Dům který opouštíme

Anotace: Krátké povídky z dvaceti hospicových pokojů. Pokoj č.13

U třináctého pokoje jsem prožíval velmi silné stavy sebe-uzavřenosti. Práce probíhala rutinně, jako za sklem. Nebyl jsem schopný plně vnímat tragédie a radosti oněch lidí. Celá minulá situace se mě dotkla tak, že mě uvrhla do jisté izolovanosti, proto třináctý pokoj je daleko víc než o člověku ze třináctky o mém vnitřním stavu. Zkusil jsem své myšlenky moc necenzurovat.
Seděl jsem, díval jsem se. Žádný boj, žádné přemáhání. Nechtěl jsem nikoho vidět, nikoho slyšet, nijak reagovat. Byl jsem absolutně bez energie. A bylo mi dobře. Už jsem nic nemusel. Byl jsem po směně. Pokoj třináct. Místo obličeje měl pán velký popraskaný nádor, býval prý docent nebo profesor nebo snad rektor? Zničený člověk. Už ne. Už je toho na mě moc.
Teď jsem ve svém městě, sedím, dívám se, jsem. Okolo mě prošla partnerská dvojice, křičeli na sebe, tak to už tedy není partnerská dvojice, spíš panteří dvojice. Panteři žijí sami a sejdou se jen k páření. Nebo jsou to tygři? Koupil jsem si redbull??? Ajo vlastně, čtvrt hodiny nazpět. Smrt. Ne! Už dost. Jsem, dívám se, protože nechci myslet na to, že blázním, nebo spíš, že nevím, jestli vůbec je něco jako já. Nebo je jen souhrn vlastností, které mě definují a jinak jen prázdno. Nečekal jsem, že mě to dostane až sem.
Už zase myslím na ty nádory a na paní co mi zmodrala pod rukama. Je čas dát výpověď. Lžu si do kapsy, to nepomůže.
Jakou mají nádory vlastně konzistenci, když o ně omylem zavadím zadjí se tuhé. Takové myšlenky jsou proti veškeré etice i příčetnosti. Jsou měkké a teplé. Co to je kruci za myšlenky?
Výpověď? Teď? To nepomůže, pokud uteču teď, zešílím nebo budu utíkat po zbytek života. Rozehrál jsem hru, musím jí dohrát, i když se teď moje karty zdaj slabý.
Jsou bílý a špinavý od stroupků a hnisu, obalený plastikovým pytlíkem. Jak je možný, že vyrostly zrovna na těle, který celej život sportovalo, mělo skvělou fyzičku, jedlo zdravě, nekouřilo, pilo jen trochu? Proč se ptám? Vždyť to vím. Spravedlivá odpověď není. Svět se neřídí lidskou spravedlností.
Zešílím? Přijdu o paměť? Musí to tak být.
Dobře.
Už nemám sílu chtít to jinak, tak dobře. Bude se dít, co se musí dít a já s tím nic neudělám. Už nemám sílu vzdorovat.
Ze slepáku, ty vole, ze slepáku, ten prej operuje i vrátnej na interně!
Sms, kdy přijdu domů.
Domů... Slepák, rakovina, bolest, smrt.
A co smysl? Začínal jsem jako sobecký člověk. Chtěl jsem být obdivovaný, druhé jsem bral spíš jako objekty, které je třeba přesvědčit o své hodnotě. Patřil mi svět. A teď tu jsem, zjišťujíc, že za touhou po obdivu je jen snaha být výjimečný, protože běžní lidé umírají a trpí. Teď bych si přál, namísto něčeho zvláštního, obyčejnej život. Chtěl bych pomáhat životu, být jeho součástí, pracovat, klidně bez velkého ocenění, jen pracovat a být tou složkou co pomáhá celku existovat. Přál bych si být jednou buňkou z mnoha, co pomáhají organismu fungovat správně ne rakovinou.
Je deset a hvězdy tu nejsou kvůli smogu vidět, tohle město smrdí, přesto ho mám rád. Dám si ten energiťák a pojedu "domů" za "milující" ženou, co by nejradši abych odtamtud co nejrychleji zmizel a vůbec nerozumí tomu, proč to dělám? Není to ironie?! Dojdeme tak daleko, vidíme a zažijeme tolik bolestivých věcí, a to vše jen proto, abychom zbořili svůj vlastní piedestal?