Děvka

Anotace: Povídka podle básně Charlese Baudelaira Upír.. Miluješ?

Zahleděl se na její tvář v oblacích cigaretového dýmu. Byla tak krásná. Tak neskonale krásná, ale... Proč tu byla, proč tu tak seděla a zamilovaně se dívala? Jak je tohle možné. Vždyť je přece jeho. Říkala, že je jeho. Šeptala mu to po nocích do kůže.

Ty, kterás vnikla jako nůž
do mého bolavého těla,
ty, jež jsi horší nežli muž,
tak zlá, tak šílená, tak skvělá...

Zase ten pohled přes řasy. Za jeden tenhle pohled byl ochoten zabíjet. Byl by schopen zabíjet. Chtěl zabíjet. Potutelně se usmála a konečky prstů obkroužila okraj své skleničky s červeným vínem. Červené jako krev. Světlo svíčky vrhá na její tvář měkký stín a barví její měděné vlasy do ruda. Skáče po nich jako jiskra. Jak se lesknou, jak jsou hebké. Kolikrát se ho dotýkaly, kolikrát se dotýkal on jich?

Chceš rozložit v mém duchu stan
a lehnout si jak do postele,
ty děvko k níž jsem připoután
jak zločinec k své temné cele.

Olízla si špičkou jazyka své plné rty. Zahleděla se do vína a nakonec se se zamyšleným výrazem napila. Pozorně poslouchala vyprávění a jako poslušná posluchačka se ve správný čas usmála. Krásně se usmála. Ten cit je z ní cítit. Je z ní cítit jako vůně z růží, jako teplo z ohně. Je u ní tak přirozený. Tak perfektní.

Jak hráč když začne ruleta,
jak piják k svému alkoholu,
mrcha k červům, koráb k molu.
Buď prokleta, buď prokleta!

Proč ale sedí u jiného stolu a usmívá se na jiného muže? Proč ho drží za ruku a povídá si s ním a on sedí tady, o tři stoly vedle? Ona stočí pohled na něj a krutě se usměje. Zvedne se a zamíří na toaletu. Projde kolem něj, jakoby lhostejně ho mine. „To máš za to všechno...“ prohodí tiše a upře na něj pohled plný opovržení. Ona věděla, že tu celou dobu seděl? Asi ano.. Nikdy se neměl přiznat, že ji miluje...