzultace a příští týden je na konferenci v Rakousku. Pak na nás bude mít čas.“

***

4.8.2017

Další páteční večer, a vlastně i celý den, v práci. Pokoušela jsem se prohodit směnu, ale nevyšlo mi to. Vážně nikdo tady nechce tvrdnout. A hlavně si nemyslete, že mám třeba za sobotu příplatek nebo tak. Ani prd. Nejraději bych se přihlásila o příplatek za to nelidský vedro. Jestli dneska nějací blázni zase přijdou na solárko, tak z toho sama vysublimuju. Je pětatřicet ve stínu a teprve deset hodin dopoledne. Minulý týden jsem šéfa prosila o větrák, aby nás na recepci chladilo aspoň něco. Tak jej tu máme. Větráček o průměru dezertního talířku. A je strašně zaprášený. Ani pouštět se mi jej nechce a dýchat pak všechen ten humpl. To fakt ne. Raději se tu budu pomalu, pomaličku rozpouštět. Usedám ke snídani a kávě a jsem zvědavá, kdo další se tu dneska objeví. Úderem osmé je tu první zákaznice. Revizorka. Já vím, že nesedím v tramvaji a navíc mám průkazku, ale stejně se mi stáhnou půlky pokaždé, když ji vidím. Po ní přichází paní, která vypadá, že pamatuje Mrtvé moře když ještě bylo marod. Malá, seschlá, ale dokonale opálená. Turbo na dvacet pět minut. Ničemu se nedivím. Jen pokaždé čekám, že když vyjde z kabinky, bude se z ní kouřit. Jako další je na řadě paní, která si tady na dvorku nechává kolo. Opálí se a odjede. Máme tady totiž něco jako dvorek, ale je ze všech tří dalších stran ohraničení stěnami domu až do výšky. Čtvrtá stěna je ze skla a patří prostorám solária. V podvečer je to fajn, protože je tam chládek, ale přes den stejné vedro, jako kdekoli jinde. Přichází mi sem tři mladé slečny zaráz a po čtvrthodinové meditaci nad tím, kam vlastně chtějí zajít, se rozchází každá do svého vybraného solárka. Když jdu po nich uklidit, chybí z vybavení kabinky dvě gumičky a jeden deodorant. I to se stává. Den běží, vedro neustupuje a klienti dál chodí.

Přichází paní, která je opalování oddaná už od pohledu. Má zájem o naši permanentku. Vše jí vysvětlím a ona je spokojená.

„Zaplatím kartou ano, děkuji.“ S úsměvem nachystám terminál, nacvakám částku, odkliknu platbu kartou a problém – paní nemůže najít kartu. Do prčic. No nic, tak prostě přijmu platbu hotově a napíšu šéfovi lísteček, že ta platba kartou zavedená v systému byla hotově.

„Jé a ještě bych si vzala jednu tu jednorázovku.“ Dobře, doporučím, paní si vybere. Načtu čárový kód u krému a očekávám šedesát korun.

Najednou se ozve: „Já to změním, já bych si vzala raději tento za těch padesát.“ Jak jinak.

Takže storno a storno. „A na kolik minut půjdete na solárko? Zase trojka na deset minut, jako vždycky?“ Třetí chyba, kterou jsem dneska udělala. Moje otázka spouští monolog na pět minut, který vypadá asi takto:

„No já nevím, minule jsem byla a všechno v pohodě, ale tak jsem si říkala, že bych zkusila třeba to turbo na deset. Ale to je na mě ještě moc silný, že? To bych teda raději zůstala u té trojky teda. A myslíte, že zase na deset minut, nešlo by to třeba na jedenáct? A jo, vlastně, ony jsou tam nové trubky, že? To bych mohla spíš tak na těch osm raději. Nebo na devět, co myslíte? Zvládnu těch devět? Ale to se mi zdá málo, já myslím, že bych zvládla těch deset. Anebo víte co, dejte mi těch deset, to zvládnu. Anebo ne, počkejte, jde to ještě změnit? Dejte mi tam prosím devět minut. To bude lepší.“ Této paní speciálně říkám Zmatená včela.

Hned po ní přichází další paní, která by ráda na trojku.

„Omlouvám se, zrovna je plno a kabina bude volná tak za čtvrt hodinky, počkáte si?“ Paní počkala, ale žádná z nás nemohla tušit, že si počká tři čtvrtě hodiny. Tak dlouho totiž trvalo, než paní Zmatená včela našla odvahu vystoupit na světlo Boží. Ne, nebyla spálená. Tak dlouho jí trvalo, než si namalovala obličej.

Pak následuje klid. Nikde nikdo. Jen já, chládnoucí stroje, vedro a knížka. Nějak nemůžu přestat myslet na to, co mi říkala Lucka. Ztlumila jsem rádio a snažím se číst. Ale nejde to. Pořád mám pocit, jako by někdo stál přímo za mnou a koukal mi přes rameno. Ohlédnu se. Nikdo tam. Znovu zkouším číst, ale po chvilce se přistihnu, že koukám na jeden řádek a netuším, o čem se v něm píše. Vstávám a procházím se prázdným placem. Všude je klid. A vedro. V duchu se napomínám, abych se uklidnila, ale nejde to. Při čtení mě pro změnu ruší pocit, že jsem pozorovaná někým zvenčí, kdo stojí za skleněnými dveřmi. Jenže tam nikdo není. Moje podrážděná představivost mi vysílá jednu vizi za druhou. Kdo by tady tak asi mohl strašit? A může tady vůbec strašit? A proč mě? Co když tu opravdu někdo je a chce komunikovat. Škrch, škrch. Znovu ty zvuky, jako kdyby odpovídaly na moje nevyslovené otázky. Nelíbí se mi to. Po páteři mi běhá mráz a už mi není vedro. Konečky prstů mám ledové, jako kdybych je máčela hodně dlouho ve studené vodě.Klap.Klap.Klap. To snad ne, on tu fakt někdo chodí? Kdo asi? Vím bezpečně, že tady nikdo není, leda by se někdo zdržel na toaletě. Jdu to zkontrolovat. Toaleta je prázdná. Přesto bych přísahala, že jsem slyšela kroky. Do háje, ať už je večer, jinak tady zcvoknu.

Po hodině relativního klidu mi sem doslova vtrhává slečna barvou pleti něco mezi mlékem a latté.

„Dobrý den, no já bych se potřebovala opálit, protože pozítří jedu na svatbu, takže něco silnějšího, aby to jako fungovalo a já měla trochu barvu.“

Opravdu mám co dělat, abych se nezačala smát. Hrozně ráda bych jí poradila, že v té drogerii vedle mají Balakryl a k pětilitrovému balení i štětku zdarma. Tohle je pro mě nepochopitelný. Velice trpělivě jí vysvětluji, že na turbo rozhodně nemůže jít, pokud nechce zářit červení a že s tím pěstováním barvy začala trošku pozdě. Není nadšená, což chápu, ale nakonec na mě dá a odchází na trojku. Kouzla a zázraky tady fakt neumíme a já nehodlám riskovat to, že ji spálím.

***

12.8.2017

Tak jo, už jsem se asi opravdu zbláznila. Do teď jsem ty divný zvuky slyšela jenom odpoledne, takže logicky je musela vydávat solárka. Dneska ráno je slyším hned, když otevřu dveře. To není možný. Takže to není ze solárek. Zní to, jako kdyby po v kovových ventilačních systémech lezla tlupa fretek. Zvuk je všude, nevychází jen z jednoho místa. Stěhuje se. Chvíli je hlasitější a pak je tlumenější. Odkládám si tašku a jdu to znova prozkoumat. Ale jako vždycky, nikde nic. Jen na zrcadle v kabince číslo pět, ve které momentálně žádný opalovací stroj není, je zrcadlo plné otisků prstů. To je zvláštní. Nikdo sem nechodí, není proč a vím, že jsem to zrcadlo včera večer kontrolovala, jako všechna ostatní. Chvíli si zrcadlo prohlížím, ale pak mi dojde, jak je to zbytečný a jednoduše jej přeleštím.

Na dnešek jsem zvědavá. Ve skupinovém chatu na facebooku mi psaly holky, že během týdne tu měly samé perly. Z odpadkového koše v jedné kabince lovily použitý, nezabalený tampon. V jiné kabince se jim někdo do odpadkového koše dokonce vymočil. Jedna paní si tu zapomněla mobilní telefon. Zmizely další gumičky do vlasů. Dochází nám krémy. Jo, to jsem si taky všimla, připisuju je na nákupní seznam, který pak přepošlu jako SMS šéfovi. Moje zvědavost je uklidněna hned za pár minut. Vchází mi sem paní ve středních letech, rozhlíží se kolem dokola, jako kdyby hodnotila, jestli má vůbec cenu se sem jít opálit a pak si proti mně stoupne a hrdě mi oznámí „Já bych ráda šla na solárko.“

Už chápu. Jelikož se tváří, jako že má za sebou velmi zásadní životní rozhodnutí, a sice začít se opalovat, usměju se a v duchu mě napadne „Nepovídejte, já myslela, že si taky jdete pro půl chleba a deset rohlíků.“ Asi ji vyhecovala nějaká kamarádka. Vše jí v klidu a jednoduše vysvětlím a paní se jde slunit s novou permicí a krémem navíc. Odchází spokojená, takže asi  nedošla k přesvědčení, že udělala chybu a to je dobře. Další zákaznice pro naše REVOLUTIONE.

Zbytek dne se vleče jako med z ledničky. Jediné, kvůli čemu jsem celý den nervózní a nejraději bych odtud s křikem utekla, jsou zase ty zvuky. Silou vůle se snažím nevšímat si toho a čtu si tak urputně, že ve čtyři odpoledne už mám dočteno. Nesmím se nudit, nesmím poslouchat, nesmím. Usedám k internetu a hledám si videa, online příběhy, cokoli, jen abych odpoutala pozornost jinam. Napadá mě, že bych už mohla začít řešit vánoční dárky. Škrch, škrch, klap klap. Už to mám. Jdu uklízet, je sobota a když se pohybuju po solárku, tak je ticho. To pomůže. Větší část úklidu mám za sebou, zbývá mi jen zamést a vytřít, když mi sem vchází maminka s malou holčičkou. Jsou může jí být tak pět roků. Maminka odchází na solárko a já jsem byla požádaná, abych dítko pohlídala.

„Pojď sem, ukážu ti, co jsem nakreslila.“ A tak s prckem sedím a obdivně vzdychám nad jejími obrázky. Vchází další klientka, jak jinak. Zatímco ji „odbavuji“, malá holčička se mi ztratí na place mezi kabinkami. Během chvilky se vrací a v pěstičkách svírá bonbony, které na solárkách štípla. V každém je totiž kromě cedulky „Čerstvě vydesinfikováno“ ještě bonbon. No, už nejsou. To se mi teda ale ani trochu nelíbí.

„Poslouchej, to se nedělá. Ta kokina jsou tu pro jiné paní a kdybys mě pěkně poprosila, tak bych ti je dala, ale ne takto. Pojď, teď je hezky všechny vrátíme zpátky. Potom si sedneme na gauč a ukážeš mi ostatní obrázky.“

Dítko na mě kouká jak z jara, patrně není zvyklé na odpor a nesouhlas se svým chováním, ale podléhá a poslušně všechna kokina spolu povracíme. Pochválím ji a za odměnu si vezme ode mě na recepci do každé ruky po jednom bonbonu. To mi tak schází, aby mi tu poletovaly děti, braly bonbony a já běhala za nimi a vracela je tam. Ještě mi pak někde zakopnou a co potom? Ostrých hran je tu dost.

Konečně je tu zase prázdno, což mi na jednu stranu vadí, ale na druhou mi už celkem dochází čas. Rychle zametám a vytírám a nemyslím na to, že ještě musím vyúčtovat kasu, odevzdat tržbu,odnést odpadky, převléknout se a vypadnout a k tomu všemu nejlépe stihnout autobus. Ne, vůbec na to nemyslím, moje tělo funguje už jako automat. Co je horší, moje mysl si dělá, co chce. Vybavují se mi scény z hororů, kdy hlavní hrdinka slyší divný zvuky, jde se podívat a najednou je rozkrájená na kousíčky. Nepomáhá mi ani fakt, že jsem včera byla v kině na Rezident Evil. Za každým rohem vidím zombie. Lekám se při každém prasknutí, při každém zasyčení osvěžovače vzduchu. Jsem zpocená až na zadku, ale ruce a nohy mám jako led. Znovu to skřípe. Znovu to slyším. Cítím, že za mnou někdo stojí a sleduje mě. Vytírám. Snažím se na nic nemyslet a jdu zesílit rádio, abych ani nic neslyšela, jen Jenifer Lopez a její I ain't gon' be cooking all day, I ain't your mama, I ain't gon' do your laundry, I ain't your mama…

Jenže svoji mysl neoblafnu tak snadno. Co bych dělala, kdybych třeba najednou slyšela dětský pláč? Šla bych se podívat? Nebo kdybych zamykala a najednou začaly na sklo zevnitř dopadat lidské ruce. Nebo co bych dělala, kdyby sem zvenku opravdu vtrhly zombie? Není tu žádná úniková cesta, žádná. Co bych dělala, kdybych se otočila a za mnou opravdu někdo stál? Blik. Do háje! Praskla nade mnou žárovka. Málem jsem se leknutím podělala na místě. Nic, další položka na nákupní seznam pro šéfa. Zrychluji práci. Je 19:10 a autobus mi jede v 19:40. Už opravdu nemám čas. Usedám ke kase a odečítám tržbu, přepočítávám stav kasy, když se najednou otevřou dveře a na prahu stojí další zákaznice.

„Dobrý večer, já se moc omlouvám, ale už vás nemůžu vzít. Za chvilku mi jede autobus…“ Je to neseno velmi nelibě. Mě zase štve, že takto upozorňuji klientky od začátku a pořád se to ještě nedoneslo ke všem.

„No ale snad jako máte až do osmi, ne? Já potřebuju na deset minut na solárko.“ Po očku sleduji čas.

„Ano, já vím, máte pravdu, ale když já ten autobus prošvihnu, tak mi pak další jede až za hodinu a půl.“

To ji evidentně nezajímá. „No ale máte do osmi, tak to byste snad měli někam napsat, ne? Já potřebuju na to solárko, jenom na deset minut, to zase takový zdržení není.“

Jak to mám ještě říct? A i kdyby to šéf napsal na web, tak vážně – kdo z vás si pročítá internetový stránky třeba fitka těsně předtím, než tam jde?

„Já už vás opravdu vzít nemůžu, zatímco tu mluvíme, tak mi utíká čas a já ten autobus opravdu potřebuju stihnout.“

Navíc, nikdy to není na čistých deset minut. Už jen ta debata je pětiminutová. Než by si vybrala, než proběhne opalovací cyklus, než by ze sebe udělala člověka, než by odešla, než bych to uklidila a tak dále. Lidem fakt nedochází, jak dlouho jim to trvá.

„No a váš šéf to jako ví, jak si to tady organizujete?“ Moje trpělivost je napnutá jako struna.

„Ano, ví to a dovolil mi to. Ještě jednou se omlouvám, už vás nemůžu vzít.“ Všimla jsem si, jak paní od vzteku naskákaly na tváři červené flíčky.

„No tak to sbohem.“ A třískla mi dveřmi tak, že se klika zatřepala a já měla strach o skleněnou výplň.

Bylo to nutný? To jako vážně po celým dnu si vzpomene v sobotu večer, že si potřebuje opálit zadek? A já mám jenom tři minuty na to, abych vypadla. Na zastávku dobíhám jen tak tak. Doma ještě volám Lucce.

„Zdarec, co je?“ Jak by bylo, potřebuju jinou brigádu, než mě tato připraví o rozum.

Stručně jí povím, co se dneska na solárku dělo a že mi tam opravdu není dobře.

„Ježiš nebuď posera. To máš z toho, jak čumíš na horory. Nevšímej si toho, nic se neděje. Musíš to nějak zvládnout, teď by sis těžko našla další brigádu.“ V zásadě má pravdu.Nic jinýho mi nezbývá.

***

Pan profesor Zajíček rozhodně nebyl žádný zajíc, ale starší pán ve věku kolem šedesáti let, který jim energicky otevřel dveře do své kanceláře na katedře Historie a umění a svižně je popoháněl dovnitř. Nabídl jim místa k sezení a bez dalších zbytečných okolků rovnou spustil.

„Slyšel jsem, že se zajímáte o historické domy, pane inženýre. Aktuálně vás zajímá dům na Orlové ulici, číslo popisné 44, je to tak? Nu, a co o této konkrétní budově víte?“

Přesně, jak jej Andrea varovala. František byl rád, že dal na její radu a připravil se předem. Před pana profesora postupně kladl fakta, která zjistil, od průběhu stavby v 18. století, až po poslední revizi hromosvodů v roce 2017. Z výrazu pana profesora se dalo těžko vyčíst, zda na něj záplava informací udělala dojem. Celou dobu jen seděl, prsty rukou spojené do stříšky ve výši očí a soustředěně poslouchal.Když skončil, očekával chvíli ticha na utřídění myšlenek, ale pan profesor reagoval okamžitě.

„Výborně mladíku. Našel jste skutečně vše, co se o dané budově najít dalo, blahopřeji. Pár informací v tom vašem vyprávění ale chybí.“

František oněměl úžasem. Ohromený a překvapený se cítil jednoznačně on.

„No, nedivte se tak. Vše, co jste zjistil, jsou veřejně dostupné informace. Ale kolego, zapomněl jste na špínu, která se mete pod koberec. Málem bych na to zapomněl sám, ale mám tu jednoho velmi přičinlivého doktoranda, který mi při pátrání pomohl. Mám tu složku s kopiemi policejních záznamů z roku 1993. Neptejte se mě, jak jsem se k nim dostal. Řekněme jen, že ten dům byl kdysi i v centru mé vlastní pozornosti a že díky velmi dobrým konexím jsem se k tomuto pokladu dostal. Nás z celé složky zajímá tento záznam. Prosím.“ A František se dal do čtení.

Andrea mu přitom koukala přes rameno. Jejich šok nemohl být větší.

„Jakto, že se o tom nikde nepsalo?“ Profesor Zajíc smutně pokýval hlavou.

„Policie se nerada chlubí případy, které nevyřešila. Nezapomínejte, že v té době se záhadné případy tak nemedializovaly, jako dnes. Národ měl jiné starosti. Takových případů jsou stovky, ne-li tisíce.“ Andrea jen nevěřícně kroutila očima a František nevěděl, co si má myslet.

„Takže jestli to chápu správně, z přízemí toho domu zmizela dívka a dodnes se neví, kde je?“

Profesor se nadechl a začal vyprávět. „Ano kolego. V té době byl v přízemí obchod s oblečením, ve kterém prodávala jako brigádnice mladá dívka, studující na univerzitě. Nacházel se přesně tam, kde je dnešní solárium REVOLUTIONE. Podle výpovědi sousedů z domu končila každý den v šest hodin večer, zamkla obchod a odešla domů. Jednoho dne byl obchod zamčený. Zevnitř. A ta dívka prostě zmizela. Ani stopa po ní. Nikde nic. Z těch prostor nevede nikam úniková cesta kolego, to víte. Znáte jeho stavební plány a víte, že starý sklep byl zabetonovaný. Nikudy odejít nemohla, tak kde je? Jsem historik a zajímají mě fakta. Ale vzhledem k tragické minulosti toho domu, nu, myslím, že v tomto případě konkrétně se mohlo stát doslova cokoli, pane inženýre.“

František nebyl specialista na duchovní svět, ale informace, které momentálně dostal jej utvrdily v tom, že se v tom domě děje něco nepřirozeného a nevysvětlitelného. Umírali v něm lidé, zmizela v něm mladá slečna, bez vysvětlení. I na Andreu to bylo moc. Cestou zpátky do jejich kanceláří nemluvila. Nyní už věděli o domě úplně všechno, včetně toho, co asi ani vědět neměli. Ale stalo se. Zbývala jen otázka – prodají jej i s jeho temnou minulostí a nevysvětlitelnými jevy? Jeho asistentka promluvila až těsně předtím, než odcházela domů.

„Pane inženýre, prodáte ten dům?“ To kdyby sám věděl.

„To netuším Andrejko. Musím si to ještě všechno promyslet.“

Zatvářila se nespokojeně, jako kdyby znala správnou odpověď a zklamal ji tím, že ji neřekl nahlas.

„Víte, napadlo mě – co když se to stane znovu? Co když z toho solária zmizí další slečna? Co jsem zjistila, střídají se tam celkem čtyři.“ Tak zrovna na to nechtěl ani pomyslet.

***

18.8.2017

Teda, na to, že je pátek, mi to tady dneska celkem fičí. Ani na chvilku jsem se nezastavila a to je dobře. Nemám aspoň čas přemýšlet nad blbostma a ani není prostor pro zvuky, který tady nemají být. Už od rána mám super náladu, protože se tu stavil jeden zákazník, který mi pokaždé přinese čokoládový bonbon. Jako další se stavil můj oblíbený Pan fotbalista, kterého bolí záda a chodí si je k nám do tepla nahřívat. Popovídali jsme si dobrých dvacet minut. Řeší zrovna dceru, která si vybírá vysokou školu. Okamžitě jsem mu řekla – na tu moji ne. Hodně se tomu smál. Jako další přišla klientka, která si se mnou potykala a po jejím opalování jsme asi hodinu „vařily“. Vystřídala ji klientka se dvěma dětmi, které jsem hned zaměstnala – dostaly barevné polepky a nové krémy a hrály si na obchod. Byli to starší brácha s mladší ségrou a šlo jim to pěkně od ruky. Na každý krém mi nalepili a nadepsali cenovku. Bylistrašně spokojení. Pak mi ještě pomohli vyleštit zrcadla. Jejich maminka navrhla, že je sem pošle na brigádu shrabat listí, které máme na dvorku ještě od loňského podzimu. Za půl hodiny po nich dorazila starší zákaznice, která mi říká Cukrátko a při odchodu mi přeje, abych se hodně smála. Nevím, co se stalo, ale po minulém týdnu je to tady jako vyměněné. Klid, pohoda, žádný strach. Asi jsem minule vážně přeháněla.

Večer se přiblížil ani nevím jak. Za chvilku zavírám. Kasu mám spočítanou, vše hotovo a pro jistotu jsem se uvnitř zamknula, aby se mi sem zase někdo nedobýval a já nemusela vysvětlovat, že už zákazníky neberu. V klidu jsem si vše prošla kabinku po kabince, všude byl klid, jen do éteru tiše vyhrávalo rádio. S pocitem absolutní spokojenosti jsem jej vypnula, převlékla se a chystala se odejít. Ještě jsem ani nezačala odemykat, když jsem z útrob solárka zaslechla lidský hlas. Bylo to volání. Zoufalé volání. Proboha, kdo to je? A odkud to vychází? Nikdo tu kromě mě na sto procent není, to vím. Že by vzducho-instalace přenášela zvuky? Třeba z televize o patro výš? Nebo že by v ní fakt někdo byl? Nechala jsem zamčeno a šla jsem se podívat, odkud ten hlas vychází. Po krátkém pobíhání po solárku jsem pochopila, že vychází z kabinky číslo pět. Byla prázdná a nic zvláštního v ní, jen zamřížovaná díra v zemi. Tu mříž bych nezvedla ani za nic, je pevně zapuštěná do země a pod ní je díra vedoucí do nikam. Prý tam kdysi byl sklep. Klekám si na okraj té díry.

„Haló? Je tam někdo?“ Nic. Tak vstávám a chystám se odejít, když znovu slyším to volání a je ještě naléhavější. Potřebuju světlo. Ve skříni na toaletě je naštěstí stará, přesto stále svítící, baterka. I když počkat- co když se mi to jenom zdá? Co když je to jako ta scéna z hororu a já budu brzo na kousíčky? Co kdyby na mě právě teď diváci v kině křičeli – nechoď tam, krávo! Srdce se mi třepe jak křídla kolibříka a mozková kolečka se otáčí ostošest. Kdo by tam byl? A jak by se tam asi dostal? Co když to opravdu někde hraje televize a já třeba slyším jenom ozvěnu? Co když třeba do toho sklepa světlíkem vlezla kočka? Co když bych se měla otočit a rychle zmizet? Zatímco nerozhodně přešlapuju na toaletě, výkřik protíná vzduch. To nedám. Musím se podívat, co se tam děje. Co když tam někdo trpí? S rozsvícenou baterkou se pomalu přibližuju k okraji zamřížované díry v zemi…

***

23.8.2014

Policejní hlášení:

Pohřešuje se dívka ve věku 23 let, Jolana Šebestová. Zmizela v noci z pátku, 18.8.2017 , na sobotu, 19.8.2017. Naposledy byla spatřena v solárním studiu REVOLUTIONE na ulici Orlové 44, kde dotyčná brigádně pracovala jako obsluha solária. Poslední svědek ji viděl 18.8.2017 v 19:05 hodin. Pohřešovaná je vysoká cca 170 cm, váží zhruba 65 kg. Má dlouhé, tmavě hnědé vlasy, zelené oči a světlou pleť. Viz přiložená fotografie z občanského průkazu. Na sobě měla v den zmizení světlé džíny a červený, jednobarevný top. Všechny ostatní osobní věci zůstaly v solárním studiu. Pokud o ní budete mít jakoukoli zprávu, která by dovedla Policii k jejímu nalezení, kontaktujte PČR nebo se dostavte na nejbližší stanici.

Solárium REVOLUTIONE bylo toho večera zamčené zevnitř.